„Žal je jako když se topíte, jako když vás pohřbívají."
— Lauren Oliver
***
„Tak tady," pronesl Sirius Black, když se zastavili u otevřených dveří pokoje, který měl patřit jí. Poté poodstoupil, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Za normální situace by samozřejmě vůči zaprášenému nábytku a rozházenému harampádí byla kritická, dnes ji však ke štěstí stačilo uvidět ustlanou postel. Už nespala tolik hodin a únava ji začínala dobíhat.
„Není to nic moc, já vím," řekl trochu nejistě, „samozřejmě si ho můžeš upravit, jak budeš chtít. Klidně všechno vyhoď, stejně jsou to jenom staré krámy."
S tím by rozhodně nesouhlasila, nic v tomhle domě nebylo krámem. Vše by se dalo považovat za opravdové cennosti, jen by stačilo pár čistících kouzel a možná přidat trochu světlejších barev. Stál za ní a když se otočila, byl jí blíže, než čekala, a tak si ho mohla detailněji prohlédnout. Rozhodně by ho označila za pohledného muže. Nejvíc ji fascinovaly ty šedé oči zářivé jako hvězdy. Věděla, že byl o dost starší než ona, ale na tom jí upřímně nijak nezáleželo. Spíš ji vrtala hlavou ta jediná otázka, která se nad nimi plíživě vznášela: jak si může být jistá, že je nevinný?
„Děkuji vám," dostala ze sebe nakonec a pokusila se aspoň o malý úsměv.
„Nemusíš mi vykat," ušklíbl se, „jsme teď prakticky spolubydlící a kolegové." Vypadal, že ho ta představa nesmírně těší a ona si nebyla jistá, jak přesně si to vyložit.
„Dobře, Siriusi," kývla na něj a on se zářivě usmál.
„To je lepší," mrkl na Leanor, „no... už tě nebudu zdržovat. Určitě si potřebuješ odpočinout."
Měl pravdu, naprostou. Přišlo jí, že na nohou ji drží už jen neviditelné provazy poslední vůle. Osaměla a bylo to poprvé za poslední dlouhé hodiny, kdy byla sama, ponechána napospas svým myšlenkám. Na nic se netěšila víc, než až si bude moci lehnout, ale teď už se jí ta představa nezdála být tak lákává. Ležela v těžkých peřinách a pokaždé, když zavřela oči, viděla jediné – nehybné těla její matky a otce. Zničený dům. Vybavovala si dotyk silných pažích profesora Snapea, který se ji vší silou snažil odtáhnout pryč. Přehrávala si to v mysli dokola a dokola, jako film bez konce.
Nebyla schopná říct jestli vůbec za celou noc usnula. Většinu času strávila pláčem nebo tupým zíráním z okna. Byla v cizím prostředí, s hlavou plnou čerstvých vzpomínek a srdcem zaplněným nepopsatelným smutkem, který ji uvnitř pomalu zabíjel, jako nezvaný parazit, na jehož vyhubení neměla žádný lék.
Když jí do pokoje pronikly první ranní paprsky, rozhodla se vstát. Oblékla si to stejné oblečení jako večera, které předtím aspoň trochu vyčistila kouzlem. Když prošla okolo zrcadla, s hrůzou se zarazila. Ani špína a šmouhy nedokázaly zakrýt, jak příšerně vypadala. Oči měla červené a napuchlé a ve tváři byla smrtelně bledá. Zkusila pár základních zkrášlovacích kouzel, ale žádná změna se nekonala, tak to vzdala.
„Pročpak ještě nespíš, zlatíčko?" zeptala se jí žena s rudými vlasy, když konečně našla tu správnou cestu do jídelny. „Ještě jsem neměla čas se ti představit... jsem Molly Weasleyová," řekla vlídně a natáhla k ní ruku, kterou Leanor přijala.
„Těší mě, paní Weasleyová," přikývla.
„Molly," opravila ji a pořád měla ve tváři ten stejný mateřský úsměv, čímž ji bolestně připomněla její maminku. „Copak si dáš k snídani, dítě... vajíčka, ovesnou kaši nebo toust? Jen si řekni na co máš chuť."
