„Kdykoli nás nenávist strhne příliš, pak vždycky pod úroveň toho, koho nenávidíme."
— François de La Rochefoucauld
***
Sirius Black měl za sebou další osamělý den strávený na místě, které se po Azkabanu stalo jen o něco snesitelnějším vězením. Hned po začátku školního roku se Weasleyovi vrátili zpět do Doupěte a jeho přátelé, včetně nové spolubydlící, samozřejmě museli pracovat. Doufal, že přítomnost Leanor změní mnoho věcí k lepšímu, včetně jeho osamělosti a mizerné nálady, ale nakonec i ona trávila spoustu času na Ministerstvu, ať už posluhováním pro Popletala nebo strážením na Odboru záhad pro Řád.
Domů se velmi často vracívala pozdě a většinou rovnou zaplula do postele, takže na trochu toho lidského kontaktu, který Siriusovi téměř zoufale scházel, neměla energii. Dnešek byl však přeci jen něčím jiný. Byl ještě usazený v jídelně a četl si výtisk Denního věštce, když do místnosti vtrhla Leanor Dawlishová jako nezkrotný uragán. Nepozdravila ho, vlastně by řekl, že si ani nevšimla jeho přítomnosti.
„Ta odporná hnusná mrcha," mumlala si pro sebe zlostně. V pravé ruce držela flašku červeného vína a levou pootvírala veškeré skříňky v kuchyni, a když v nich náhodou nenašla, co hledala, frustrovaně práskla s dvířky. Po páté už si Sirius zvykl a přestal sebou překvapeně škubat.
„Tak kde to je sakra?!" nadávala a její naštvání se každou vteřinou stupňovalo. „V tomhle podělaném domě není ani blbej otvírák, ale hlavně že maj v kuchyni bystu nějakého starého páprdy..."
„Ten starej páprda," ozval se pobaveně Sirius a ona leknutím naskočila jako kočka, „je Salazar Zmijozel. A otvírák je hned ve třetím šuplíku odspoda," ukázal jí a nepřestával se u toho culit. Přímo ho fascinovalo vidět tu klidnou, kolikrát až přímo zakřiknutou, ženu, takto rozčílenou. Měla v sobě oheň, který si přál vidět hořet častěji. Příjemně hřál, ale velmi snadno by ho dokázal sežehnout na popel, což ho nebezpečně přitahovalo.
„Povíš mi co se stalo?" ptal se jí, když pár šikovnými pohyby odstranil korek a ona tak získala snadný přístup k božské tekutině, po které tak zoufale prahla. „Počkej, podám ti skleničku a – anebo ne," ušklíbl se nad tím, jak mu flašku vytrhla z ruky a hltala přímo z ní víno vytouženými doušky. „To vypadá na hodně špatný den," zkonstatoval, upřeně ji pozoroval a s rukama ležérně schovanýma v kapsách se opíral o kuchyňskou linku.
„Ne nijak zvlášť," odpověděla hořce, „vlastně byl úplně stejný jako ty předchozí. Pořád ty stejné kecy, stejné ksichty, stejné lži," vyjmenovávala a tvář se jí zkřivila zhnusením, „dnes jsem musela dvě hodiny vkuse poslouchat tu hnusnou zakrslou ropuchu a sepisovat hlášení o Bradavicích," všimla si jeho soucitného pohledu, „no to si počkej, tohle totiž není to nejhorší. Chtěj z ní udělat první vrchní vyšetřovatelku!" vyjekla a z úst jí unikl skřípavý zvuk zoufalého smíchu. „Jestli se mě chceš náhodou zeptat, co to znamená, tak se ani nenamáhej. Ta pozice totiž před pár hodinami ještě ani neexistovala," opět si lokla vína, „velká výuková reforma!" napodobila teatrálně Popletala. „Spíš zkurvený propagandistický divadýlko."
Při těch ostrých nadávkách Siriusovo obočí vyletělo vzhůru. Během chvilky se mu však na rtech usadil ten známý potutelný úsměv, když pozoroval, jak v ní pomalu mizí obsah skleněné láhve.
„Ještě pár měsíců na Ministerstvu a bude ze mě alkoholik," zkonstatovala Leanor a nevypadalo, že by ji to nějak víc trápilo. „Chceš?" nabídla mu.
