„Kdo získal srdce lví, získá i srdce ženy."
— William Shakespeare
***
Bylo prvního září a dům na Grimmauldově náměstí zel prázdnotou. A Leanor si to nezvyklé ticho náramně užívala. Seděla v polstrovaném jedovatě zeleném křesle s knihou v ruce a zadumaně si četla. Studovala obranná a bojová kouzla, jak jí poradil Severus Snape. Zjišťovala, že spoustu věcí už dávno zapomněla. Kouzelné formule uměla výborně, jejich využívání v práci bylo skoro na denním pořádku, ale jakmile mělo dojít na sebeobranu, byla v koncích, což jí značně znervózňovalo. Vždy byla pečlivá a i teď chtěla být na svou novou roli bezchybně připravená.
Z knih se něco tak praktického však učilo opravdu jen těžko a ona se nedokázala přimět poprosit někoho z Řádu o pomoc. Přišlo jí to jako projev slabosti, a navíc určitě všichni měli už tak plno práce a nikdo nestál o to ji vodit za ručičku. Její bývalý profesor lektvarů toho byl zářným příkladem, protože pokaždé, když měl Leanor dávat hodiny nitrobrany, tvářil se, jakoby byla nějaký otravný hmyz.
Když dočetla pokyny ke štítovému kouzlu, zamyšleně nakrčila čelo. Rozhodla se, že ho zkusí. Vyšvihla se na nohy, knihu držíc otevřenou v levé ruce, hůlku v pravé a několikrát očima přejela ty samé řádky s instrukcemi. Přišlo jí to naprosto jasné a přesto, když mávla hůlkou a vyslovila potřebnou inkantaci, zklamaně hleděla na cosi, co připomínalo spíše pavučinu, než štít. Tím by nedokázala odrazit ani obyčejnou lechtací kletbu!
Naštvaně se zamračila a až moc prudce škubla rukou, v níž stále svírala hůlku. Ze špičky vylítla vlna samovolného magického výboje a smetla draze vyhlížející vázu poblíž, která se z hlasitým zařinčením roztříštila.
„Kruci!" zaklela frustrovaně a doufala, že na takový starožitný předmět bude fungovat jednoduché Reparo. Dřív, než však stihla vyslovit potřebnou formuli, ji přerušil známý mužský hlas.
„Zkoušíš si obranná kouzla?"
Překvapeně sebou trhla, protože v domě nikoho nečekala a pohlédla do tváře Siriuse Blacka, který si ji měřil s hravým úsměvem na rtech. Jeho ebenově černé vlasy mu rámovaly symetrickou tvář a v šedomodrých očích měl něco, co ji nesmírně fascinovalo. Těžko se to popisovalo, byla to taková ta zvláštní jiskra, která by snad v každé ženě dokázala zažehnout nebezpečný plamen přitažlivosti.
„Jo," přikývla a moc se jí nelíbilo, že viděl její chabé snažení, „promiň za tu vázu, hned ji spravím."
„Nech to být," zastavil ji nesmlouvavě, „je to stejně jen starý krám, jako všechno v tomhle domě."
Už při jejich prvním setkání pochopila, že k tomuto místu doopravdy nemá vřelý vztah, a tak se ho rozhodla radši poslechnout. Občas zadumaně přemýšlela nad tím, co všechno si zde Sirius asi musel prožít, že v sobě i po tolika letech nadále nosíval nenávist ke svému vlastnímu domovu a očividně i rodině. Těžko se jí to jako milovanému jedináčkovi chápalo.
„Knížky ti s tímhle moc nepomůžou," oznámil jí a jí neušel pobavený úsměv, když jí z ruky bral učebnici pro pátý ročník. Trochu se na něj zamračila, ale nevypadalo to, že by si z toho něco dělal. „Bojová a obranná kouzla si musíš vyzkoušet v praxi. Trénink je jediný způsob, jak se zlepšit."
„To vím, ale nejsem zrovna v pozici, ve které bych se mohla zapsat do soubojnického klubu," zašklebila se kysele.
