Sotva jsem dýchal, jakmile mě táta přivezl před budovu školy a panika se mě pomalu začala zmocňovat.
Lidi v mém věku, si už povídali před dveřmi, smáli se a upravovali si překrásné obleky, či šaty. Zatímco já už teď, jistě smrděl potem, kvůli nervozitě a strachu. A nasucho jsem polkl.
Můj táta mi pověnoval klidný úsměv a poklepal mi, jako správný chlap, na rameno.
Asi mne chtěl tímto gestem povzbudit.
,,Nic si z toho nedělej Sal. Dobře? Kdyby něco, klidně zavolej a dojedu pro tebe. Aby jsi nejel s někým třeba opilej. Bůhví co by se mohlo stát."
,,Heh."
Zasmál jsem se tiše a promnul si modré vlasy po něm.
,,Jasně tati. Budu si to pamatovat."
Odpověděl jsem na tátovi poznámky s pokývnutím hlavy a táta na mě na oplátku, mrknul, ještě předtím než jsem vystoupil z auta.
,,Tak utíkej! Až dorazíš domu, povyprávíš mi jak bylo na plese."
,,Jasně tati."
Vystoupil jsem, zamířil už ke dveřím školy, když v tom mě táta, svými slovy opět zastavil. Zarazil jsem se.
Pomalu jsem se na něj tedy otočil, s maskou na své stálé zjizvené tváři a otcovo oči náhle "změkly". Náhle působil přespříliš mile a já proto raději ihned zmlkl.
Co chtěl říct?
,,Sal..."
Odlmčel se táta při držení volantu a já ztuhl.
Bál jsem se, že dostanu nějaký výprask, takhle před plesem.
,,To zaracha bylo hloupé. Měl jsi pravdu... Jsi už, vlastně dospělý. Můžeš si dělat co chceš. A Phelpsovi by ti neměli bránit, ikdyž jsi se podle mého zachoval hrubě. Hoďme- To zaracha za hlavu. A napiš mi, pokud se budeš chtít vrátit, nebo už dnes pojedeš do bytu s Larrym."
Larry?
Trklo mi hlavou a rozesmutněl se.
,,Larry... Tati. Ten večer u Phelpsových. Neřekl jsem ti, proč jsem vlastně odešel. Já-"
,,Já vím."
On ví?!
Škubl jsem rameny překvapeně a tátovi se nadzvedly koutky do mírného úsměvu.
,,Lisa mi dnes před odjezdem volala. A řekla mi vše. Prý se mi s tím nesvěřila a stejně tak ani ostatním, protože nechtěla dělat haló kolem. Nechtěla lítost od ostatních. A... Lítost jsi nejspíš nechtěl ani ty, ode mě. Že?"
Rozmluvil se, zatímco já stiskl pěsti u těla a povzdechl si.
Tak už to věděl... Ten důvod proč jsem odešel v ten večer pryč.
Popravdě měl táta v jedné věci pravdu a to byla ta, že jsem nechtěl aby mě táta litoval. Kvůli, málem, ztráty přítele.
Znal jsem ho dobře a po smrti mé matky, byl první dny příliš starostlivý a sem tam nejistý. Což mě, jako dítě kdysi znepokojovalo.
A teď když to konečně táta věděl, nemusel jsem skrývat smutek. Který jsem v sobě držel už dobrý měsíc, co byl Larry v nemocnici.
,,Promiň mi."
,,Sal, nemáš se proč omlouvat. Ani já nejsem zas tak upovídaný typ. Skrývám si pocity uvnitř sebe a to samé, jsi udělal zkrátka ty. A nerozkřikoval jsi, co se Larrymu a tobě, stalo. Chápu to."
Protáhl si zničehonic krk, který mu na pár místech křupl a zasmál se.
,,Nezlobím se. A teď, podívej kdo za tebou přišel."
Zatroubil táta, jakoby snad neviděl ty lidi kolem a já, ještě více zmatený zbystřil zrak.
Kdo? Kdo by za mnou, přece přišel?
Rozhlížel jsem se v ten moment naprosto všude. Od známých spolužáků, po ty které jsem vůbec neznal. Po ostatních a i po hlasech, které mě vedly, dívat se různě.
Nikde však nikdo koho bych čekal. A moje vnitřní naivita a naděje, pohasla.
Čekal jsem už, že se ze zákoutí vynoří možná nějaký trhlý příbuzný, nebo někdo takový.
Avšak dnes, jakoby se mi splnilo jedno z největších přání tohodle večera.