Užuž se k ní natahoval se skleničkou v ruce, v duchu potěšený tím náhlým zvratem událostí, když se domem náhle ozvala hlasitá rána. Vyměnili si znepokojené pohledy a hbitě vytáhli hůlky. Našlapovali opatrně, přemítajíc nad tím, o jakého nezvaného návštěvníka se asi může jednat. Nehledě na to, kolik vína vypila, se stále Leanor děsila představy, že by snad mohl být jejich ukrýt odhalen. Zastavili se až před malou úzkou chodbičku zahalenou v temnotě.
„Lumos Maxima," řekla rozhodně Leanor a sledovala, jak se na špičce její hůlky zformulovala světelná koule a pomalu se vznesla do vzduchu. Prostoupila černotou a odhalila jim špatně viditelný prostor. Srdce se jí rozbušilo, když si všimla, že na zaprášené podlaze leží nehybné tělo.
Stačilo jen několik kroků a okamžitě poznala, komu patří ta černá róba a stejně barevný plášť. Sklonila se ke svému bývalému profesorovi lektvarů, jehož tvář měla nezdravě bílou barvu, oči pevně semknuté a jeho tělo nehybné, hrudník se mu však, jak, k její nesmírně úlevě, po chvíli zjistila, nepravidelně zvedal. Do nosu ji uhodil kovový pach. Pozorněji si prohlédla jeho oblečení a s hrůzou si uvědomila, že je nasáklé krví.
„Dej vědět Brumbálovi, Siriusi!" křikla na svého spolubydlícího pohotově, zatímco raněného zvedla ze země kouzlem.
„Není nutné se namáhat, Leanor," odpověděl jí bezbarvě, „Snape si určitě dokáže poradit sám."
Na několik dlouhých vteřin úplně oněměla. Tvář měla ztuhlou šokem, neschopna uvěřit tomu, co právě slyšela.
„To je vtip?" dostala ze sebe nakonec. „Vždyť je raněný! Nedokáže si přeci pomoci sám, a jestli něco neuděláme, tak vykrvácí..." vysvětlovala mu a měla pocit, že se snad dočista pomátl.
„Je posedlý černou magií," řekl a nehnul ani brvou, „tak ať ho vyléčí ta."
V ten moment její šok vystřídala nepopsatelná zlost. Probodla ho vražedným pohledem a svou hůlku obrátila jeho směrem.
„Fajn," odtušila chladně, „jestli dál trváš na svém chování zabedněného pitomce, tak prosím. Ale já nebudu jen nečinně přihlížet smrti nevinného člověka!"
„Snape rozhodně není nevinný," odsekl ostře a stoupl si přímo před ní.
„Řeknu to jen jednou," zavrčela a oči jí potemněly tak, jako ještě nikdy, „uhni mi z cesty, Blacku nebo budeš brzo potřebovat ošetřit i ty!"
Dlouhou chvíli se ani nehnul. Ona na něj však dál vytrvale mířila hůlkou a on tak objevil její další vlastnost – nezlomnou tvrdohlavost. Pochopil, že tady s prosazením svých názorů neobstojí a pokusit se jí zastavit by bylo jako snažit se pohnout skálou. Poraženě udělal krok stranou. Prošla okolo něj, aniž by jí stál za jediný pohled a zmizela se Snapem v jedné z místností.
Ještě stále se vzteky třásla, když za sebou naštvaně práskla dveřmi. Musela však své rozhořčení nad Siriusovým chováním pustit z hlavy. Teď ji čekal mnohem důležitější úkol, který si žádal čistou mysl. Položila profesora Snapea na křeslo a opatrně k němu přešla. Ještě několikrát ho přejela očima, snažíc se přijít na to, jak nejlépe by mu měla pomoci. Náhle se nepatrně pohnul a ona si všimla, že začal pomalu přicházet k vědomí.
„To jsem já, pane profesore," promluvil na něj, „Leanor Dawlishová. Jste na ústředí Řádu, pomůžu vám." Jeho černé oči se do ní ostře zabodly, nezdál se být jejími slovy přesvědčený, ale nedokázal promluvit.
„Nehýbejte se," napomenula ho, „a nemluvte. Zbytečně se vyčerpáte."