„Pomůžu ti," navrhl klidně, „pokud budeš chtít, samozřejmě."
Dlouze se na ni bez dalších slov zadíval a ona si ho krátce prohlédla. Neváhala, protože by se ho bála. Ne, strach po jejich posledním rozhovoru úplně zmizel, spíše si nebyla jistá, jestli chtěla aby viděl, jak špatná doopravdy byla. Nakonec ale přeci jen přikývla.
„Skvělý," zazubil se na ni Sirius a bylo vidět, že je z nové aktivity upřímně nadšený, „tak hned začneme," zavelel a připravil si hůlku. Mávnutím odsunul veškerý nábytek stranou, takže získali navíc potřebný prostor.
Stoupl si několik metrů od ní a zaujal bojovné postavení, zatímco ona dál nejistě stála narovnaná jako pravítko. Ani ji nijak neupozornil a už z jeho hůlky vylétlo první kouzlo, které nedokázala rozluštit a jen zázrakem se mu vyhnula. Přesto se pokusila aspoň trochu bránit a místností zasvištěl červený paprsek, se kterým si Sirius hravě poradil. Neuběhlo ani pět sekund a už naproti němu stála zadýchaná a odzbrojená.
„Pro začátek to nebylo tak špatné," řekl zdráhavě.
„Jo, jasně," odsekla morousovitě, „to ti tak budu věřit."
„Potřebuješ jen zlepšit postoj," zkonstatoval učitelským tónem a několika hbitými kroky k ní přešel. Stoupl si za ni tak blízko, až mohla na krku cítit jeho horký dech a náhle jí přišlo, že se veškerý kyslík musel vytratit. Chtěla se překvapeně otočit, ale jeho ruce jí v tom zabránily. Jednu měl položenou na jejím rameni a druhou jí ukazoval, v jaké výšce má být její hůlka.
„Uvolni se," poručil tichým hlasem. Uvolnit se... jako by to snad šlo s tímhle chlapem za zády! Doufala, že si nevšimne jejího splašeně bušícího srdce a prudce se nadechla, snažíc donutit ztuhlé svaly, aby ji poslouchaly. „Stojíš moc prkenně a hůlku držíš křečovitě jako ukazovátko. Tvé zápěstí musí být pohyblivé, stejně tak jako zbytek těla. Schopnost pohybu při souboji je stejně tak důležitá, jako znalost kouzel," instruoval ji.
V okamžiku, kdy pocítila jeho dotyk na svému boku, se jí na pár vteřin doslova zatmělo před očima. Proklínala svoje tělo a sebe za to, jak se nedokázala ovládat. Byla dospělou ženou a místo toho na obyčejnou přítomnost muže reagovala jako nějaká poblázněná puberťačka! Tak jako tak, srdce jí dál bilo jako o závod a oči na nepatrný moment přivřela, když nasávala omamnou vůni kořeněné kolínské Siriuse Blacka, kterou si téměř dokonale zapamatovala od jejich prvního setkání.
„Pravou nohu dej trochu dopředu," poručil jí a jemným tlakem na její bok jí naznačil jak moc. Jeho hlas se jí zdál s každým dalším slovem hrubší a hrubší. „Tak je to správně," pochválil ji, stále od ní však neodstoupil. Její vlasy voněly jako jarní louka a čerstvě natrhané jahody. Ani si nepamatoval, kdy naposledy byl takto blízko nějaké ženě, natož ještě tak půvabné. Stálo ho to všechno sebeovládání, aby stáhl ruce z jejího těla, obešel ji a postavil se naproti. Neušlo mu, jak vydechla všechen zadržovaný vzduch, když okolo ní procházel.
„Tak to zkusíme znovu... raz, dva, tři – Expelliarmus!"