Při pohledu na ženu, která trpělivě vyčkávala na odpověď, si vzpomněla na Percyho. On se dobrovolně rozhodl se svou rodinou přetrhat veškerý kontakt. Už tehdy, když jí to říkal, s jeho rozhodnutím nesouhlasila, ale teď jí ta do nebe volají hloupost přímo vytáčela. Jeho rodiče byli na živu, měl to, co ona ztratila, a přesto se rozhodl na to zanevřít kvůli pomíjivým malichernostem jako bylo bohatství a práce.
„Toust bude stačit," poprosila nesměle a Molly se hned dala nadšeně do práce.
„Dnes budeme pořádat menší oslavu," protrhla po chvíli nepříjemné ticho, „můj syn se stal prefektem," vysvětlila pyšně, „samozřejmě pochopím, když se nebudeš chtít zúčastnit, ale říkala jsem si, že by ti možná malé rozptýlení mohlo přijít vhod."
Nevěděla, co na to odpovědět. Z představy socializace neskákala vysoko ke stropu, ale vize opuštěného, cizího pokoje byla snad ještě horší.
„Pokud to nevadí, tak se ráda přidám," řekla nakonec, ačkoliv si nebyla vůbec jistá, zda je to správná volba. Žena se na ni nadšeně usmála.
***
Zbytek dne uběhl zvláštně rychle. Molly Weasleyová ji zapojila do všech příprav a úklidu na Grimmauldově náměstí, za což jí byla nepopsatelně vděčná. Při manuální činnosti totiž aspoň na chvíli dokázala svůj mozek zmást a předstírat, že se vlastně události posledních dní vůbec nestaly. Její tělo už tak snadno ošálit nedokázala, protože na sobě při každém větším pohybu pociťovala chybějící spánek.
Čas zmiňované oslavy se nachýlil. Právě rozlévala do skleniček dýňový džus, když ji vyrušil dívčí hlas Nymfadory Tonksové.
„Ahoj," pozdravila ji mile. „Jsem ráda, že tě tu vidím, Leanor. Předtím jsem neměla moc času si s tebou osobně promluvit a říct ti, že... že mě mrzí, co se tvým rodičům stalo."
Už by ani nedokázala spočítat, kolikrát tuhle otravnou větu slyšela. Přesto se tentokrát zarazila a pozorně si Tonksovou, mladou ženu s růžovými vlasy, prohlédla. Od chvíle, kdy ji v Bradavicích viděla naposledy, se toho na ní moc nezměnilo. Pořád působila mladistvě, energicky a i přes její fyzickou zdatnost byly její pohyby značně nekoordinované a roztěkané. Za ty roky strávené ve škole si spolu užily hodně srandy.
„Tvůj táta byl skvělý chlap," pokračovala dál, „když jsem měla problémy s bystrozorským výcvikem, hned se mě ujal a se vším mi pomohl. Bez něj bych to asi nikdy nedokázala." Smutně se na ni usmála. „Mrzí mě, že jsme spolu my dvě ztratily kontakt. Bývaly jsme si blízké, Leanor," povzdechla si zklamaně, „co se pokazilo?"
Leanor znala odpověď velmi dobře, ale nikdy neměla dostatek odvahy na to, aby ji vyslovila nahlas. A tak svou kamarádku, po letech strávených v těsné blízkosti v Bradavicích, začala zničehonic krutě ignorovat a po čase ji odřízla úplně. A nikdy jí nevysvětlila proč, důvod si nechala pro sebe, protože se za něj až moc styděla.
„Nic," zalhala, „to se občas stává, že se lidi odcizí. Nehledej v tom nic velkého, Doro," odbyla ji a snažila se, aby její tón zněl co nejjemněji. Obě však dobře věděly, že nemluví pravdu. Dřív, než stačila kterákoliv z nich říct něco dalšího, se do místnosti nahrnulo hodně lidí a Leanor se ujala své servírovací povinnosti.
Za těch několik hodin potkala spoustu nových lidí a pochopila, jak velká je Weasleyovic rodina, a dokonce na vlastní oči poprvé spatřila Harryho Pottera. Když ho uviděla, zacítila se provinile po těch všech lžích, na jejichž šíření se s Korneliem podílela. Většina členů řádu jí byla sympatická, obzvláště Remus Lupin pro svou klidnou a přátelskou povahu. Ze své role tichého pozorovatele jí velmi rychle došlo, že jsou se Siriusem dobří přátelé.
