Můj Milý Únosce ✔ [Od 1.7. začne probíhat oprava]

XXIX. Vše je jinak...

Vše je jinak..

,,Zdravím tě, Anysho. Jsem rád, že se konečně setkáváme." Nail vstal od stolu a v bílé košily s černýma kalhotama a kravatou přišel až ke mně.
,,Jakto, že žiješ?" civěla jsem na něj s otevřenou pusou jako na ducha.
,,Mě ani žádná smrt nehrozila. Neříkám, že nikdy, ale já tam tehdy nebyl." uškleboval se.
Nechápala jsem to. Vždyť jsem tehdy viděla, jak Den zabil svého bratra. A teď ho tu vidím stát před sebou říkajíc že mu smrt nehrozila.
,,Víš, Anysho. Vím, že ti Jack řekl o naší rodině a taky vím, že ti neřekl vše." otočil se ke mě zády, došel ke svému stolu a posadil se do svého křesla. Náhle luskl prsty. Jedna ze služebnic, stojící u nějakých jiných dveří, se okamžitě natáhla pro nějakou židli kousek od ní a chvátala s ní, jako by jí šlo o život.
,,Posaď se." přikázal mi Nail. Oproti původnímu Nailovi byl takový... elegantní.

Uposlechla jsem ho. Pomalým krokem jsem dokráčela k židli a opatrně se posadila.
,,Takže... ty si jistě myslíš, že jsem Nail, viď?" prokřupnul si prsty.
Já jen mlčky přikývla.
Z hluboka se nadechnul: ,,No ono tomu tak není. Jack ti totiž neřekl, že jsme byli dvojčata. Já a Nail. Ovšem Nail byl spíše mamánek. Pořád byl jen s ní a mně nezbývalo, než trávit čas s otcem. Jak jsi také zjistila, Den nakonec dělal stejnou práci jako otec a Nail mu začal pomáhat, protože si to matka přála. Oni dva se nikdy neshodli, zato já s Denem hned od prvního okamžiku. Otec mě, Dena a později i Andyho miloval. Matka milovala jen Dena a hlavně Naila. Asi se musíš ptát, proč jsem tu práci po otci nezdědil já."
Pak se náhl zadrhnul. Otočil se na služebnou: ,,Chci poprosit o kafe. A Anyshe nabídni to, co si bude přát."
Služebná s úsměvem přikývla a odešla.
,,No... kde jsem to skončil. Ooh! Už vím. Nezdědil jsem ji proto, že jsem nechtěl. Původně jsme tam měli pracovat oba. Já i Den. Jenže pro mě to bylo moc blízko matce a tak mi otec půjčil jistou finanční částku, kterou jsem díky úspěšné investici splatil do půl roku."

,,Vždyť otec byl mrtvý chvíli po narození Andyho." dodala jsem nechápavě.
,,Není tomu tak." usmál se. Do místnosti vešla služebná s vozíkem plným pití a jídla. Nabídla mi různé nápoje, já si vybrala jen perlivou vodu. Tomu, co měl být původně Nail, služebná nalila černou kávu do šálku.

,,A abys věděla, proč tu jsi... starý rodinný nepřítel se po patnácti letech opět ozval. Smrt Naila mu nahrála do karet a chce smrt moji, Andyho i Dena. A dokonce i tvou."
,,Mou?!" vyděsila jsem se, ,,A co Andy? Kde je? A Den?!"
,,Museli jsme to zařídit tak, aby ani Den nevěděl, kde jsi. Kdyby ho dostali a vydírali, mohl by prozradit, kde se nacházíš. A on sám se jen schovávat nemůže. Jo a.. Andyho jsme včera vyzvedli ze školy a nyní spí."

Nemohla jsem si na něj zvyknout. Stále jsem v něm viděla Naila. Přišlo mi to strašně... neobvyklé... zdálo se mi, jako bych se dívala do tváře toho nadrženého hovada, ale oči byly jiné. Bylo v nich něco jiného než nadrženost. Bylo to něco jako strach a odvaha zároveň. Chuť křičet a mlčet, smát se s bračet... měl zvláštní oči.

,,Slib mi ale, že bude Den v pořádku." pronesla jsem odvážně.
Unaveně vydechl: ,,Nerad něco slibuji, ale budiž. Pokusíme se o to, aby se k tobě dostal zdráv."
Váhavě jsem se usmála: ,,Děkuji."
,,Není zač," úsměv opětoval, ,,a říkej mi Derecu."