Snad se vám tenhle one shot bude líbit... měla jsem ho v plánu už dlouho, ale myslím, že jsem ho totálně pokojila... to musel zavinit Perfect >.< Jsem z toho totálně *feels* a musím psát tohle :D Poslouchám to tady už tři hodiny pořád dokola, nic jinýho mi nehraje :D
No snad se bude líbit :)
Ps: Vishez sice to není přesně podle přání, ale snad seti to bude taky líbit :3
_LarryLS1_
Velká budova. Spoustu pokojů. Spousty lidí, pobíhajících sem a tam. Spousty zraněných lidí a spousty umírajících. Tak by se dala popsat pár slovy klasická nemocnice.
Tento krátký příběh se odehrává na nemocničním pokoji, kde leží dva mladí chlapci. Jeden s závažným problémem s dechem. Potřeboval nové plíce a pouze čekal v oběžníku na dárce.
Druhý hoch byl po transplantaci ledviny, kterou sám daroval neznámému dárci. Jak toto dopadne? Asi už víte, ale stejně vám to povím. Tak jen čtěte dál.
"Jsem Harry." představil se chlapec co ležel na lůžku, nově příchozímu-nebo spíš příjezdnýmu, jelikož přijel na nemocničním vozíku. Jeho nový spolubydlící na dobu neurčitou.
"Louis." usmál se mladík a nechal se doktorem dovést ke své nové posteli.
Harry pozoroval všechno. Neposlouchal, když mluvil doktor o jeho stavu, ale sledoval, jak mladíkovi pomáha na lůžko, dává mu léky a odchází.
"Nechceš si povídat? Je tu hrozně depresivní ticho." zamumlal Louis a zavřel oči. Cítil se příšerně. Před nějakou dobou daroval jednu ze svých ledvin a musel se zotavit. No, zotavit. Spíše čekal.
"Fajn." zasmál se Harry, ale pak musel zakašlat. "O čem chceš mluvit?"
"Mluv ty. Jsem unavený." Pobídl ho Louis. Harry přikývl a začal mluvit o běžných věcech, v běžném životě. Nic zajímavého, ale Louis ho stejně poslouchal, protože zelenooký měl přenádherný hlas.
"Co ti vlastně je?" zajímalo Harryho po pár hodinách, kdy nepřetržitě mluvil o svém nudném životě.
"Daroval jsem ledvinu. Transplantace." odpověděl Louis a v Harrym bodlo. Sám čekal na transplantaci, které se patrně nikdy nedočká, jelikož je hodně nízko v oběžníku. "Ty?"
"Nerad o tom mluvím." řekl Harry a nechal stéct jednu ze slz. Louis ho němně pozoroval, ale nakonec přikývl, popřál novému spolubydlícímu dobrou noc a oba šli spát.
Další dny probíhaly v podstatě stejně. Harry mluvil, Louis poslouchal. Občas sám něco dodal, občas si říkali vtipy.
Louis se zamiloval do Harryho hlasu a byl by schopen ho poslouchat denně klidně několik hodin. Užíval si kudrnáčovu přítomnost dokavaď mohl, věděl jak to skončí, byl rozhodnut.
Harry si taktéž užíval přítomnost druhého chlapce, ač bolestně si uvědomoval, že mu ubíhá čas, ale věděl, že by všechen klidně hned daroval Louisovi, kdyby ho s ním mohl strávit.
Harryho rodina byla téměř bezcenná, Harryho otec je opustil kvůli mladému zajíčkovi. Gemma-Harryho starší sestra-se vdala a matka jí zavrhla, jelikož byl tento její manžel neschválený. A Harryho máma? Bezcitná potvora, která chtěla ze všech vždy vyždímat co nejvíc.
Louisova rodina na tom byla jinak. Louisův otec, společně s jeho sestrami zemřeli před několika lety při pádu letadla z Londýna do Melbourne. Louisova matka byla zase tak zaměstnaná, že neměla na svého syna čas a ten čas jí vzal i zbytek srdce tak, že už se cítila, že přišla o svoje čtyři dcery a syna. Jenže Louis zatím žil.
