Ach, ta holubice nevinná, do roušky nejněžnější bělosti zahalená,
chvěje se tužbou po nekonečných nebesích.
Křídla třepotavé nezlomným strachem svázané,
rudou krví zbarvené, okovy beznaděje obtěžkané,
dál čekají v prosebném tichu.
Na dotyk, pod nímž všechny strachy zjihnou,
na cit bez rozumu, na lásku bez bolesti,
na tvář anděla, oči ďábla,
Na něho.
Ach, ta něžná spása, ta hojivá slast,
vášeň nespoutaná, jež tíživé zámky děsů odemyká,
A holubici sněžnou na cestu k věčným nebesům posílá...