Ani trochu se mu tahle situace nelíbila. Být odkázaný na pomoc někoho tak nekompetentního, jako byla ta blonďatá drzá ženská. Chabým protestem však bylo jen slabé zavrčení, které okázale ignorovala. Svou plnou pozornost věnovala už jen jeho hrudi. Hůlku přiložila ke knoflíčkům černého hábitu a rychle po nich přejížděla. Pak jediným prudkým pohybem – a překvapivě bez zaváhání – odstranila veškeré přebytečné oblečení a naskytl se jí tak přímý pohled na otevřené rány.
Hrůzou se zajíkla. Bylo to mnohem horší, než si myslela.
„Nemám tu žádný dokrvovací, ani antiseptický lektvar," přemýšlela nahlas, protože ji to nějakým zvláštním způsobem uklidňovalo, „takže si budeme muset poradit jinak," protáhla, „než ránu zacelím, musím ji vyčistit aspoň vodou. Nebude to nijak bolet, slibuju." Zatím, spolkla v duchu.
„Ne!" okřikla ho přísně, když si všimla, jak se snažil pohnout rukou ke své hůlce. „Snad jsem vám předtím jasně řekla, abyste se nehýbal," mluvila k němu, jako k nějakému neschopnému školáčkovi, což ho neskonale vytáčelo. „Já vím, co dělám," řekla vážně a její hlas náhle zněl sebejistě, „věřte mi."
Nechtěl. Opravdu ne. Ale měl snad na výběr?
Všimla si, jak nepatrně pohnul hlavou a zdálo se jí, že se aspoň trochu uvolnil.
„Aquamenti," vyslovila nahlas a v tu ránu na jeho kůži dopadla chladivá voda. Smývala mu zaschlou i čerstvou krev a jemně čistila zranění. Z náhlého chladu mu naskočila husí kůže, přesto dál nehnutě ležel a pozoroval ji rentgenovým pohledem. Když byla se svou prací spokojená, přestala.
„Teď přichází ta horší část." Neřekla mu nic, co by snad nevěděl. „Taková hluboká zranění mohla způsobit jen černá magie, takže jejich zacelení... nebude příjemné. Pravděpodobně budete mít jizvy a –"
„Prostě – to – udělejte," kouskoval skrze zaťaté zuby netrpělivě Snape. Tiše přikývla.
Leanor v duchu napočítala do tří, aby získala potřebnou odvahu, než vyřkla danou formuli s maximální soustředěností. Její účinky byly téměř okamžité. V uších jí rezonoval Snapeův výkřik, který však nebyl ani z poloviny tak hlasitý, jak původně očekávala. Místo toho všechnu tu ukrutnou bolest ventiloval na jejím nebohém zápěstí, které v posledním mžiku popadl a pevně stiskl. Byl silný tak moc, až měla pocit, že jí kost každou chvíli rozdrtí, ale přesto nepovolila. Dál opakovala potřebné kouzlo a přejížděla hůlkou nad ranami, které pomalu srůstávaly, než měla konečně hotovo.
Kouzelný paprsek se vytratil a Severus se konečně mohl nadechnout. Uvolnil ji ze svého sevření, což opravdu ocenila, stále měl však pevně zavřené oči. Na nepatrný moment si ho prohlédla, obdivujíc jeho schopnost sebeovládání. Stát se to jí, tak by její řev slyšeli až v Ugandě.
„Hned se vrátím," oznámila mu, „počkejte tady a neopovažujte se hnout, pane profesore!" dodala výhrůžně, než se mu ztratila z dohledu.
Zamířila do kuchyně, ve které na ni čekal Sirius. Leanor mu však nevěnovala jediný pohled a mlčky zamířila k policím, ze které vytáhla krabičku s bylinkou, která voněla jako heřmánek, a čisté utěrky.
„Dal jsem vědět Brumbálovi," protrhl husté ticho nakonec, „dorazí jakmile bude moc."
„Fajn," odsekla a dál se věnovala práci.
„Leanor, poslouchej –"
„Ne," přerušila ho tvrdě, „nezajímá mě nic z toho, co chceš říct, Siriusi."
„Nerozumíš tomu," nenechal se odbýt, „nevíš, jaký doopravdy je. Snape je hnusný umaštěný slizoun, kterému se nedá věřit."