"Nechceš mi říct konečně něco o sobě?" zajímalo Harryho. celé dny se usmíval jako idiot, ale šťastný idiot. tenhle hoch ho dělal šťastného takového jaký nikdy nebyl.
"Moc toho není." Louis si udělal lepší pohodlí a podíval se na dychtivého Harryho, který čekal na vyprávění. "Oh, tak fajn." povzdechl si nakonec, nacož se Harry zahihňal. "Narodil jsem se v Doncastru a většinu života jsem tam žil, než se... zřítilo letadlo ve kterém... prostě umřeli mě blízké osoby. Přestěhoval jsem se sem do Londýna. Matka o mě přestala jevit zájem a já se cítil sám. Všechno, všechno šlo do háje." Louis si utřel slzu, která mu tekla po tváři. Nerad vzpomínal na svojí rodinu. Svoje sestřičky miloval a i když občas říkal hrozné věci, nikdy je nemyslel vážně.
"To je mi líto." soucítil s ním Harry. Taky neměl život snadný, ale když ho porovnal s modroočkem věděl, že je na tom ještě dobře.
"V pohodě. Není to tvůj život." Louis nikdy neměl rád, když ho ěkdo litoval. Bylo to jen klišé, těm lidem to bylo fuk, tak proč?
"To ne, ale..." Harry se odmlčel, když viděl Louisův výraz. Radši už nic neřekl, jen chvíli zíral na strop, než se odhodlal k většímu kroku. "Lou?"
"Ano, Hazz?"
"Myslíš, že bych... mohl bych k tobě?" zeptal se, bál se odpovědi.
"Ale jistě." zasmál se Louis a automaticky se posunul. Harry vylezl z postele a přešel těch pár kroků k modrookému. Vlezl si na volnou část a překvapeně sledoval, jak si Louis položil hlavu na jeho hruď a přitáhl se blíže. "Zvuk tvého srdce je tak uklidňující." zašeptal Louis a nechal své víčka klesnout.
Harrymu se na tváři objevil blažený úsměv. Věděl, že tohle by normálně nikdy neudělal... jen s tímhle klučinou cítil divný pocit propojení. Cítil se s ním tak úžasně, bylo to pro něj něco nového. Něco úžasného.
Dny ubíhaly, týdny plynuly a Harrymu se opravdu přitížilo. Nemohl vůbec mluvit a každým dnem kašlal čím dál tím víc.
Louis se na to nemohl dívat, trhalo mu to srdce. Měl toho kudrnáče rád a sám věděl, že bez plic nemá šanci přežít.
Pak to přišlo. Jednoho dne, kdy Harry ležel zachumlaný na lůžku a díval se na spícího Louise. Do pokoje všel doktor a zdělil mu, že se objevil dárce.
Harry byl šťastný. Chtěl žít a i když by to znamenalo brát celý život prášky, byl ochoten to dát.
Transplantace byla naplánována na další týden a Harry už nedočkavě poklepával rukou o stolek, moc chtěl tu novinu říct Louisovi.
"Co se děje?" zamrmlal Louis a rozevřel svá víčka. Zaculil se při pohledu na usměvavého Harryho.
"Představ si. Našli dárce." Harrymu se v očích nahromadilo spoustu slz, když to řekl nahlas. Byla to pravda, byla to zkurvená pravda.
Louis se posadil a protáhl se. Hodil na Harryho nucený úsměv. "Gratuluju."
"To je tak úžasné." Harry byl v tenhle moment nejšťastnějším klukem na světě. Nemohl ho přebít ani kluk za rohem, který dostal půlku fotbalového mužstva FC Arsenal.
Dalšího dne se na pokoji objevila Anne. Harryho matka.