K večeru už začínala být opravdu unavená a zatoužila po samotě a snad konečně i líbeznému spánku. Se všemi se rozloučila a vyšla po schodech nahoru, míříc do svého pokoje, když náhle zaslechla vzlykot linoucí se z přijímacího salónku.
Automaticky si připravila hůlku a napjatě došla do místnosti. Uviděla paní Weasleyovou, jak usedavě pláče nad mrtvolou svého nejstaršího syna. Když se podoba změnila, pochopila, že se jedná o bubáka.
„Molly," oslovila ji a pokusila se ji odtáhnout pryč. To však nezabralo, a tak si rozhodně stoupla před ni. S bubákem se už několikrát setkala a věděla, na co se má připravit. Očekávala, že nabere podobu obřího pavouka nebo jiné hnusné havěti. Ani v těch nejhrůznějších snech by ji však nenapadlo, že uvidí...
„Ma-mami," dostala ze sebe přiškrceně, „tati!" vykřikla a její tvář na chvilku prozářilo světlo radosti. Chtěla se k nim rozeběhnout a obejmout je, uprostřed pohybu se však zarazila. Oba její rodiče poodstoupili a naštvaně se mračili.
„Zklamala jsi nás, Leanor," zhodnotila žena příkrým tónem, který u ní nepoznávala, „vždy jsi pro nás byla jenom samým zklamáním. A když jsi nám mohla jednou jedinkrát dokázat opak, opět jsi selhala. Dovolila jsi jim, aby nás zabili..."
„Ne!" vykřikla zděšeně. „To jsem neudělala, mami, já –"
„Je to tvoje chyba. Všechno je to tvoje chyba, protože jsi nebyla dost dobrá," řekl její otec chladně, „nikdy jsi nebyla dost dobrá. Kvůli tvojí slabosti a zbabělosti jsme teď mrtví."
„To ne... prosím, já jsem se vážně snažila, vždy jsem se snažila... prosím...," vzlykala zoufale a přes ochromující bolest nebyla schopná vnímat okolí. Probral ji až jakýsi silný stisk na rameni a Remus Lupin, který si před ní stoupl a bubáka snadno zneškodnil. Bylo po všem, ale ta hrůzná slova jí stále zněla v uších, jako neutichající bzukot.
Vnímala, jak se na ni několik nově příchozích šokovaně dívá a pocítila potřebu od těch pohledů utéct. Vyběhla pryč a skončila v nejbližší osamocené místnosti. Měla pocit, jako by jí na hrudi ležel těžký balvan a ona se nemohla nadechnout. Každý její sval byl bolestně napnutý a hlava jí ukrutně třeštila. Emoce uvnitř ní rostly a rostly, až měla pocit, že se její tělo každou chvilkou musí roztříštit na tisíce kousků jako skleněná váza. Potřebovala to zastavit.
Zoufale chodila z místa na místo, sípavě lapala po dechu až se v ní náhle cosi zlomilo, a ten nafukující se balón emocí, který uvnitř ní rostl, hlasitě praskl, a ona z celého hrdla vykřikla. Bylo jí jedno, kdo všechno ji slyší, kdokoliv z tohohle prokletého domu, ve kterém ani nechtěla být. Z plných plic se rozkřičela na celé kolo a do toho hrůzného ryku dala všechno, co ji sžíralo zaživa. Veškerou bolest, vztek, pocit viny a bezmoci. Křičela, křičela a křičela, dokud jí plíce neselhaly a ona odevzdaně spadla na kolena.
Popadl ji příšerný vztek na celý svět. Zoufale vzlykala a u toho vší silou pěstí mlátila do prkenné podlahy, protože fyzická bolest se zdála být tou jedinou úlevou...
„Leanor," ozval se kdosi a ona ucítila, jak se jí někdo snaží chytit ruce, „to stačí, vždyť si ublížíš..."
„Ne, ne, prosím...," zaštkala a zoufale se podívala do tváře Siriuse Blacka, „já už nemůžu... tak hrozně moc to bolí..."
