Prstýnek?!
Máma nás s úsměvěm přivítala a vedla do domu. Naštěstí měla jednu místnost pro hosty, ve které byla velká manželská postel a jedna malá. Máma byla vždy na vše připravená.
Bohužel já ne.
,,Děkuji mami." poděkovala jsem ji ještě jednou při společné večeři. Já, Den, Andy a máma jsme seděli společně u stolu. ,,Není za co." ujistila mě naposledy máma a kousla do toustového chleba s burákovým máslem. Andy si tiše něco pobrukoval.
,,Co se vůbec stalo minule při večeři u Nell?" zeptala se náhle máma. Den se na mě mlčky podíval. Nevěděla jsem, co na to říct. Andy si přestal pobrukovat a podíval se na mou mámu.
,,Já...omlouvám se, jestli to byla blbá otázka. Jen doufám, že už je to vpořádku." omluvila se. Já se lehce zamračila: ,,Já s Denem to vyřešený mám. Ale né s ní!"
Máma přikývla a opět kousla do chlebu.
To nejhorší, co mě snad mohlo potkat byla nečekaná návštěva.
Crrr!
,,Jdu otevřít." řekla máma a vstala. Mířila pryč z kuchyně. Při zaslechnutí známého hlasu mě zamrazilo.
,,Nell!" šeptla jsem Denovi do ucha. Ten se zděsil.
,,No mami. Byl pěknej, ale já potřebuju víc namakanějšího kluka. Né takový...em. Anysho?!" řekla Nell a zastavila se mezi dveřmi do kuchyně. Nahlas jsem polkla. Den mě pod stolem chytil za ruku. Trochu se mi tímto gestem ulevilo.
Nell se na mě mračila, jakoby mě chtěla co nejdřív zabít. Když ale pohlédla na Dena, usmála se.
Když si přisedla ke stolu přesně naproti Denovi, vstala jsem: ,,Děkuji mami, ale už nemám hlad." a mířila na zahradu. Máma se za mnou nechápavě otočila.
Sedla jsem si na dřevěnou lavičku pod velký strom břízy. Obloha byla sladěna odstíny červené barvy. Slunce zapadalo. Máma bydlela sama na odlehlé straně Londýna na velkém kopci. Slunce padalo na Londýn. Bylo to překrásné. Mé slzy se začaly tlačit ven. Snažila jsem se je udržet, ale mé city je stejně pustily. Rozbrečela jsem se. Tvář jsem schovala do dlaní.
Náhle mě někdo chytil za rameno. Zvednu pohled na osobu stojící za mnou. Byl to Den.
,,Pročpak pláčeš?" zeptal se a přisedl si ke mě. Opřela jsem hlavu o jeho rameno.
,,Proč se furt plete do našeho života." šeptla jsem smutně. Den mě pohladil po tváři a náhle vstal. Chystal se něco vytáhnout z kapsy. Zvědavě na něj koukám.
Den si náhle kleknul se slovy: ,,Anysho Watsonová. Vezmeš si mě?"
Nevěděla jsem co říct. Byla to úžasná chvíle. Začala jsem hlasitě dýchat a pocítila jsem, že se červenám. Den vytáhl z krabičky prstýnek a já nastavila ruku se slovem: ,,Ano!"