Harry byl překvapen, rozhodně jí tu nečekal a ani nečekal tu obrovskou omluvu, kterou mu jeho matka řekla. Po tvářích mu tekly slzy, když maminku objímal. Tohle mu moc chybělo. jeho matka pro něj byla vše.
"Jsem Anne." představila se závistivému chlapcovi na druhém lůžku.
"To je Louis." představil Harry Louise, když Louis nic neříkal.
Anne kývla a pak započal dlouhý rozhovor. Hodně opakované omlouvání a nakonec půl hodinové objímání na konci návštěvních hodin.
"Tvoje máma je fajn." pokýval Louis, když Anne odešla. "Závidím ti jí. Buď za ní rád."
"Moje máma je skvělá, ale ne vždycky tomu tak bylo." Harry pokrčil rameny a podíval se na modrookého. V tichosti vstal a přelezl na jeho postel. Na nic nečekal, tenhle den byl tak úžasný, že by ho stejně nic nedokázalo přebít.
Přitiskl své rty na Louisovi hřejivé polštářky a pochvíli se odtáhl. Louis jen vyjeveně sledoval zelené oči, které na něj zářily plné nadšení a radosti ze života.
"Mám tě rád." zašeptal Harry.
"Taky tě mám rád." oplatil mu Louis, ale dřív než se mohl zelenooký zase nahnout a ukořistit další polibek, vešla do pokoje sestra.
Vyhnala Harryho na jeho lůžko a každou chvíli je chodila kontrolovat, aby snad nedělali nějaké neplechy.
Harrymu se zdály dny dlouhé, ale jakmile přišel ten den ''D'' byl nadšen. Těšil se na nový život, na to až bude moct opustit čtyři stěny a vyjít znovu mezi lidi.
"Doufám, že ti to dobře dopadne." popřál Louis Harrymu, když zelenooký opouštěl pokoj. Harry Louise dlouze obejmul a políbil. Byl rozhodnut ho znovu vidět, ale bál se, že se něco během transplantace zvrtne.
"Mám tě moc rád." zašeptal Harry a pořádně Louise obejmul. Dlouze a pevně. Pak ho také políbil.
Louis nic neřekl, jen sledoval, jak Harryho odváží pryč. Sám se pak vydal na svojí cestu.
"Harry? Harry?" jmenovaný pomalu zamrkal a otevřel oči. "Prosím poslouchejte mě. Nadechněte se, ale opatrně." řekl muž v bílém plášti.
Harry poslechl a lehce nasál vzduch do... nových plic. Dýchalo se mu mnohem lépe, byl to tak nový pocit.
"Dobře. Teď dýchejte pomalu a opatrně. Žádné prudké nádechy ani výdechy." varoval doktor svého pacienta.
Takhle to trvalo ještě pár dlouhých hodin, než Harrymu povolili se pohnout a promluvit. Harry se rozhlédl a zjistil, že je na jiném pokoji. Vypadalo to tu tak bílé a čistě.
"Ahoj Harry." ozvala se vedle Harryho Anne. "Jsem ráda, že jsi v pořádku." zašeptala se slzama v očích.
Harry se lehce usmál, ještě s málem morfia co měl v těle to šlo težce. "Kde to jsem?" zasýpal.
"Na nejčistčím pokoji, co v nemocnici je." odpověděla mu máma s úsměvem. "Jak se cítíš."
"Dobře." zašeptal Harry. "Kde je Louis?" zeptal se po pár minutách ticha.
"Kdo?"
"Louis. Ten kluk co semnou sdílel pokoj." vysvětlil Harry. Moc dobře se mu nemluvilo, ale časem se to mělo zlepšit.
"Oh, Hazz." Anne se na něj usmála a vzala ho za ruku. "Měl by ses vyspat. Musíš být vyčerpaný."
"Kde je?" Harry poznal, že to jeho matka chce přejít, že to prozatím nechce řešit.
"On... on ti to neřekl?" zeptala se Anne trhaně. Harry záporně zavrtěl hlavou. "Víš zlato. To on ti daroval plíce."