,,Už jsi čistá?" ptá se mě pořád dokola matka. ,,Jo, jsem" odpovídám netrpělivě. Dnes je den sklizně. Den, kdy vyberou dvěma dětem a jejich koním z našeho kraje smrt. Já musím jít ještě zkontrolovat Cordina. Je to můj valach oldenburgského koně, je mu deset let a je hnědák. Koně musíme brát na sklizeň s sebou.
Můj mladší bratr Andrew má bílou poničku Melissu. Bratrovi je však teprve osm let a tak si na Horse Hunger Games ještě počká.
Horse Hunger Games spočívají v tom, že vypustí do velké arény 24 splátců a jejich koní. Úkolem splátců je přežít se svými koňmi a vyvraždit ostatní. Aréna je obrovská a pokud nemáte koně z vašeho kraje, zaprvé už nemůžete vyhrát a za druhé, stejně dlouho nepřežijete.
Cordino má jeho nejkrásnější vybavení. Fialovou podsedlovku a chrániče a černé sedlo a uzdečku. Hřívu jsem mu zapletla do bobíků a ocas do copu. Já mám fialové rajtky, šedou mikinu, černé chapsy a perka. Také musím mít helmu a vestu. Oba máme ve vlasech a žíních zapletené fialové mašle.
Nasedám na Corďu. Matka s bratrem jdou vedle nás. Míříme na náměstí. Bydlíme u polí, tím pádem to máme několik kilometrů. Brzo jsme tu. Nejdříve si mě zapíšou a odeberou mi krev. Potom nám pouštějí záznamy ze sklizní z ostatních krajů. Nakonec přichází naše losování.
Na pódium přichází dáma z kapitolu v červených šatech s květinami a červenou parukou. Hrozný vkus pomyslím si. Prvně žvaní o tom, proč tu vlastně jsme a co jsou to Horse Hunger Games. Něco mele i starosta a potom přichází ten stres, který jsem poprvé zažila i minulý rok.
,,Dámy první" řekne vesele ta žena a přichází na stranu pódia s osudím s dívkami. Ať to nejsem já, ať to nejsem já! Křičím v duchu. Žena vytáhne papírek a vrací se k mikrofonu. Pomalu jej rozvine a řekne: ,,Za dámy v 12. Horse Hunger Games je... Jennifer Crayová s Cordinem" zavolá.
Zastaví se mi srdce. Krev mi stuhne v žilách. Já, to jsem přece já! ,,Notak Jennifer Crayová a Cordino, na pódium prosím!" Opakuje žena. Mám dřevěné nohy, ale přesto Coríska lehce pobídnu do kroku. Ostatní nám udělají cestu. Dojdeme k pódiu a já slezu z Cordi. Vedu ho vedle sebe. Stále jsem nanejvíc šokovaná. V davu očima hledám moji matku a bratra. Oba pláčou.
Žena mě přizve k mikrofonu a ptá se mě:
Žena: ,,Ahoj Jennifer. Kolik je ti let?"
Já: ,,Nedávno mi bylo třináct"
Žena: ,,A co tvůj koník, Cordino?"
Já: ,,Tomu je deset" odvětím. Stále se cítím jako robot.
Žena oznámí, že teď jsou na řadě chlapci. Strčí ruku do osudí. Vytáhne papírek a jde k mikrofonu. ,,Sean Polleck a Ankara!" Na pódium vystoupí štíhlý černovlasý kluk a vede obrovskou strakatou klisnu. Vypadá stejně zaraženě jako já. Žena se ho ptá:
Žena: ,,Tak... Seane, kolik je ti let?"
Sean: ,,Čtrnáct" odpoví znechuceně.
Žena: ,,A tvůj kůň?"
Sean: ,,Ankaře je osm" řekne Sean automaticky.
Žena: ,,Dobrá... Tak, jedenáctý kraji, toto jsou splátci a jejich koně do 12. Horse Hunger Games! Jennifer Crayová s Cordinem a Sean Polleck s Ankarou! Nechť vás vždy provází štěstěna!" Řekne žena. Potom mě a Seana odvedou do soudní budovy, kde nám vysvětlí, jak bude zbytek našeho života probíhat.
Oba jsme stále v šoku. Seana moc neznám, několikrát jsem ho potkala ve škole. I přesto však vím, že stejně jako já moc oblíbený není a že rozhodně neumí bojovat. Má krásnou klisnu. Nikdy jsem ho jezdit neviděla. Podle všeho si však s obrovskou klisnou rozumí stejně dobře, jako já s malým Cordinem. Corísek má totiž asi sto padesát pět centimetrů v kohoutku, zatím co Ankara musí mít přes sto osmdesát.
Nakonec máme půl hodiny na rozloučení s rodinou a potom nás převáží do Kapitolu velice rychlým vlakem.
(622)