Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

XXXII. Únosce a dopis do vězení

,,Ti byli tak roztomilí," usmíval se Andy, když mě doprovázeli zpět na pokoj.
,,To ano," pohladila jsem ho po vlasech.
,,Zítra za tebou zase přijdeme. To už bys měla mít Dennyho i Mandy na pokoji, ne?" otevřel mi Derec dveře od pokoje.
,,Jo. Snad jo." přikývla jsem a vešla. Opatrně jsem se posadila na postel a kytici dala do prázdné  vázy. Derec ji vzal, napustil do ní vodu a položil ji na stolek vedle mé postele.
,,Jde vidět, že jsi unavená. Tak tě necháme spát. Zítra se uvidíme, jo?" pomohl mi si lehnout.
,,Dobře," souhlasila jsem. Andy za mnou přišel a z kapsy vytáhl poskládaný papírek. Podal mi ho, dal mi pusu na tvář a spolu s Derecem odešel.
Když jsem papírek rozložila, byl na něm obrázek. Andy namaloval mě, jak jsem ještě těhotná, jeho, Denyho a... Dereca?
Ačkoli mě to udivilo, nad obrázkem jsem se usmála a dala si ho k váze na stolek.
Následně na tom jsem se přetočila na levý bok a pokusila se usnout.

Objevila jsem se na temném místě. Neviděla jsem nic. Ani své vlastní tělo. Nevěděla jsem kde jsem.  Opatrně jsem udělala krok. Ticho. Nic. Prázdnota. Byla strašidelná a nevinně mě obklopovala.
Náhle jsem zaslechla dětský pláč. Rozhlížela jsem se, ale stále mě obklopovala tma.
Pláč neustával.
Nevím proč, ale cítila jsem někde uvnitř sebe, že ten pláč znám. 
Rozběhla jsem se tím směrem, odkud pláč vycházel. Zdálo se to jako nekonečná cesta. Pláč nebyl hlasitější, ani když jsem si myslela, že se ke zdroji toho pláče blížím.
Udýchaná jsem se zastavila a stále poslouchala nezastavitelný brek.
Stála jsem na místě.
Cvak! ozvalo se dunivě kolem mě. Otočila jsem se za sebe. Viděla jsem kužel světla mířící jako by ze stropu. Jako kdyby někdo rozsvítil lustr.
A náhle jsem se zahleděla na dětskou postýlku. Chystala jsem se k ní vyběhnout, ale zastavila jsem se. Zarazila mě postava v černém kabátě a s kloboukem. Vyšla z temnoty, stoupla si k postýlce ke mně zády. Osoba zvedla dítě. Dítě přestalo plakat.
Dala jsem se do kroku a zrychlovala.
Došla jsem až k postavě: ,,Kdo jste? A..." a zahleděla se na dítě.
,,Denny..?" zašeptala jsem.
Dítě se znovu rozplakalo.
,,Proč držíte mé dítě?!" zeptala jsem se neurvale.
Postavě jsem neviděla do obličeje ale cítila jsem jistou známou vůni.  Jen jsem si nemohla vzpomenout, komu patří.
Světlo zhaslo.
Rozhlédla jsem se, jestli nevidím někde další světlo. Nic. Pláč se jako by vzdaloval.
,,Moje dítě.." uvědomila jsem a řekla si to potichu.
Znovu jsem se rozhlédla: ,,Mé dítě! Denny?! Ty hajzle! Vrať mi mé dítě!"
Spanikařila jsem. Rozběhla jsem se do temnoty, aniž bych věděla, kam běžím.
Zaklopla a padala jsem do nekonečné černoty.

Vzbudila jsem se s kapičkami potu. Nemocniční pokoj byl temný, skrz závěsy u oken prosvítávalo jemné měsíční světlo.
,,Denny..." zašeptala jsem a opatrně vstala.
Vešla jsem na chodbu. Bylo docela chladno, tak jsem si župan, ve kterém jsem usnula, přivinula více k sobě.
Vydala jsem se uspěchaným směrem k místnosti s dětma. Zahnula jsem za roh a na konci chodby, kde děti byly, byl jakýsi rozruch.
Unavená, ale plná zvědavosti, jsem dokulhala k hluku sestřiček. Tvářily se vyděšeně, ustaraně, nervózně a u některých jsem si všimla i náznaku vzteku.
,,Co se děje..?" zašeptala jsem.
Nakoukla jsem přes skleněnou zeď na místo, kde leží Denny s Mandy.

,,Denny! Kde je Denny?!" vykřikla jsem z ničeho nic.
Doposud si mě sestry nevšimly, ale teď mi věnovaly překvapený a zároveň lítostivý pohled.
,,Slečno Watsonová. Vůbec nevíme jak se to stalo. Na kamerách nic není a nikdo si ničeho nevšiml. Moc nás to mrzí a... prostě bylo pryč. Oni ho jistě najdou..." vysvětlovala jedna sestra, ale po pár větách jsem ji nevnímala. S očima plnýma slz jsem se sesunula na zem. Křičela jsem, dlaněmi bouchala okolo... chovala jsem se jako psychopat s nějakým svým záchvatem. Ale jestli příjde matka o dítě, je to něco, co ji naprosto zničí. Dostala jsem bolestivou ránu do srdce...

***

Můj milý únosce, příteli, budoucí muži, Deny, moje všechno...
tyto řádky, co ti teď píšu, si snad přečteš a vše pochopíš. Vím že jsme nebyli rok v kontaktu... neodvážila jsem se ti podívat do očí, protože ztrátu našeho syna si vyčítám. Spousta lidí mi říká, že to má chyba nebyla, ale stále mám jakési výčitky, kvůli kterým nespím.
Dcera Amanda roste jako z vody a bratra jí dělá Andy. Stará se o ní a je s ní snad každou chvíli. Přála bych si, aby jsi jako její otec viděl její první kroky, slyšel první slova a byl s námi. Moc se omlouvám, ale Mandy ani Andyho do věznice brát nechci.
Bojím se, že to mezi mnou a tebou za těch zbývajících patnáct let nebude jako do minulého roku. Často se cítím sama, ale pokud má čas, bývá se mnou Derec. Nevyčítej mi to. Šestnáct let je moc dlouhá doba. Mrzí mě to... věř mi. Doufala jsem, že místo psaní tohoto dopisuo tom, budu stát s tebou u oltáře, vyměníme si prstýnky a budeme žít dál spolu... jako rodina. Bojím se toho, až se Mandy zeptá, kde je její otec a já bych jí musela odpovědět lží, aby nebyla sklamaná, že její otec je kriminálník.  Asi mě za to budeš nenávidět, nebudu ti to vyčítat a ani nebudu naštvaná, ale sama ji vychovávat nechci. Prostě... jak ti to říct... jejím otcem bude na těch šestnáct let Derec. Nemiluju ho a bude těžké to před ní předstírat. Asi je to nespravedlivé, chápu, ale jinak to necítím. Moc se ti omlouvám Dene...
Děkuji ti za všechno. 

Tvá Anysha ♡

*KONEC*