Tentokrát opravdu vydržela o něco déle. Zuřivě se vyhýbala všem kouzlům a dokonce jedno odrazila i vlastním štítem. S každým jejím pokusem o protiútok si však Sirius snadno poradil a on, na rozdíl od ní nevypadal, jako by právě uběhl maraton. Dokonce bylo vidět, že si jejich malý souboj užívá! Leanor nerozuměla tomu, co přesně na tom bylo tak skvělého, protože měla pocit, že každou chvílí vypustí duši.
„Jsi neuvěřitelně průhledná," zasmál se pobaveně Black, zatím ona se v předklonu opírala o kolena a oddechovala jako uhnaný pes. Střelila po něm vražedným pohledem a opět se narovnala. Pomyslel si, že s těmi rozcuchanými vlasy vypadá roztomile, ale nahlas nic neřekl. „Vím tvůj další krok ještě dřív než ty sama. Používáš ta stejná kouzla a nikdy nejdeš za hranici odzbrojení. To soupeř okamžitě pozná, a pak tě velmi jednoduše porazí."
„Nechci tě zranit," namítla Leanor chabě.
„Myslím, že si s tím dokážu poradit," odpověděl se sebevědomým úšklebkem, které mu k její nelibosti jen přidalo na přitažlivosti. „Nezapomeň, že musíš být vždy dva kroky napřed oproti tvému soupeřovi. Vcítit se do jeho uvažování, pozorovat jeho řeč těla, odhadnout, jaký útok zvolí a chytře vybrat každé kouzlo. Bezhlavě metat kletby vydržíš jen chvilku, ale s dobrou strategií můžeš bojovat i hodiny v kuse."
Hltala každé jeho slovo a snažila se ho uložit hluboko do paměti. I když si pořád nebyla jistá, jak přesně má stíhat v tom shonu ještě logicky uvažovat, věděla, že Sirius ví o čem mluví. Muž naproti ní bojoval s nutkáním se pousmát nad jejím usilovně soustředěným výrazem vzorné školačky.
„Připrav se... Impedimenta!"
Opět opakovala ty samé formule a nedokázala se přimět vykročit ze své komfortní zóny. Tváře jí hořely a její tělo už se pohybovalo mnohem elegantněji, než na začátku, aniž by si to vůbec uvědomovala. Sirius však veškeré její snahy odrážel jediným líným mávnutím hůlky a nepřestal se samolibě usmívat, což jí nepopsatelně rozčilovalo. Chtěla mu dokázat, že je lepší, než si myslí! A v tom ji něco napadlo...
V dalším kroku se nesoustředila na něj, ani na obranu, ale prudkým pohybem máchla směrem k sedačce odsunuté ke zdi, která se rozpohybovala Siriusovým směrem a bez větších potíží ho smetla k zemi. Muž takový útok, který jí nebyl vůbec podobný, nečekal, a tak nestihl zareagovat. Ležel na prkenné podlaze a překvapeně na Leanor pohlédl. Ta, když se ujistila, že mu nic není, vyprskla smíchy.
„To bylo... nečekané," uznal a podlehl jejímu nakažlivému chichotání.
„Promiň," zapěla nevinně a došla k němu, aby mu pomohla vstát.
Dlouhým pohledem si změřil její nabídnout ruku. Zaslepena pýchou nad svým úspěchem, nevšimla si těch ďábelských jiskřiček v šedých očích, když pevně stiskl její dlaň, a pak škubl. Vyjekla, ztratila rovnováhu a zřítila se přímo do Siriusovy náruče. Teď leželi na zemi oba a on se od srdce smál tak, jako naposledy se svými nejlepšími přáteli v Bradavicích. Leanor fascinovaně hleděla do jeho uvolněné tváře, do které se vracelo dávno ztracené mládí a pocítila zvláštně hřejivý pocit na hrudi.
Ten však velmi rychle vystřídal stud, když si uvědomila, že se tiskne k Siriusovi Blackovi a svůj obličej má jen pár centimetrů od jeho. Ztuhla, neschopna slova. Jeho smích se ztratil v tichu a očima zkoumavě přejížděl po její tváři. Její mozek na ni pořvával, aby se okamžitě zvedla, ale tělo měla skoro až křečovitě ztuhlé. Napjatě zadržela dech, když si všimla jeho opatrně zvedající se ruky, která pomalu zamířila k její tváři.
