O měsíc později...
Už měsíc zasnoubená. Jaký skvělý pocit. Škoda že ten pocit ničí Nell. Ano. Už celé dny je tady a pořád očumuje Dena. A na Andyho je zlá. Mrcha jedna.
Seděla jsem u stolu s Andym. Končily mu za dva týdny letní prázdniny a tak jsem mu pomáhala s matematikou. Měl už jít do 3. třídy. Zjistila jsem, že když jsem mu dala úkol, aby mi napsal slohovou práci, umí skvěle skládat věty. Slíbila jsem mu, že ho budu přihlašovat do soutěží, a že s ním budu slohové práce trénovat.
Náhla do kuchyně vešel Den a za ním si pyšně kráčela Nell: ,,Dene. Tak s kým chceš jít na tu pláž. Se mnou je větší sranda."
Den protočil očima, ohnul se ke mě a dal mi pusu na tvář. Pak přistoupil k Andymu a pohladil ho po vlasech: ,,Co to tu děláte?"
Nell si odfrkla: ,,Jasně! Ignoruj mě a věnuj se tu nějakému malému harantovi."
Prudce jsem vstala: ,,Pozor na jazyk! Andy není žádný harant! Je to nadaný chytrý chlapec! Ty mu nešaháš ani na paty s tou tvou inteligencí. A to jsi o několik let starší. Kdy už pochopíš, že jsem s Denem zasnoubená, a že bys měla dát od něj ruce pryč!"
Nell na mě vykulila oči: ,,Co si to dovoluješ!"
Den poslal Andyho za mou matkou na zahradu a chytil mě za ruku: ,,Pojď Any. S ní to nemá cenu." Vedl mě ven, k autu, a následně jsme jeli pryč.
,,Kam jedeme?" zeptala jsem se.
,,Na jedno hezké místo." odpověděl a dál sledoval cestu. Zastavili jsme u prázdné pláže. Oba jsme vylezli a mířili ke starému molu.
Na konci starého mola jsme si sedli a sledovali klidné moře.
,,Any?" oslovil mě váhavě Den. S úsměvem jsem se na něj podívala.
,,Já. Našel jsem skvělé místo pro postavení nového domu. Našeho...domu."
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno: ,,Ano..? A kde to je?"
,,Tady." řekl a pevně mi stiskl ruku.
,,Vážně?! Tady?! To je úžasné!" zaradovala jsem se. Nikdy bych nevěřila, že budu mít tak úžasného přítele, se kterým se vezmu a budu mít s ním rodinu.
,,Vlastně...já mám taky pro tebe asi dobrou zprávu." dodala jsem. Den mě políbil na čelo: ,,Ano..?"
,,Před týdnem jsem byla na kontrole. Vše je tak jak má být. Děti rostou a mám i fotku."
Den mi pustil náhle ruku, což mě zarazilo: ,,Děti?"
Narovnala jsem se a koukla se do jeho překrásných očí: ,,Ano. Děti."
,,Počkat. Teď jsi mě zarazila. To nechápu?"
,,Budeme mít dvojčata!" řekla jsem rychle a doufala, že se bude rád. K mé úlevě...byl nadšený.
,,To...to není možný!" zaradoval se: ,,My...my máme dvojčata!"
Políbil mě, přitáhl k sobě a už lehounce naznačené bříško těhotenstvím pohladil...