„Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným."
— Honoré De Balzac
***
Ve tváři Leanor nehezky pošimraly vlezlé paprsky ostrého ranního slunce. Oči měla však dál tvrdohlavě zavřené, snažíc si pro sebe uzmout aspoň další půlhodinu spánku navíc. Něco rozespale zamumlala, přitáhla si deku blíže k tělu a tvář zabořila do nadýchaného polštáře. Užuž se pomalu opětovně nořila do říše snů, když si uvědomila, že ta vůně čistého ložního prádla, jež jí hladila v nose, se ani trochu nepodobala zatuchlině a prachu Grimmauldova náměstí, a její deka byla nezvykle lehká jako mráček.
V ten moment ji veškerá únava dočista opustila. Uvolnila svá semknutá víčka a rozhlédla se kolem, polemizujíc nad tím, zda už se dočista zbláznila nebo se jí jen zdá až přehnaně živý sen. To místo poznala téměř okamžitě – bradavická ošetřovna se vskutku ani trochu nezměnila. Ve vzduchu se vznášel pach dezinfekce, který na rozdíl od svých bývalých spolužáků, shledala příjemně očistným a do místnosti se skrze velká okna dostávalo tolik světla, na které si za tu dobu v Siriusově potemnělém domě už skoro odvykla.
Ta zdánlivě obyčejná část Bradavic, která pro většinu jejích vrstevníků byla místem teroru a bolesti, v sobě nesla spousta vzpomínek kamkoliv se podívala. Snad na každé z těch postelí někdy ležela Tonksová, zatímco jí Leanor předčítala zápisky z hodin, které musela vynechat kvůli svým dalším zraněním, a i přes přísný zákaz madam Pomfreyové se cpaly Bertíkovými fazolkami a něčemu se každých pět minut chechtaly jako pominuté.
Místní ošetřovatelka, přísná neoblomná žena, pro ně měla slabost a obě dvě to dost dobře věděly. Několikrát Leanor dovolila strávit noc na ošetřovně se svou nejlepší přítelkyni, i přesto, že jí nic nebylo a dělala, že neví o seslaném tišícím kouzlu, aby si mohly povídat až do rána. Měla pocit, jako by to bylo teprve včera, kdy tento hrad opustila. Kdy se definitivně rozloučila s tím rozverným dítětem, a s Nym, její dobrou kamarádkou, která byla tím, čím být ona nikdy nemohla, bez ohledu na to, jak moc se snažila.
„Tak už jste vzhůru, Leanor," zaslechla ženský hlas. Madam Pomfreyová k ní docupitala se srdečným úsměvem. „Vypadáte už mnohem lépe," zhodnotila s přiloženou rukou na jejím čele, „ale ještě pro jistotu bych si vás zde ráda dnes nechala na pozorování. Tenhle druh hadího jedu je obzvláště ošklivý a jen velmi málo prozkoumaný."
Náhle Leanor zapálilo na jazyku tolik otázek až chvíli nevěděla, kterou má vyslovit dřív.
„Ale vždyť mě přeci žádný had nepokousal," namítla blondýnka zmateně.
„To ne a ještěže tak! Když jste ale ošetřovala Arthura Weasleyho – což od vás bylo mimochodem velmi statečné – pravděpodobně jste pozřela značné množství jeho krve, ve které se jed nacházel. Do vašeho těla se dostal v mnohem menším množství, stejně ale dokázal během chvíle oslabit celý váš organismus. Měla jste opravdu velké štěstí, že vám neselhaly orgány," povzdechla si, vytáhla hůlku a cosi zamumlala, sesílajíc na ní několik pokročilých diagnostických kouzel.
„A proč jsem vůbec tady a ne u Svatého Munga?" ptala se dál. „Nevím... nejsem si jistá, kolik toho víte, madam Pomfreyová, ale –"
„Vím toho dost," zarazila ji okamžitě, „jak o vašem členství v Řádu, tak o vašich aktivitách na Ministerstvu. Váš zdravotní stav nebyl tak vážný, aby vyžadoval odbornější hospitalizaci a ředitel tedy usoudil, že bude lepší, když vás soukromě ošetřím já. Dva pacienty u Svatého Munga, poraněné stejným hadem, by těm ministerským břídilům jen těžko vysvětloval."
