Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

XVIII. A jde se stavět

A jde se stavět

,,Počkat. Co?!" zeptal se mě zmateně Den. Prohrábla jsem si své černé vlasy: ,,Takhle to řekl, Dene. Co mám sakra dělat? Když už mi chce říkat maminko, je divné aby měl dvě, ne?"
Den přikývl a na chvilku se zamyslel. Bylo mezi námi ticho. Pak jsem mlčení tiše přerušila: ,,Dene...něco ně napadlo."
Den na mě upřel pohled. Zarazila jsem se a pak pokračovala: ,,Em...mohli by jsme matku požádat o to, že si Andyho necháme."
Den dál mlčel. Šlo na něm poznat, že z mého návrhu nadšený moc není.

,,Nechci nic mít proti tvé matce, ale..."
,,...ale já ji zabil syna. Ta nám ho jen tak nedá. A jestli půjdeme k soudu, může nás zažalovat." skočil mi do řeči.
Vlastně...měl pravdu. Pokud je aspoň trochu správnou matkou, měla by bránit i Andyho.

,,Tak...skusit to můžeme. Ne?" řekla jsem váhavě a kousla jsem se lehce do rtu.
Den zaváhal: ,,No...můžeme. Ale radši ne soudní cestou."
S úsměvem jsem přikývla.

Tiše jsme mířili k pokoji, kde spal Andy. Náhle nás zastavil můj otec: ,,Copak děti? Em...chcete pitíčko?"
Byl opilý. Dlouho nebyl doma, tak to docela chápu. ,,Běž už proboha spát." přikázala mu máma a usmála se na nás: ,,Vy jděte taky. Zítra není konec světa. Dobrou noc."
Totéž jsme popřáli i jí a vešly do pokoje. V pokoji byl ještě jeden vstup do šatny. Tam jsem vešla.
Sundala jsem si tričko a někdo mě ze zadu objal: ,,Ahoj miláčku."
Usmála jsem se: ,,Dene. Musíme jít spát."
,,Já vím. Kdyby jsi nebyla teď těhotná, asi víš k čemu by dnes večer došlo, viď Any."
Lehce jsem přikývla a zlomyslně dodala: ,,Vím co by jsi chtěl, ale je tu Andy, zlato."
Den si odfrknul. Pustil mě a odepnul mi podprsenku. Přejel mi mráz po zádech.

Oblékla jsem si noční košili: ,,Ty nejdeš spát?" zeptala jsem se Dena.
Ten mě políbil na čelo: ,,Až za chvilku. Ještě se na něco mrknu na počítači."
Já si mezitím lehla k Andymu a usnula.

,,Mami! Vstávej!" probudil mě vystrašený hlas Andyho. Promnula jsem si unavené oči. Tři hodiny ráno? Co se děje tak brzo? Andy seskočil z postele a utíkal do společenské místnosti. Já vstala a mířila za ním.
On skákal kolem stolu u kterého seděl Den. Teda...spal. Měl zaplý počítač. Nějakou práci na tom před tím dělal.

Andy mě chytil za okraje košilky a začal s ní cukat: ,,Den je mrtvý! Rychle! Pomoz mu!"
,,Neboj se...já ho oživím." odpověděla jsem mu na jeho zběsilé třepání a přistoupila jsem k Denymu: ,,Ale ale...vsta-"
Nedořekla jsem to a přestala Denyho lechtetat. Chytila jsem si pusu. Začala jsem sprintovat na záchod. Udělalo se mi zničeho nic špatně. Začala jsem zvracet.

,,Any!" přiletěl za mnou Den, kterého jsem před tím vzbudila. Byl v šoku.
Toaletním papírem jsem si utřela pusu, spláchla a pomalu vstala. ,,To je tím těhotenstvím?" zeptal se nejistě. Přikývla jsem a usmála jsem se. Pořád jsem měla pocit, jako by se mi žaludek převracel.
,,Měla by jsi odpočívat." řekl Den starostlivě a vzal mě do náruče. Nesl mě opatrně do pokoje.
Položil mě na postel a s úsměvem řekl: ,,Včera jsem se domlouval s tou firmou, co nám budou stavět dům. Začnou už dnes."