„A proto si snad zaslouží umřít?!" rozkřikla se vztekle. „Dochází ti vůbec, že kdybych tu dnes nebyla... kdybych přišla z práce o chvíli později, nechal bys ho bez mrknutí oka vykrvácet na prahu vlastního domu?" ptala se ho, ale na odpověď nečekala. „Jakého člověka to z tebe dělá, Siriusi?" vydechla a tentokrát zněla zklamaně.
„Nemůžeš se mi divit, že jsem se nehnal na pomoc zmijozelskému smrtijedovi!"
„Snape je na naší straně!" zakřičela na něj téměř hystericky. Otevřená skříňka poblíž ní se pod náporem její uvolněné magie s prudkým prásknutím zabouchla. „Tady už nejsi v Bradavicích, Blacku," řekla nemilosrdně, „vaše vzájemné nesympatie jsou ničím v porovnání s válkou, která se blíží. A jestli chceš mít nějakou šanci přežít, tak bys už měl kurva dospět!" pronesla nelítostně a vztek s ní lomcoval jako nezkrotný hurikán. „Profesor Snape je důležitým členem řádu a jeho informace mohou v budoucnu řadě lidí zachránit krk," dodala ještě.
Pak popadla všechno potřebné, připravená odejít, jeho hlas ji však zarazil v půlce kroku.
„Tak o to tu doopravdy jde, co?" ozval se náhle Sirius. Nechápavě na něj pohlédla.
„O čem to sakra zase mluvíš?" zaprskala podrážděně.
„Myslíš, že jsem si nevšiml, jak na sebe se Srabusem koukáte?" Několika kroky se k ní přiblížil, čelist a pěsti rozzuřeně zaťaté. „Jak za ním jdeš skoro po každém setkání řádu? Ty vaše hodiny nitrobrany... to je jen záminka, co?" Odpovědí mu byl pouze její pohrdavý smích.
„Jsi směšný," oznámila mu nevzrušeně.
Prosmýkla se kolem něj, odmítajíc s ním strávit byť jen další sekundu. Musel se hodně ovládat, aby ji nezastavil násilím. Krev se mu vařila v žilách a vidění měl dočista rozostřené. Odešla od něj! Odešla, aby mohla pomoct jemu...
Vběhla do místnosti, ve které na ní osoba, která byla předmětem jejich hlasité hádky, opravdu stále čekala. Stěny byly tenké a on tak slyšel každé slovo. Kdyby nebyl tak zatraceně unavený, pravděpodobně by si to vychutnával mnohem více. Sledoval, jak k němu opět přešla a do nosu ho uhodila silná vůně bylinek.
„Netvařte se tak," štěkla po něm, očividně stále ještě v ráži, „žádnou hojivou mast nemám, tak se holt musíte spokojit s mudlovským heřmánkem."
Nečekala na jeho reakci, dokonce se na něj ani nepodívala. Přiložila mu na hruď příjemně hřejivou utěrku namočenou v bylinném odvaru a jemně mu s ní přejížděla po kůži opatrnými, šetrnými pohyby, které byly nějakým zvláštním způsobem dokonce i příjemné. Byla to opravdu bizarní situace, pro oba. Severus Snape ležel polonahý před svou studentkou, která mu soustředěně obkládala rány a tím pravděpodobně i zachránila život.
„Víte," začala už mnohem klidněji, „je škoda, že kouzelníci podceňují sílu mudlovských bylinek. Heřmánek doopravdy dokáže zázraky. Máma mi z něj dělala čaj pokaždé, když jsem nemohla usnout," usmála se nostalgicky.
„Kde jste se to naučila?" dostal ze sebe těžce skrze stažené hrdlo. Jeho hlas byl však stejně hluboký a poddajný.
„Máme to v rodině," vysvětlila, „nadání na léčitelská kouzla se u nás dědí. Máma chtěla být dlouhá léta lékouzelnicí, ale nakonec si zvolila kariéru bystrozorky. Táta si z ní často dělal srandu, že to bylo jen kvůli tomu, aby ho mohla uhánět." Byla si dobře vědoma, že její rodinné historky jsou to poslední, co Snapea zajímá, ale stejně se o ně chtěla s někým podělit.
„A to vás nenapadlo něco takového zmínit Řádu, Dawlishová?" vracela se zpátky jeho kousavá povaha. „Vaše schopnosti by mohly být prospěšné."