„Já vím...," vydechl a pomalu ji stáhl k sobě, „já vím," opakoval, konejšivě ji hladíc po blonďatých vlasech. A ona, bez ohledu na to, že to byl prakticky cizí člověk, se jeho lidském dotyku poddala a máčela mu slzami drahý oblek, zatímco ji v nosu šimrala Siriusova kořeněná kolínská.
„A-ať to p-přestane, p-prosím..."
„Mrzí mě to, opravdu mě to moc mrzí," zašeptal a velmi opatrně ji vzal do náruče a zvedl z podlahy. Nebránila se a bez výčitek se nechala odnést až do pokoje, kde ji uložil do postele.
„Musím se podívat na tvou ruku," řekl jí a ona mu neodpověděla. Už neplakala, místo toho její brek děsivě rychle vystřídala naprostá apatie a nelidská prázdnota usídlená v modrých očích. Potýkala se s něčím, co za celý svůj život ještě nezažila.
„Běž pryč," pokusila se ho vyhnat, „chci být sama."
„Pokud si to pak budeš přát, nechám tě samotnou, ale nejdřív mi dovol tě ošetřit, ano?" Neodpověděla mu. Ani se na něj nepodívala. Cítila jeho dotek na své ruce, pak jakýsi příjemně chladivý pocit, ale přesto se nepohnula ani o milimetr.
„V první kouzelnické válce," nadechl se Sirius, „jsem ztratil svého nejlepšího přítele, který mi byl kdy jedinou opravdovou rodinou. Hned potom jsem skončil v Azkabanu."
Chvíli se jen bez většího zájmu dívala před sebe, pohrávajíc si s pokušením ho přerušit, nakonec ji však jeho slova přeci jen zaujala a tak na něj nejistě pohlédla.
„Je to opravdu hrozné místo, to ano, obzvláště kvůli mozkomorům, ale nic se za ty dlouhé roky tam nevyrovnalo té bolesti, když jsem si uvědomil, že jsem Jamese navždy ztratil." V jejích očí se opět objevily emoce. Všimla si, že její ruku stále nepustil.
„Vím, že máš teď pocit, jako by pro tebe život skončil. Snažíš se najít způsob jak bolest utišit, ale musíš mi věřit, že jediným opravdovým lékem je čas. Ta rána se nikdy úplně nezahojí, už navždy tam bude. Ale nakonec se s ní naučíš žít a tu prázdnotu vyplní vzpomínky, které ti už nikdo nikdy nevezme."
Poslouchala ho. Neodpovídala, ale on poznal, že jeho slova vnímá a to bylo dobrým znamením. Chtěl se zvednout a nechat ji spát, když ho náhle zarazil její pevný stisk.
„Zůstaň," zaprosila tiše, „vím, že je to ode mě hloupé. Ještě před chvílí jsem tě vyháněla, vůbec se neznáme, ale já –"
„To je v pořádku," usmál se klidně, „nemusíš mi nic vysvětlovat. Zůstanu tady dokud budeš chtít."
Tenhle muž jí ještě před několika hodinami naháněl hrůzu a myslela si, že se dočista pomátla, když se rozhodla zůstat v jeho domě a teď ho prosila, aby byl s ní, jako malé dítě, co se bojí usnout. Bylo to naprosto směšné, ona byla směšná, patetická a ubohá, ale přesto, když si lehl vedle ní na postel a pořád ji jemně držel za ruku, ucítila zvláštní úlevu. V ten moment měla pocit, že ji děsivá samota nikdy nemůže dostihnout.
Velmi pomalu zavřela oči, a nakonec si pro ni milosrdný spánek doopravdy přišel.
POZNÁMKA AUTORKY
Tak co na to říkáte? Já v sobě mám dost rozpolcené pocity, protože nikdy nevím, jestli truchlícího člověka vykresluju dobře a uvěřitelně nebo vám její chování přijde úplně úplně na hlavu. Ona je to dost prekérní situace, protože velmi často rozhodnutí učiněná lidmi, kteří v sobě mají velkou bolest, smysl jednoduše nedávají.
Budu opravdu moc ráda, když mi dáte zpětnou vazbu :) Mějte se hezky.