Jsem ve stresu.
Dívala jsem se na tančící pár, který se skládal z Dena a Nell. Jak mě to znervózňovalo. Žárlím. A proč se vůbec divím? Den je můj přítel a on si vklidu tančí s mojí sestřenkou.
Náhle jsem zehlédla, jak se Nell na Dena namáčkla a dala mu ruce kolem krku. Dívala se mu toužebně do očí. V tu chvíli jsem toho měla dost. Vstala jsem a zahlédla, jak se Nelly rty blíží k Denovým. Dál jsem se nemohla dívat. Zavřela jsem oči a vyběhla ze společenské místnosti. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vyšla jsem rychle schody a otevřela dveře půdy, ze kterých se vysunul žebřík. Vylezla jsem po něm a za sebou zavřela.
Byla jsem naštvaná. Oči se mi zalily slzama a já si sedla do rohu skoro prázdné půdy. Byla tu jen jedna lampa.
Kolena jsem si k sobě přitiskla a sklonila hlavu: ,,Jak... Jak mohla?!"
Začala jsem vzlykat. Slzy si tvořily mokré cestičky po mé tváři. Brečela jsem čím dál víc.
,,Any?! Kde jsi?! Musíme jet!!!" volal Den. Byl naštvaný.
,,Dene! Zlato! Prosím! Vykašli se na ni. Můžeš mít mě." teď zase mluvila Nella! Kráva. Také jsem slyšela mámu. Nejmilejší člen rodiny: ,,Nello!!! Chovej se jako člověk!!! Je to od tebe hnusný!"
Hledají mě, ale nenajdou. Nedám se. Nella je fakt hrozná. A už vše chápu. Nikdy jsem neměla víc kluků. Jen jednoho, se kterým už jsem se rozešla.
A vím, proč jich víc nebylo. Všechny ukradla Nella a nakecala jim o mně lži.
NENÁVIDÍM JI!!!
Aniž bych to chtěla, posunula jsem se a omylem strčila do lampy. Ta se začala kymácet až spadla. Udělala velký hluk. Náhle se začaly otevírat stropní dveře a vykoukly na mě modré oči Dena: ,,Ach Any. Tady jsi. Prosím pojď. Musíme domů."
Zamračila jsem se: ,,Proč si s sebou nevezmeš Nellu?!"
Den obrátil oči v sloup: ,,To byla nehoda. Nehoda, která byla Nellou plánovaná. Ty víš, že miluju jen tebe. Tak pojď."
Pomalu jsem vstala, slezla po žebříku a rozloučila se s mámou. Den také. Vylezli jsem ven a Den odemčel naše auto. Nasedli jsme a vyjeli. Skoro celou cestu bylo nepříjemné ticho. Pak Den promluvil: ,,Any? Zlobíš se?"
Já neodpověděla. Proč bych měla?
Jo! Zlobím se!
,,Any. Já ti to vysvětlím." řekl zase a pořád sledoval silnici. Jeli jsme k jedné části pláže, kam nikdo nechodí. Tam je samozřejmě můj "domov".
Koukla jsem se na Dena: ,,Tak můžeš začít." a zase upřela pohled ven zkrze okýnko. Den vydechl: ,,Tančil jsem s ní ze slušnosti. Když se ke mně mačkala, bylo to nepříjemné. Její tvář byla moc umělá. A na víc. Nemůžu milovat jinou. Ono mi to ani nejde. A víš proč?"
Opřela jsem si hlavu o ruku: ,,Nevím."
Den se usmál: ,,Je to jednoduché. Zkus to."
Naštvaně jsem na něj z ničeho nic vykřikla: ,,JÁ NECHCI HÁDAT! BUĎ MI TO ŘEKNI A NEBO SE SEMNOU NEBAV!"
Co jsem to udělala?! Proboha! To né! Já na něj křičela. To jsem nechtěla...
,,Promiň." omluvil se a prudce zastavil na kraji silnice. Vylezl a šel před auto zády ke mně. Asi to vydýchával. Vylezla jsem taky. Šla jsem k Denovi a najednou se mi udělalo hrozně zle. Přišlo to na mě jen tak. Začalo mě bolet hrozně břicho a bylo mi na zvracení. Musela jsem si sednout, ale nechtěla jsem. Teda má mysl to nechtěla, ale tělo prostě muselo na zem. Svalila jsem se bolestivě k zemi. Den se na mě otočil a rozběhl se ke mně: ,,Any?! Co je ti?! Proboha! Prosím!" ...