„Ale být v Bradavicích je pro mě riskantní. Kdyby mě našla Umbridgeová, tak bych se prozradila a –"
„Uklidněte se, dítě," napomenula ji, „nemáte důvod se znepokojovat. Albus vaše lůžko zakouzlil několika zastíracími kouzly. Nikdo vás tu nenajde."
Ta odpověď ji dostatečně uspokojila natolik, aby se konečně opět uvolnila.
„Teď si koukejte hezky zase lehnout," napomenula ji ošetřovatelka a deku jí přitáhla až pod bradu, „musíte odpočívat a zůstat v klidu. U takových neznámých jedů jsou dopady na tělo kouzelníka jen těžko předvídatelné, radši ani nechci myslet na to, čím si musel ubohý Arthur projít," povzdechla si a do rukou jí dala hrnek s čajem.
Ano, na něco takového též Leanor nechtěla myslet. Když žena nazvala její selhání pomoci statečným, měla skoro až pocit, že se zadáví hořkostí. Unaveně si promnula obličej, usrkla čaje a zahleděla se ven z okna. Okolí Bradavic bylo už zachumláno ve sněžné peřince a všechno vypadalo přesně tak magicky a překrásně, jak si pamatovala. Samozřejmě veškeré Vánoce vždy trávila se svými rodiči v Londýně, ale to vydatné koulování s Tonksovou, kdy byly obě promáčené natolik, až se jim z vlasů udělaly rampouchy, ji ještě teď hřálo na srdci (přestože poté obě týden proležely v horečkách s ošklivým kašlem).
„Nevíte jak je na tom pan Weasley, madam Pomfreyová?" zeptala se po chvíli, když její nostalgické vzpomínky vystřídaly střípky nedávného zážitku, ze kterého ji ještě teď jímala hrůza.
„Už mu nehrozí žádné větší nebezpečí," odpověděla jí, „jakmile se profesoru Snapeovi podaří vytvořit protijed, uzdraví se," dodala s úsměvem.
Leanor si značně oddychla, konečně měla pocit, že by snad mohla vyhovět instrukcím lékouzelnicke a v klidu ležet a odpočívat, když si náhle něco uvědomila. Okamžitě sebou cukla, jako by ji zasáhla vlna elektrického proudu, zkopla ze sebe deku a její bosé nohy se setkaly s kamennou podlahou, která byla tak chladná, až měla chvíli pocit, že šlápla na hromádku střepů.
„Co to děláte, slečno? Rychle běžte zpátky do postele!" napomenula ji okamžitě rozhněvaná žena. Leanor ji však neposlouchala a chvatně sáhla po své hůlce na nočním stolku.
„Nemůžu," zaprotestovala, „musím se hned dostat k profesoru Snapeovi."
„To nepřichází v úvahu!" zalapala po dechu čarodějka „Ať už jde o cokoliv, počká to. Vy musíte ležet, slečno – "
„Nezlobte se," přerušila ji s omluvným výrazem, „ale nejde to."
A hned poté se protočila na patě a veškerou rychlostí se rozeběhla pryč, vybíhajíc z místnosti dřív, než se ji vůbec mohla madam Pomfreyová pokusit zadržet. Probíhala hradem, který byl k jejímu nezměrnému štěstí téměř prázdný, protože většina studentů už odcestovala na svátky ke svým rodinám, a mohla jen doufat, že nenarazí na Dolores Umbridgeovou a nepřivodí tak řádu tímto svým unáhleným krokem problémy navíc.
Její fyzička byla téměř neexistující, ale přesto se jí nějakým záhadným způsobem podařilo zachovat si rychlé tempo a téměř rekordní rychlostí zdolat těch několik pater, než se konečně dostala do ještě studenějšího sklepení. Měla na sobě jen noční košili, která ji mohla sotva udržet v teple, ale neměla čas se něčím takovým teď zaobírat. Ne dokud nebude v bezpečí v kabinetu profesora Snapea. Na té myšlence bylo několik paradoxů, protože jako studentka zmijozelská sklepení rozhodně neměla spojená s bezpečím, ale tyranií, nudou a strachem o holý krk.
Konečně! Uviděla ty dveře, ke kterým trefila až s neuvěřitelnou přesností, jako by Bradavice ani nikdy neopustila. Skoro do nich napálila v plné rychlosti, jak se snažila na poslední chvíli prudce zabrzdit a okamžitě do nich začala naléhavě bušit. Musí být uvnitř! Určitě tam je, když připravuje protijed pro pana Weasleyho...
