Jsem těhotná?
,,Zlato?" probudil mě veselý hlas. Hlas Dena. Otevřu oči a vidím jeho rozveselenou tvář. ,,Tak už ses probrala. Tak doktore. Teď nám už konečně řekněte, co se stalo."
Otočila jsem se na doktora, stojícího vedle mě. Byl to černoch s hodně krátkými vlasy. Podíval se na mě a pak na Dena: ,,Bylo by lepší, kdyby se to dozvěděla prvně slečna Watsonová."
Den se na mě podíval a přikývl. Pak odešel.
Doktor se na mě usmál: ,,Slečno Watsonová. Budete ... maminkou."
Já na něj vytřeštila oči: ,,Jak je to možné?"
,,Už je ve vás malinkatý zárodek. Ještě nejde poznat, jestli to bude holčička nebo kluk, ale vypadá to zatím dobře. Ještě to dítě nemáte ani týden."
Lehce jsem se usmála: ,,Takže. Já jsem těhotná?" a doktor přikývl. Nemohla jsem tomu uvěřit. Těšila jsem se, až to řeknu Denovi. Teda. Vlastně jsem se bála. Co když se na mě vykašle?
,,A... Kdy mě pustíte domů?" zeptala jsem se tiše. Chtělo se mi plakat radostí. Já budu maminka. Páni. Ale ve 21 letech?
Doktor se usmál: ,,Už máte zabaleno. Takže... Klidně hned teď."
Podívala jsem se k oknu, zkrz které šlo vidět na chodbu a na Dena. Chodil tam a zpátky. Asi byl nervózní. Vstala jsem a šla se do koupelny převlíct z nemocničního úboru.
Když jsem byla, Den přišel do pokoje, políbil mě a zeptal se: ,,Tak co, zlato?"
Chytila jsem se za druhou ruku a podívala se na postel: ,,No... Řeknu ti to doma."
Den se zalekl. Určitě si myslel, že je to něco vážného. Jako rakovina, třeba.
Den mi vzal tašku s věcmi, které mi asi přivezl. Chytil mě za ruku a vedl ven. Pak naložil tašku do auta a nastoupili jsme. Den nastartoval.
,,Any? Chci se ti omluvit." řekl smutně Den. Nechápavě jsem se na něj podívala: ,,Za co?"
,,Minule. Nechtěl jsem tě naštvat."
Já se na něj usmála: ,,Ale Dene. Bylo mi blbě. Prostě jsem neměla náladu. Ty se mi nikdy nemusíš omlouvat." a chytila jsem ho za ruku, položenou na opěradle. Usmál se: ,,Víš, že se Andy o tebe bál? Furt se na tebe přes telefon vyptával."
Uchechtla jsem se: ,,Vážně? Zlatíčko moje."
Den se na mě podíval: ,,Ty sis ho oblíbila, že?"
Já přikývla.
Když auto zaparkovalo před velkou budovou, vystoupili jsme a vyšli až do bytu. Tam mi Den odložil věci do ložnice. Mezitím jsem si stoupla do obýváku a dívala jsem se z okna. Stála jsem zády k ložnici a Denymu. Ten za mnou přišel a objal mě ze zadu: ,,Řekneš mi to?"
Já jeho ruce pevně stiskla a dál sledovala západ slunce: ,,Dene? Jsem těhotná."
Den mě najednou pustil a mě se rozbušilo srdce.
Bude naštvaný a vykašle se na mě. Já to vím. Ach jo.
Otočila jsem se na něj a nevěřila jsem svým očím. On se usmíval a stekla mu slza z oka: ,,To si ze mě děláš srandu?"
Já kývla na nesouhlas. On si projel rukou vlasy a pak jizvu na obličeji: ,,To není možný. Ty jsi mě rozbrečela. Já... Já jsem ten nejšťastnější člověk na světě." a přiběhl ke mě. Přitáhl si mě k sobě, zvedl mě a pevně mě držel. Já kolem něj obmotala nohy a rozbrečela jsem se taky. Radostí. Den mě políbil: ,,Děkuju Any!"...
Tak tady je další díl. Jen jsem musela změnit věk. Any je 21 a Denovi 22. Za týden mu bude 23. Snad nevadí, ale je divné, aby 16 letá holka měla dítě, ne? Děkuju.
Mějte se :*