Hrubými polštářky prstů přejížděl po její kůži a nechával za sebou hořící stopy. Náhlý příval vzrušení ji paralyzoval natolik, až musela zavřít oči. Ještě nikdy nic takového necítila. Měla pár vztahů, ale tohle bylo něco jiného... nebyla v tom logika, rozum, ani přehnané analyzování, ale cit... silný, spalující cit, který ji dočista ochromoval.
Sirius byl její blízkostí uchvácen. Samozřejmě to nebylo poprvé, kdy na něm ležela žena, ale od jeho posledních intimních chvil uplynulo už tolik let, že si připadal, jako by mu bylo zase patnáct. A teď se nad ním skláněla Leanor Dawlishová... jeho spolubydlící, na které na první pohled nebylo vůbec nic zajímavého, ale přesto nedokázal odtrhnout oči od její slastí protkané tváře, kterou by byl v tento okamžik schopen označit za andělskou. Palcem pomaličku, jako by se bál, že ji snad vyplaší, přejel k jejím rtům a jemně je obkroužil. Byly tak saténové hebké... jak by asi chutnaly?
Otevřela oči a on byl v ten okamžik strhnut do modrých vln a hlubin oceánů, jež proplouvaly okolo jejích výstražně rozšířených zorniček. Nevěděl, jak se zachovat. Z nějakého neznámého důvodu nechtěl, aby ten moment skončil, nechtěl, aby se mu vzdálila... přál si ještě naposledy přivonět k jejím vlasům...
Ona se od něj však prudce odtáhla, jako by procitla z hrůzné kletby a bleskově se postavila na nohy. Následoval ji a na husté atmosféře mezi nimi nepřidával ani fakt, že k němu stála zády.
„Leanor," začal nejistě a ona se k němu otočila tak rychle, až ho její blonďaté vlasy jemně šlehly po tváři.
„Nemusíš nic říkat," přerušila ho tvrdě, „nic se nestalo."
Pár vteřin na ni překvapeně koukal. Dokázala být ostřejší, než by do ní na první pohled řekl. On byl ale dospělý muž a ne žádný školáček, který by se sesypal z prvního odmítnutí. Nepříjemné bodnutí na hrudi ignoroval.
„Správně," potvrdil bezvýrazně a pomalu přikývl, „nic se nestalo."
***
Byla připravená na to zapomenout. Mělo to zůstat jen mezi nimi. To by se však jeden dotěrný netopýr nesměl pravidelně hrabat v její hlavě.
„Asi budu zvracet," ohrnul Severus Snape znechuceně ret a probodával ji černočernýma očima, kterým dnes nebyla schopná čelit. Ten výjev Dawlishové a Blacka se mu uhnízdil v mysli intenzivněji, než si přál.
„Tohle není fér!" vyjela po něm navztekaně. „Záměrně vybíráte ty nejvíc soukromé vzpomínky!"
„Ach ano, jistě," protáhl chladně, „vaše poznámka je naprosto relevantní, protože Pán Zla, ani smrtijedi, něco takového přeci nedělají. Možná vás dokonce nechají napsat vaše připomínky do knihy stížností, kterou tak důmyslně vedou," vysmíval se jí pohrdavě, „radil bych vám, abyste se začala snažit, Dawlishová, jinak ve válce nepřežijete víc jako hodinu."
Spolykala všechny hořké nadávky a musela se do jazyka kousnout tak silně, až ji to zabolelo. Měla ho plné zuby, jako pokaždé, když jí tak neochotně učil, pokud se tomu peskování a nadávání tak vůbec dalo říkat.
„Jak přesně má být vaše obšťastňování Blacka přínosné Řádu?" zeptal se jedovatě a sledoval, jak žena před ním překvapeně zalapala po dechu.