„Tak sakra otevři, otevři, otevři," drmolila skrze chladem cvakající zuby a neustále se nervózně ohlížela přes rameno.
A pak zaslechla zachrastění zámku a dveře se před ní rozlétly dokořán. Vlítla do nich, div profesora Snapea neporazila a okamžitě je za sebou s prásknutím zavřela. Plíce ji pálily, lapala po dechu, kterého stále neměla dost, ale přesto ji zachvátila nepopsatelná úleva.
„Dawlishová," dostal ze sebe konečně značně překvapený Snape, „můžete mi laskavě vysvětlit, proč se dobýváte do mého kabinetu, když máte ležet na ošetřovně?"
„Moje krev," dostala ze sebe zadýchaně, „potřebujete moji krev."
„A na to jste v té vaší geniálně smýšlející hlavě přišla jak?" zeptal se jí s jedovatou dávkou sarkasmu.
„Copak to nikomu nedochází?" vyhrkla frustrovaně Leanor. „Mám v těle ten jed!"
„Ano, slečno Dawslihová," ohrnul nad ní opovržlivě ret, „to je nám všem nad slunce jasné. Ačkoliv jsem si nebyl vědom, že by degenerace mozkových buněk byla jedním z jeho účinků."
„Vy mi pořád nerozumíte," namítla už téměř zoufale, „to množství, které se mi dostalo do oběhu skrz krev pana Weasleyho, je téměř zanedbatelné. S největší pravděpodobností můj organismus už začal vytvářet protilátky!" vyjela, modré oči prudce rozevřené. „Není to snad jeden ze způsobů výroby protijedů? Implikování menšího množství jedu naředěného tlumícím roztokem, následované imunitní reakcí organismu a odebráním krve, ze které dokážete mocí kouzel oddělit protilátky?"
Zarecitovala odstavec učebnice léčitelství, kterou kdysi dostala od své matky a nadějeplně na něj hleděla. Nastalo dlouhé ticho. Hrudník se jí prudce zvedal a zase klesal, oči na něj měla zkoumavě upnuté a napjatě sledovala reakci v jeho tváři, která k jejímu zklamání zůstávala dál kamenně chladná. Dlouho však nic neříkal a ona poznala, že nad jejími slovy přemýšlí.
„Ano," přikývl náhle pomalu. „To je pravda, Dawlishová," přiznal odměřeně, „krev s protilátkami by mohla řadu věcí usnadnit, ale bude jí potřeba hodně. A vzhledem k vašemu stavu – "
„Zvládnu to," odsekla prudce a v očích se jí usídlil tvrdohlavý pohled.
Dlouhou chvíli nic neříkal a jen si ji měřil zkoumavým pohledem. Jeho černé oči po ní bezostyšně putovaly, hledajíc jedinou záminku, která by ho přesvědčila, že to, na co se chystá kývnout, je špatný nápad. V její tváři však nespatřil nic jiného, než vzpurnou tvrdohlavost, která v něm probouzela dávno zapomenuté vzpomínky, o jejichž připomenutí vůbec nestál.
Nepromluvil, pouze odsunul jednu z židlí, do které Dawlishová okamžitě zaplula a levou ruku opřela o stůl obsypaný všemožnými surovinami, jehož prostředku dominoval cínový kotlík s tiše bublajícím lektvarem. Sledovala, jak se natahuje pro nůž, který důkladně očistil, a skleněnou nádobu. Pak se k ní pomalu sklonil, černé vlasy jí zabránily ve výhledu do jeho tváře, a bez varování přejel nožem po její hebké kůži, ze které se okamžitě vyvalila nálož rudé tekutiny. Z úst jí uniklo jedno bolestné syknutí, a dál už jen tiše sledovala, jak se příslušná nádoba pomalu zaplňuje.
„Pijte," pobídl ji profesor a ona od něj přijala lahvičku s dokrvujícím lektvarem. Tvář se jí z té odporném pachutě zkřivila odporem po každém loknutí, přesto byla dál nezvykle poslušná a nedovolila si ani jednu stížnost.
Při tom čekání, než Snape získá dostatek její krve, ho nenápadně pozorovala při práci. Nemohla si pomoct, něco ji na jeho elegantních pohybech a zamyšleném výrazu zvláštním způsobem fascinovalo. On dost dobře věděl, co dělá – jeho kroky měly jasný cíl a každá surovina byla porcovaná s důmyslnou přesností. Byl přirozený, možná by až mohla říct, že uvolněný. Mnohem víc, než ve společnosti lidí nebo během vyučování.
