,,Ale, ale, ale... Kohopak to tady máme?" Hlas jednoho z profíků. Sakra! Jsou tady. Přicházejí od tamtud, odkud jsem přijela já.
,,Tak tys ho za nás dorazila, jo? To seš hodná. A teď mi dorazíme tebe" řekne jeden z nich a v ten moment proti mě letí sekera. Mě mine, ale škrábne Corďu do hlezna. Sekera... Kyle... Ten zrádce...!
,,Ty hnusnej-" zaječím směrem k němu, ale pak se mi zařízne do nohy jeden nůž. Corďa řehtá a snaží se nějak vyřešit tuhle nepěknou situaci. Rozhoduji se mu pomoct tím, že na něj nasedám a pobízím ho do cvalu. On mě okamžitě poslechne a oba zmizíme v lese.
Cori sice cválá takovým cvalem-necvalem, protože kulhá, ale i tak běží, co mu síly stačí. Nechám ho cválat tak, abysem mu moc nezavazela. Když jsme dostatečně daleko od profíků, přecházím s Corim do kroku a seskakuji z něj. Jsme někde na upatí nějaké hory a ani jeden z nás už nemůže dál.
Rozhlížím se kolem a naštěstí očima nacházím malou jeskyni, do které se schováme. Je celkem zima a tak sebe i Corďu zabaluji do dek a v batohu lovím lékárničku. Musím Coriho ošetřit. Rána není moc hluboká, ale stejně ji musím vydesinfikovat.
Nalévám do rány nějakou tmavě rudou nahnědlou tekutinu a raněný slastně vydechne. Očividně to i uvolňuje bolest. Potom ránu osuším a zabandážuji. Doufám, že ráno sebudeme moci vydat na cestu. Musím Seanovi splnit jeho poslední přání. Najít Ankaru.
Probouzí mě hlasité zaržání. Cori je na nahou a stojí u vchodu do našeho úkrytu. A řehtá. Dlouze a naléhavě, jakoby hříbě volalo matku.
,,Cori, ticho! Prozradíš nás!" syknu na něj tiše. On ztichne a otočí se na mne. Olízne se, že pochopil, ale potom zatřepe hlavou a zařehtá znova.
Prudce vztanu a přiskočím k němu. On znova ztichne a přežvýkne, ale stále pozoruje něco venku. Ustoupím ho pár kroků zpět a sama se jdu podívat, co se tam děje.
Jakmile vylezu ven z jeskyňky, slyším opět hlasité zaržání. Tentokrát ovšem přichází zvenčí, je více specifické pro klisnu a hlavně zní strašně bolestivě. Chvilku jen poslouchám a potom ji i zahlédnu.
Ankara. Našla si nás. Plňaska cválá po louce zmateně sem a tam, řehtá a snaží se ze své plece dostat zlomený oštěp. Vyhazuje a hází hlavou. Rozebíhám se k ní.
,,Ankara, hóóóó! Hóódná hólka, hóódná. Áááno, hóódná. Dóóbrý je to, dóóbrý" uklidňuji ji. Ona zastaví a prohlíží si mě. Očividně mi moc nedůvěřuje. V tom mi ale pomáhá Corďa, který vybíhá z jeskyně a znovu na sebe upozorňuje. Ankie se k němu snaží přiběhnout, ale já ji zarazím.
Sundám Corďovi ohlávku, kterou jsem mu večer dávala a nasadím ji Ankaře. Odvedu ji do jeskyně. Teď se ukážou moje "zdravotnické schopnosti". Cori kráčí za námi. Ho nechám na volno a Ankie uvážu k nějakému kořeni trčícímu ze stěny jeskyně.
Přehodím přes ni deku, ve které jsem spala a vytasím svou lékárničku. Až teď si vážně uvědomuji, že vlastně vůbec netuším, co s tím mám dělat. A sakra.
Tak takhle brzo nová kapitola snad ještě nikdy nebyla! To chce oslavu! Tím vám chci vynahradit prázdniny;) tak doufám, že se vám kapitola líbila a Ohayo! u další části^=^
(526)