„Ale, ale, pane profesore," protáhla hravě, „pokud mě paměť neklame, ještě před pár dny jste mě nazýval neschopnou přítěží. Co ta náhlá změna?"
„Neprovokujte," zavrčel výstražně, ale nebyl zrovna v pozici, ve které by na ni jeho zastrašování zabíralo. Přesto zmlkla, ale potutelné culení se jí drželo dál. Zavládlo mezi nimi poklidné ticho, během kterého dál opečovávala zranění. Teď, když už nebyl v bezprostředním nebezpečí, si dovolila na minutku propustit své hříšné myšlenky. Jeho hruď nebyla vůbec tak hubená, jak čekala. Naopak viděla jemně rýsující se svaly a bohužel i několik hlubokých rozštěpených jizev. Kousla se do rtu, než opět promluvila.
„To vám udělal Vy-víte-kdo?" Nemyslela si, že odpoví, k jejímu překvapení si však všimla nepatrného přikývnutí. „Ale... proč?" zeptala se. „Proč by ubližoval vlastním lidem?"
„Chodím na schůze s Pánem Zla, ne do čtenářského kroužku, Dawlishová," štěkl nevraživě, „to jste si myslela, že společně rozjímáme nad čajem a sušenkami?"
„Samozřejmě, že ne. Jen mě překvapuje, že–"
„Pán Zla nezná slitování," nenechal ji domluvit, „jak u svých přívrženců, tak nepřátel. Netoleruje žádná selhání a já jsem mu dnes nebyl schopen poskytnout informace, po nichž prahnul, a tak mě potrestal."
„Málem vás zabil..."
„Ano," odtušil bezvýrazně, „a nebylo by to poprvé."
Pocítila vůči němu upřímnou lítost, kterou s vypětím všech sil schovávala. Věděla, že on by o ni nestál. Nikdy si neuvědomovala, jak těžká pro něj musí role špiona Lorda Voldemorta doopravdy být. Zajímalo ji, jestli to tak měli i ostatní členové řádu... věděli, čím si doopravdy profesor Snape prochází? Tušil Albus Brumbál, jakému nebezpečí ho vystavuje?
Po tomhle domě chodilo tolik lidí, kteří na první pohled působily spokojeně, možná i šťastně, ale uvnitř si nesly nejedno tíživé břemeno. Byli zlomení, ale schovávali to za úsměvy nebo dokonce sarkastické urážky, falešný nezájem a chladnou krutost. Teď už to věděla.
„Měl byste se pokusit usnout," řekla náhle.
„Nehodlám tu zůstávat přes noc," odsekl okamžitě, jako malý trucující kluk a pokusil se vstát, jeho tělo však bylo jiného názoru.
„Tak to máte smůlu, pane profesore, protože z té pohovky se dnes hnete jen přes mojí mrtvolu," upozornila ho bez emocí, „nemáte dost sil na to, abyste se přemístil."
„Nemluvte hlouposti. Ředitel se musí –"
„Profesor Brumbál už ví, co se dnes stalo a brzy dorazí. Jestli jde o něco, co nepočká, řekněte to mně, a já mu to vyřídím, jinak si zbytek povíte až zítra."
Vůbec se mu nelíbil její panovačný tón a ve svém nelibém výrazu to dával značně najevo. Ale, Merline, opravdu byl unavený... jeho víčka byla těžká a každý prudký pohyb ho neuvěřitelně vyčerpával. Možná by mohl jen na chvíli zavřít oči...
K její nesmírně úlevě už dál neprotestoval, a ona tiše sledovala, jak během pár sekund usnul. Jemně se pousmála a natáhla se ke křeslu pro složenou deku, kterou přes něj přehodila. Chtěla odejít, ale něco na jeho uvolněném obličeji jí v tom zabránilo. Vypadal tak... jinak. Nešel z něj žádný chlad, pohrdání, ani spalující nenávist, jen klid, který mu zvláště slušel, jakkoliv hloupě to mohlo znít.
Mohl by být mnohem přitažlivější, kdyby se trochu víc otevřel světu, pomyslela si ještě, než za sebou tiše zaklapla dveře.
|POZNÁMKA AUTORKY|
To koukáte co:D Chtěla bych teď vydávat častěji, abych vám vynahradila to předchozí čekání:). Snad se vám kapitola líbila :)