Během toho dlouhého sezení její svaly zahřáté po nedávném běhu opustil i poslední zbytek tepla a mrazivý chlad sklepení na ni dopadl v plné síle. Její noční košile ji jen těžko mohla udržet v teple a ani ohřívací kouzlo, které s tichým zamumláním sesílala každou minutu, zavládlo zahřát jen její nohy. Snažila se na sobě nedat nic znát, protože se bála, že by ji vyhodil, ale obranou reakci vlastního těla v podobě třesu zastavit nedokázala. Profesor Snape s vytrénovanými špiónskými reflexy si toho samozřejmě okamžitě všiml, a přestože byl zvyklý se soustředit v extrémních podmínkách, neuvěřitelným způsobem ho to rozčilovalo.
„Můžete toho laskavě nechat?" štěkl po ní bezcitně. „Použijte ohřívací kouzlo!"
Spolkla veškeré ironické poznámky, které se jí draly na jazyk a pokusila se ho s pokorou, která ji téměř bolela, poslechnout. Výsledek byl však úplně stejný, jako předtím a jediná část jejího těla, která zůstávala v teple, byly její nohy, a to ji stěží mohlo zachránit od nepěkných následků podchlazení. Chtěla se pokusit něco říct, když k ní náhle dvěma dlouhými kroky přešel, odepnul si svůj černý plášť a beze slova ho přes ní přehodil.
Nebyla zrovna v pozici, kdy by si chtěla hrát na hrdinku a hned se proto do něj zavrtala, jako dítě do zavinovačky a úlevně zavřela oči. Byl až překvapivě hřejivý a Leanor se téměř okamžitě uvolnila. V nose ji pošimrala ta známá vůně bylinkového čaje, která náhle působila skoro až uklidňujícím dojmem.
„Děkuji," vydechla s blaženým úsměvem na rtech.
„Váš vděk si nechte pro někoho, kdo o něj stojí," odsekl jí, „bylo by mi ukradené, kdybyste umrzla, kdybych následně nemusel vysvětlovat, jak se vaše mrtvola ocitla v mém kabinetě."
Nad tím jen protočila očima, ale z nějakého neznámého důvodu si nebyla jistá, jestli jeho slovům tak úplně věří. Ještě před měsícem by o nich vůbec nepochybovala. Role krutého bastarda mu šla přirozeně skvěle, ale po určité události na Grimmauldově náměstí, kdy ho viděla zranitelného a došlo jí, co všechno pro ně riskuje, už ty občasné záblesky dobra nedokázala nevidět. Byl členem Řádu, bojujíc za stranu světla. Právě teď před jejíma očima vařil protijed pro pana Weasleyho a nespočetněkrát nasazoval vlastní krk u Voldemortových nohou, aby pro ně získal potřebné informace... ne, on nemůže být úplně zlý.
Neoznačila by ho za toho nejmorálnějšího člověka, kterého kdy potkala, ale přesto si všimla, že ji v poslední době nevytáčí ani z poloviny tolik jako dříve. Zdálo se, že se tím okamžikem, kdy ho ošetřovala, něco změnilo. Cítil to tak i on? Nad tou bláznivou myšlenkou se div nerozesmála a okamžitě ji vypudila z hlavy. Už tak bylo dost znepokojující, jak často o něm přemýšlela, a kdyby se do toho ještě přidalo naivní rozjímání, musela by už úplně přijít o veškerý zdravý rozum.
„Vaší krve už mám dostatek," vytrhl ji náhle z hloubání jeho hluboký hlas. Přikývla a když jí zacelil ránu, stáhla ruku zpět k tělu. „Zůstanete tady," poručil jí, ještě než se stihla zvednout, „dokud lektvar nedodělám a nebudu vás moci bezpečně dostat z hradu. Podruhé byste při své ozdravné procházce už nemusela mít takové štěstí, slečno Dawlishová."
„Dovolte mi vám pomoct, pane profesore," vyhrkla téměř dychtivě a on na ni překvapeně pohlédl.