,,O co se snažíš Fishere? Lovíš snad další duchy, svýma očima? Beze mě?"
Larry. Larry Johnson. Syn Lisy. Můj kamarád. A osoba kterou jsem měl a mám tolik nadevše rád.
,,Larry?!"
Vyjíkl jsem s otočkou na něj a zahlédl toho starého, sice mladého, metaláka, který stál přede mnou, s flegmatickým postojem a s rukama v kapsách.
,,Ahoj kámo."
Pozdravil mě, se svým sympaticky vtipným úsměvem a já se rozbrečel. Ihned na místě.
,,La-rry. Larry!"
Vyjíkl jsem, zlomený v hlase a můj táta už s odjezdem v dálce, zatáhl okénko od auta.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Larry. Larry byl zpátky!
,,SAKRA LARRY!"
Došlo mi najednou co ten idiot vlastně provedl a se vší silou a slzami, ho praštil, svou vybledlou pěstí do břicha.
,,Au- Co blbneš?!"
Zarazil se Larry a já na něj začal, s ignorací okolí, tiše křičet.
,,Ty pitomče! Sobeckej imbecile!"
Utíral jsem si již mokré tváře pod maskou a zároveň ho mírně bil do těla. Tak strašně jsem byl šťastný, ale naštvaný zároveň.
,,Jak jsi mohl?! Opustit mámu. Přátele, mě?!"
Vzlykal jsem stále, s pokusem zahnat slzy za vztek, ale Larry mě místo nějakého odporu vůči bití, objal a začal mě lehce hladit na zádech.
,,Ty... Debile! Víš, víš jak moc jsem se bál?! Nemohl jsem- spát! A ani jíst, nemohl jsem... Nic. Larry-"
Vzlykl jsem ještě jednou, než jsem zcela zabořil svojí tvář pod maskou, na Larryho hruď a výrazně ho objal.
Zaslechl jsem jak se pozasmál a ucítil jsem, jak mě jeho obří paže objaly nazpět.
Nikdy bych si nepomyslel jak moc mě mohla Larryho přítomnost udělat znovu šťastným.
,,Mrzí mě to."
Zašeptal, zatímco já se ho nepokoušel pustit a více si ho přitiskl k sobě.
Nechtěl jsem Larryho pustit. Už ne. A bál jsem se, že kdybych ho pustil, mohl by znovu zmizet a nějak si ublížit.
Larry mi vesele rozcuchal vlasy a přimáčkl mě, do velikého medvědího objetí a jeho chraplavý hlas, mi zafuněl na začátek ucha.
,,Stýskalo se mi."
,,Mně taky Sal. Mně taky."
,,Ehem!"
Zaslechli jsme nečekaně oba dva v dálce Todda a ten si nás zaujatě začal prohlížet.
,,Kde jste? Čekáme na vás před tělocvičnou už jakou dobu! A víte že udržet lesklé moje zrzavé, kudrnaté vlasy, je těžké!"
Rozesmál se ten zrzoun, poté se podíval na Larryho a věnoval mu, stejně jako předtím já, velké a upřímné objetí.
,,Vítej zpátky Larry."
Pozdravil ho a Larry se znovu pousmál.
Připadalo mi, jakoby zase vše bylo kompletní. Jakoby se ta díra, mezi námi všemi, znovu zacelila a prázdnota ve mně, se znovu naplnila.
Byl jsem konečně spokojený a můj přítel, byl konečně zde.
Úsměv ani za mou maskou nešel zakrýt.
,,Tak fajn! Vyrazíme dovnitř lidi? Musíme přece ještě za Ashley a Neilem!"
Vyrazil ihned kupředu Larry v saku, jako nějaká celebrita a já se zasmál.
Chyběly mi ty jeho hlášky.
~~~
Tak je to zde, Larry se konečně vrátil a přátelé se chystají na ples!
Pokud se ptáte, proč dnes vyšla kapitola též, stejně jako včera-
Pak pro vás mám svou typickou a opakovanou odpověď:
,,Nevím..." :'D
Upřímně jsem dnes vydala další část této fan-knihy, nejspíše jen proto, že jsem zkrátka chtěla. A chtěla jsem už konečně zpět, našeho oblíbeného metaláka~ ✨
Doufám, že si čtení stále užíváte a taky doufám, že si příští úterý, novou kapču přečtete~
Zatím se mějte a vyčkejte, na zážitky plesu příště.
A kdo ví...?
Možná se objeví Travis a možná se i něco malého zvrtne. ^~^ :D