„Já jsem nikoho neobšťastňovala!" procedila skrze zaťaté zuby pohoršeně a petrolejová lampa na stolku pod tím vzedmutím emocí, na které byla její magie napojena, praskla.
„Vida, vida, vida," protáhl dlouze Snape, „zdá se že magie máte dost, jen nejste neschopná ji jakkoliv použít." Líně mávl hůlkou a lampu spravil. „Pokud snad nejde o některé z vašich psích dostaveníček, to jste očividně schopná dost."
„Ne že by vám snad do toho něco bylo, že pane profesore?" zaútočila zpátky a oči do něj ostře zabodla s přesností trénovaných lučištníků. „To, koho vídám nebo dokonce obšťastňuji není, nebyla a nikdy nebude vaše věc, je to jasné?!"
Dělila je vzdálenost ani ne pěti metru a on už po několikáté během pár dnů hleděl do její tváře bohyně pomsty. Když chtěla, uměla bojovat. Jazyk měla ostrý jako břitva, výraz nebojácný a občas v ní spatřil zápal, který jí tak zoufale chyběl v dalších aspektech, které byly klíčové k jejímu úspěchu. V nitrobraně se zlepšovala, on měl ale pocit, že by na tom mohla být mnohem lépe, kdyby neztrácela čas s tím zavšiveným psiskem.
„Pro dnešek jsme skončili, Dawlishová," oznámil jí, okázale ignorujíc její hysterický výlev, což ji popudilo ještě o něco víc. Byl připravený odejít, když ho náhle ve dveřích zarazil její hlas.
„Pane profesore!" Pomalu se na ni otočil, propalujíc ji pohledem tak intenzivním, až měla pocit, že ji každou chvíli sežehnou plameny. Přesto se v ní objevila aspoň ta špetka zbývající nebelvírské odvahy, když neuhnula pohledem ani o píď. „Chtěla jsem se vás na něco zeptat," přiznala nejistě.
„Tak do toho," pobídl ji netrpělivě.
„Vzhledem k vaší pozici u Vy-víte-koho," protáhla a nervózně zatnula ruku v pěst, „chtěla jsem... no... zajímalo mě, jestli..."
„Tak už se vymáčkněte, Dawlishová!"okřikl ji popuzeně.
„Jestli jste věděl o útoku na mé rodiče," vychrlila a prudce se nadechla. Muž naproti ní se neúspěšně snažil skrýt překvapení nad její otázkou. Něco takového doopravdy nečekal a nebyl si jistý, zda jí má vůbec odpovědět. Nakonec se v něm však ozvala jeho zakrněná soucitná stránka, kterou celé roky úspěšně umlčoval, ale tentokrát se mu to z neznámého důvodu nepodařilo.
„Nevěděl," řekl prostě, „byl to on Pána Zla překvapivý krok."
Chvíli analyzovala jeho slova, ale nemohla jinak, než mu uvěřit. Čemuž jen těžko rozuměla, protože jeho projevování nenávisti vůči všemu živému by v žádné duši při smyslech nevzbuzovalo důvěru a přesto...
„Takže ani netušíte, koho tím pověřil?"
Severus věděl, kam svými otázkami míří a ani trochu se mu to nelíbilo. V jejích modrých očích se lesklo něco nebezpečně hladového. Snažila se to skrývat, ale on to viděl.
„Ne," odpověděl tvrdě, čímž ukončil prostor pro jakékoliv další otázky. Pochopila a své zklamání skrývala jen těžko.
Však ona na to jednou přijde. Ať ta cesta bude sebekomplikovanější. Zjistí, kdo jim ublížil a postará se to, aby je spravedlnost dostihla.
I kdyby ji měla nastolit vlastní rukou.
|Poznámka autorky|
To koukáte co? Jsem si tentokrát pospíšila. :D Tuhle kapitolu mám upřímně ráda, krásně se nám tam promítnou dva úplně rozdílné charaktery Siriuse a Severuse. No, a to jsme teprve na začátku. Máte se na co těšit.