„Každý, kdo má mozek v hlavě, by vás nenechal se ke kotlíku přiblížit ani na pět metrů," odfrknul si pohrdavě a zahlédl záblesk zklamání v její tváří. Zvláštní... nepamatoval si, že by za ty dlouhé roky v jeho hodinách projevila byť jen sebemenší zájem o lektvary, tak proč teď?
„Potřebuju něco dělat," řekla, jako by mu četla myšlenky, „musím... musím něco dělat," pokračovala dál a hlas se jí začínal třást, „aspoň teď, když jsem předtím selhala."
„Vůbec netuším, co se mi tím vaším nesouvislým žvaněním snažíte sdělit," zavrčel netrpělivě a přidal do bublajícího roztoku bylinu, kterou nepoznávala.
„Když jsem našla Arthura Weasleyho na Odboru záhad... zpanikařila jsem. Dokrvující lektvar jsem mu podala mnohem později, než jsem měla, dokonce jsem ani nedokázala vyčarovat patrona," vysvětlovala už mnohem srozumitelněji a on si s hrůzou uvědomil, že se jí chce brečet. „Prosím, nechte mě, abych vám pomohla," žadonila a jeho svaly pod tím prosebným tónem ztuhly, „je to jediný způsob, jak můžu aspoň trochu ulevit svému svědomí... prosím."
Zavládlo mezi nimi tíživé napjaté ticho, které však nevydrželo dlouho.
„Nadrťte ten bezoár," uslyšel sám sebe říkat. Měl chuť se v ten moment proklít, protože nechat se ovlivnit city druhých lidí neměl v povaze, ale tady se jednoduše... neovládl. Netušil proč, snad to ani vědět nechtěl.
Když se na něj zářivě usmála, téměř zavrčel, ale nevypadalo to, že by si toho všimla. Vstala, přešla ke stolu a popadla do rukou hmoždíř. Dávala si opravdu záležet, aby byla surovina perfektně nadrcená a on ji tak nevyhnal. Severus si pomyslel, že kdyby se stejně snažila i jako studentka, nemusely by její výsledky být ani z poloviny tak otřesné.
„Dawlishová," promluvil a jejich oči se setkaly s takovou intenzitou, jako by do sebe prudce narazily dvě letící komety a způsobily ničivý výbuch. Ta náhlá síla neviditelné energie ji na moment úplně ochromila. „V ošetření Weasleyho jste neselhala," řekl a neměl sebemenší tušení, proč se vůbec obtěžuje psychologickým proslovem, ale jednoduše se nedokázal zastavit, „viděl jsem jeho zdravotní kartu. Vaše improvizace s obvazy získala lékouzelníkům u Svatého Munga potřebný čas navíc."
Nic mu neodpověděla, jen se nejistě usmála. Nějakou chvíli se opět každý z nich věnoval čistě jen své práci. Profesor Snape ji dokonce občas nechal lektvar i zamíchat, a nakonec byla připuštěna i ke krájení, a ne jen drcení. Bylo to zvláštní, protože náhle se jí lektvary nezdály tak hrozné... ano, jeho přítomnost byla stále poměrně znervózňující, ale rozhodně už by ji neoznačila za děsivou.
„Ty obvazy," ujal se opět slova Snape, ovládnutý spalující zvědavostí , „nejsou standardní léčitelskou metodou kouzelníků. Jak vás napadlo je použít?"
„Rodiče mého otce byli mudlové," vysvětlila klidně, „trávila jsem u nich skoro celé prázdniny. Člověk se lecčemu naučil," pokrčila rameny, „jejich zdravotnictví je fascinující. Řekla bych, že bychom se od nich mohli řadu věcí přiučit. Funguje u nich například očkování, to je něco jako –"
„Já vím, co to je," zastavil ji tvrdě, „můj otec byl mudla."
„A-aha," dostala ze sebe překvapeně. Chtěla se zeptat na podrobnosti, když si však všimla jeho výstražného pohledu, raději se stáhla.
„Proč se vám nepodařilo vyčarovat patrona?" zeptal se Severus. Leanor na něj chvíli mlčky hleděla... to, co se mezi nimi právě teď dělo, skoro až zavánělo normální mezilidskou konverzací a ona neměla ani tušení, že by toho byl její bývalý profesor schopný. Uvnitř ji to však potěšilo víc, než by byla ochotná přiznat.
