Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

XXVIII. On má být dávno mrtvý, tak proč není?

,,Dobré ráno, Dene," zývla jsem a pomalu jsem si sedala. Když jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, že doma nejsem. Místnost byla podobná nějaké ložnici, jen na oknech byly mříže. Postel byla velká a v celku pohodlná. Snažila jsem si vzpomenout, kde to jsem. Jediné, co si pamatuji je, že jsem Dena poprosila o pití. Pak jsem uviděla policii. Sakra!

Prudce jsem vstala a zamířila ke dveřím. Byly zamčené. Začala jsem na ně bušit a křičet: ,,Haloo! Je tam někdo? Pomóc! Chci pryč!"
Po chvíli bušení jsem to vzdala.
Nestresuj se, říkala jsem si v duchu a mlčky chodila po místnosti.
Sakra co budu dělat?
Začala jsem si prohlížet šuplíky skříňky, ktera byla naproti posteli, abych našla nějaký klíč nebo cokoliv, co by mi pomohlo dostat se ven.
První šuplík... prázdný.
Druhý...

,,Zdrávím, Anysho," otevřel kdosi dveře. Prudce jsem vstala a couvla několik kroků zpět.
Ve dveřích stál vysoký muž v černém oblečení se zrzavými dlouhými vlasy v culíku. Měl bradku a v levé ruce svíral doutník. Celkově mi jeho styl připadal hipsterský.
,,Kdo...kdo jste?!" řekla jsem rázně, abych zakryla strach.
,,Nebojte se. Vidím, že jste těhotná, tak byste se neměla stresovat. I když vám to tak u mého šéfa nebude připadat, neublížíme vám. Vy si tu teoreticky můžete dělat co chcete," řekl poněkud klině a popotáhl z doutníku, přičemž následně vydechl velký oblak dýmu.

,,Co chci? Chci domů..." zkřížila jsem ruce a zahleděla se mu do očí.
Pousmál se, opřel se o futra dveří a sledoval mě. Nemůžu si pomoct, ale nevypadal jako zlý člověk.
Počkat! Je zlý. Nechal mě unést!
,,To by pak, milá Anysho, nevyšel náš plán. Ale mohu vás ujistit, že se tu budete mít nadmíru skvěle a bude o vás dobře postaráno."
Nadzvedla jsem obočí: ,,A proč tu tedy jsem?"
,,Vše se brzy dozvíte. Měl bych vám představit náš OPL."
,,OPL? Co to je?" nechápavě jsem popostoupila o krok dopředu.
,,Ochraňující pečovatelská liga... říkáme si tak. Prosím, pojďte se mnou," řekl a na patě se otočil za sebe, čímž vyšel z pokoje.
S malým pousmáním nad vtipným názvem jsem zamířila za ním.

Šli jsme oba po dlouhě chodbě.
,,Asi bych se vám měl představit. Jmenuji se Markus Chris O'Donnell, ale říkejte mi Chrisi." představil se.
,,A ty bys mi mohl taky přestat vykat, Chrisi."
V očích se mu zatřpytilo a usmál se s jemným přikývnutím hlavy.
Sešli jsme po dřevěných schodech do nižšího patra. Asi šlo o první.

Celá budova uvnitř vypadala jako nějaké panství. Všechno bylo ve starém stylu.

V patře, ve kterém jsme se již nacházeli bylo plno místností. Z jedné vylezla blonďatovlasá dívka v černých šatech s bílou zástěrkou.
,,Oooh... ještě že jsi tu, Tiano. Tohle je Anysha." Chris přiběhl k dívce a ukázal na mě.
Věnovala mi přívětivý úsměv: ,,Dobré ráno, slečno."
,,Dobré ráno," odpověděla jsem.
Potom jsem naznačila hlavou Chrisovi, aby přišel ke mě: ,,Chrisi? Nešlo by udělat, že lidé z OPL by mi tykali? Docela mě to deprimuje."

,,Jo dobře," přikývl a otočil se zpět k Tianě: ,,Tianko? Mohla bys jí prosím tykat?"
Začervenala se nad oslovením Tianko a mlčky přikývla.

Náhle cosi zachraptělo. Chrisovi i Tianě zmizel z tváří úsměv a oba namířili pohled na malou kovovou krabičku na zdi u stropu. Neváhala jsem a podívala se tam taky.
Šlo o přístroj, který sloužil jako jakýsi rozhlas nebo něco, co bývá ve školách v učebnách.

,,Chrisi!" ozval se ostrý ženský hlas, ze kterého mi prošel mráz po zádech, ,,Doveď tu holka k Nailovi! IHNED!!"
Chris se na mě ušklíbl: ,,Já tu babu nesnáším."
,,Já to slyšela, Chrisi..."
Chris jen protočil očima: ,,Bezva. Tak pojď za mnou, Any."
Přikývla jsem a mávla na rozloučenou Tianě. Odpovědí mi byl milý úsměv.

Sešli jsme schody do nejnižšího patra, které bylo pod zemí. Chris zaklepal na velike dveře. Otevřely se... asi samy, nevím.
To, koho jsem v místnosti zahlédla, mi vyrazilo dech.
,,Rád tě opět vidím, Any." řekl muž sedící v křesle u velkého stolu naproti mě. Jednalo se muže, který měl být mrtvý. Byl to Denův starší bratr... Nail.