Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

II. Je to složitější, než si dokáže kdokoliv představit 👍

Je to složitější, než si dokáže kdokoliv představit.

Pomalu jsem se začala probouzet. Objevila se bolest hlavy i žeber, vlastně celého těla. Opatrně jsem pootevřela oči a zamrkala. Kolem mě byla tmavá místnost a kovové zdi. ,,Kde to jsem?" zamumlala jsem do prázdnoty kolem. Nic. Odpovědí mi byla hloupá odpověď. Přetočila jsem se na břicho a opatrně se snažila dostat alespoň na všechny čtyři. Celé tělo jsem měla stuhlé. Začala jsem vzpomínat, jak jsem se tu vzala. Vzpomněla jsem si na cestu domů z kavárny, na Brendona a pak bylo černo.

Místností zaduněl kov. Velké dveře z nějakých kovů a železa se otevřely. Oči mi oslepilo světlo.
,,Je vzhůru," ozýval se místností nepříjemný chraptivý mužský hlas.
Znovu jsem párkrát zamrkala. S přivřenýma očima jsem se snažila identifikovat osobu, která ke mě mířila rychlým krokem, ale viděla jsem jen siluetu.
,,Kde... kde to jsem..." zamumlala jsem.
,,Neboj se," došel ke mě muž s tím otřesným hlasem, chytil mě za paži a prudce zvedl, ,,vše se dozvíš."
Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou, ale muž mě táhl k jiné siluetě. Čím blíž jsme byli ke dveřím, tím lepší byl můj zrak. U dveří stál jiný, poněkud nízký muž se zbraní v ruce. Mířil s ní na mě.
,,K...k čemu... zbraň?" vykoktala jsem ze sebe.
,,To kdybys byla neposlušná holka." zasmál se ten vedle mě.

Vešli jsme dveřmi do obrovské chodby. Stěny byly stejné jako ve tmavé místnosti, kde jsem se probrala. Šli jsme kolem stejných kovových dveří. Bylo jich tu mnoho. Je těžké říct, jak byla dlouhá, ale byla dlouhá dost. Možná sto a vícé metrů.
Na konci byly malé dveře u kterých stáli dva muži oblečení jako vojáci. Měli sluneční brýle a jeden z nich žvýkal žvýkačku. Oba otevřeli dveře ve chvíli, kdy jsme se ke dveřím přiblížili a já byla následně nucena vyšlapávat schody. Prošli jsme několika patry až jsme došli asi do 6. Tam jsme stáli před mohutnými dřevěnými dveřmi zdobenými ornamenty.
Hlavou mi běžely příšerné myšlenky. Co se mnou bude? Zabijí mě? Znásilní a zakopou?

Dveře se otevřeli a přede mnou se objevilo velké panorama místnosti. Byla obrovská. Spousta knihoven, obrazů a jeden stůl uprostřed. U něj seděl mladý muž. Asi kolem 27 let. Špinavé blond načesané vlasy, na bocích oholené, modré oči na mě svítily a odeplá košile ukazovala jemně vypracovanou hruď.

,,Pojďte blíž." poručil nám a já se dala do lehoučkého kroku. Ke stolu přišel také mladý muž. Bylo mu asi okolo 25 let. Měl jizvu přes oko a tmavě hnědé vlasy. Byly střižené do poměrně stejného stylu, jako měl vlasy blonďák. Něco muži za stolem zašeptal a podíval se směrem ke mně. Zahlédla jsem jemný úsměv. Hned na to odešel.

Náhle ticho přerušil blonďák u stolu ,,Krásko, jak se jmenuješ?"

,,A...Anysha." odpověděla jsem. On se jen usmál a přikázal ostatním, ať odejdou.

,,Anysha? Pche!" zašklebil se nad mým jménem, ,,K takové hezké tvářičce by se hodilo jiné jméno. Něco jako... Nicol."
Mlčela jsem. Měla jsem strach a bála se cokoliv říct.

Lehounce se usmál: ,,No, co s tebou. Na prodej je tě škoda."
"Na prodej?!" vyděsila jsem se.
,,No jistě. Spousta nočních barů by měla o tebe zájem." věnoval mi úšklebek.
,,Co?! Na to ti kašlu! POMÓC! JÁ CHCI PRYČ!" začala jsem panikařit. Doběhla jsem k mohutným dveřím a začala bouchat. Ty se hned na to otevřely a já padla na muže, co před chvílí něco našeptával blonďákovi u stolu.

Leželi jsme na zemi, prože on spadl spolu se mnou.

,,Um. Promiň," omluvila jsem se mu a vstala. On také. ,,To nic. Moje chyba. Měl jsem je otevřít pomaleji." ujistil mě. Já se nuceně usmála.

,,Ááá! Bratříček se zabouchl! Když máš teda ty narozky, můžeš si ji nechat." zasmál se blonďák a nabídl mě tomu klukovi. Ten protočil očima a přikývl. Chytil mě pevně za zápěstí a vedl až do dalšího patra. Tam byly dvoje dveře naproti sobě. Vešli jsme do prvních.

S údivem jsem se rozhlédla. Byl to byt. V jedné místnosti byla velká koupelna. V další ložnice a zbytek byl obývací pokoj s kuchyní.

,,Co teď se mnou uděláš? Znásilníš mě? Zmlátíš? Zabiješ?" zeptala jsem se nervózně. On za mnou zavřel dveře a nahlas se uchechtnul: ,,Jako vážně? Já nejsem jako Nail, můj bratr. Prostě tu budeš teď žít."

Žít? Já chci domů. Vlastně si tím nejsem jistá. Doma mě čeká jen bývalý přítel, kterého bych nejradši zabila.

,,No... Co když tu nebudu chtít žít?" zeptala jsem se ho. On si sedl na sedačku. Vydechl: ,,Mám takový pocit, že nemáš na výběr, protože pokud bych tě pustil, šel by po tobě a musel by tě zabít."
,,Zabít?!" zrudla jsem.
Přikývl.
Nechápu to a mám strach, ale příjdu na to, co se to tu děje!