„Nešlo to," odpověděla smutně, „hned jsem si vzpomněla na mé rodiče a domov, do té doby to vždy fungovalo, ale tentokrát to bylo jiné. Už jsem se necítila šťastná, ale... smutná. Ty nejšťastnější chvíle jsem náhle vnímala jen jako bolestnou připomínkou něčeho, co mi už nikdo na světě nevrátí," povzdechla si, „všichni mi říkali, že v mém srdci budou žít navždy, ale já nemám pocit, že by tam byli. Všechno je jiné... já jsem jiná."
„Samozřejmě, že jste jiná," odpověděl jí po chvíli zvláštně sametovým hlasem, „váš život se změnil a vy jste stále ještě neměla dost času na to se s tím smířit," na moment se odmlčel, „dosáhnout pokoje a klidu, být schopný vzpomínat bez výčitek a lítosti, je dlouhá a pro většinu lidí nekonečná cesta, slečno Dawlishová. "
„Někdy mám pocit, že na ně zapomínám," zašeptala a oči se jí zaleskly, „děsím se toho, že nebudu schopná si vybavit jejich tváře..."
„Zapomínání je přirozený proces lidské mysli. To, že si nebudete pamatovat vše, co vám kdy řekli, je nevyhnutelné a neznamená to, že na ně zapomenete úplně. Ty nejdůležitější, nejsilnější okamžiky... nikdy nezmizí."
„Opravdu?"
Bez zaváhání přikývl.
„Opravdu."
Tímto jejich rozhovor skončil a oba se opět věnovali své práci. Leanor se snažila soustředit, ale dlouhou chvíli nedokázala myslet na nic jiného, než nad tou náhlou změnou Snapeova chování. Nebyl milý, ani dvakrát přátelský, jen o něco víc přístupný a méně nepříjemný. A ona nemohla přijít na to... proč.
A nebylo divu, protože ani on sám to nevěděl. Že by za to mohly ty výpary ve vzduchu? Probdělé noci? Stres? Nebo už prostě jenom začíná pod Brumbálovým vlivem senilnět a měknout?
Vždyť mu na Dawlishové nezáleželo! Ještě před pár měsíci ji považoval za ufňukanou přítěž, se kterou budou jen samé problémy, přesto nemohl popřít, že v jeho smýšlení o ní nastala určitá změna... Už ji nepovažoval za slabou a ufňukanou. Těžko říct, jestli tomu tak bylo, protože se postavila proti Blackovi, aby mu pomohla – jemu, umaštěnému smrtijedovi, kterého i jeho vlastní kolegové nenáviděli, nebo protože ztratila to, co milovala nejvíc, klesla na pomyslné dno, a nakonec v sobě stejně našla sílu a přeběhla na stranu dobra... Tak jako kdysi on.
Jaká to fascinující a zároveň děsivá paralela.
„Povedlo se, pane?" vyrušil ho její zvědavý dotaz, když naléval do malého flakónku obsah z kotlíku.
„To doufám," odvětil suše, „Weasley bude moci trávit vánoce v obložení svých nesnesitelných děcek a já budu mít aspoň přes svátky klid od těch dvou zrzavých hlav a jejich neustálého ignorování školního řádu." Všiml si jejího úsměvu, dnes už několikátého. Většinou se na něj jenom vztekle mračila, zatímco teď vypadala téměř spokojeně. Byl to pro něj zvláštní pocit... ne nepříjemný, jen prostě... zvláštní.
„Teď vás odvedu za ředitelem," oznámil jí stručně, „od něj se přenášedlem dostanete na Grimmauldovo náměstí, a pak můžete odnést Arthurovi jeho předčasný vánoční dárek," ušklíbl se.
„Počkejte," zarazila ho a bez zamyšlení ho popadla za ruku. Když si uvědomila, co udělala, okamžitě ho pustila a tváři se jí rozhořely studem. „Jen jsem vám chtěla poděkovat. Za protijed a všechno, co pro Řád děláte."
„Už jsem vám snad řekl, slečno Dawlishová, že o váš vděk nestojím," připomněl jí nepříjemným tónem.
„To ale nic nemění na tom, že si ho zasloužíte, pane profesore," nenechala se zastrašit, „je škoda, že nedovolíte druhým, aby uviděli to dobré, co ve vás je," šeptla ještě když okolo něj procházela.
Nevěděla, jestli ji slyšel, protože jí nic neodpověděl a jeho tvář zůstala kamenná po celou dobu, kdy ji odváděl do ředitelny.