Mafia

7.

Hodiny ukazovaly půl deváté ráno a já se stále nehnula z postele. Včerejší boxování mě zmohlo natolik, že jsem cítila bolest každého svalu. Nemohla jsem si ani dojít na záchod. Přišla jsem si bezmocná. Když jsem uslyšela chrastit klíče za dveřmi, zavřela jsem oči.

„Nedělej, že spíš a vstávej, mám tě dovést na snídani," řekl nazaujatě a těžkými kroky přišel k mé posteli. Otevřela jsem jedno oko a podívala se na něj.

„Nikam nechci," řekla jsem zmoženě.

„Jak chceš, ale být tebou, tak jdu, jinak za tebou dojde Joseph a ten není tak mírný jako já," když to řekl, šokovalo mě, že o sobě řekl, že je mírný. Z obav, které jsem dostla jsem opatrně vstala a dobelhala se až k jídelně. Posadila jsem se na mé obvyklé místo a napila se čaje. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a Tess taky ne, protože se šťourala ve svých palačinkách a zřejmě si nevšimla ani mého příchodu. Ten šéf nám něco říkal, ale neposlouchala jsem ho. Soustředila jsem se jen na to, jak co nejrychleji uniknu. Nelíbilo se mi tady, místnosti osvětlovaly žárovky na stěnách, což znamenalo, že jsme museli být někde v podzemí, protože nikde nebyla okna.

Když jsem zaregistrovala slova můžete jít, neváhala jsem a vstala. Nejrychleji jak jsem dokázala jsem vyrazila do lehce osvětlené chodby a snažila se nevnímat bolest mého těla.

„Do prdele!" vykřikla jsem, když jsem zakopla o svoji nohu a spadla na tvrdou podlahu.

„Ty jsi tak neschopná," uslyšela jsem za sebou smích.

„Sklapni," sykla jsem a vstala.

„Kde je Shawn? Nemá tě náhodou hlídat?" řekl a přiblížil se ke mně.

„Hlídám ji," uslyšela jsem za sebou. Šokem jsem sebou trhla a couvla.

Přišla jsem si v celku trapně, jak jsem mezi nimi stála a podle toho, jak na sebe koukali jsem usoudila, že se nemají moc rádi. Prošla jsem kolem Shawna, abych se vyhla jejich rozhovoru a zamířilasi to do pokoje. Cestu jsem si pamatovala jen zřídka, ale když jsem narazila na dveře s číslem 52, otevřela jsem je a zalezla dovnitř. Se svěšenými rameny jsem zaplula do koupelny, kde jsem si následovně dala horkou sprchu. S omotaným ručníkem kolem těla jsem zanadávala nad tím, že jsem si zapomněla věci. Přešla jsem tedy do pokoje, kde jsem popadla sportovní oblečení a převlékla se. Naštěstí jsem to stihla jen tak tak, protože Shawn otevřel dveře se slovy, že jdeme cvičit. Ani jsem se nenamáhala protestovat a šla za ním. Když jsme vešli do té prostorné místnosti, nikdo tam nebyl. V tu chvíli jsem měla možnost se zeptat.

„Shawne? Co je mezi tebou a Joshem?" Nad tou otázkou se pozastavil a otočil se na mě s přísným výrazem.

„Do toho ti nic není! Starej se laskavě o sebe a neser se do mě," prskl po mě.

Najednou mi přišlo zvláštní slyšet ho mluvit sprostě, nevypadal jako ten typ kluka, co kouří nebo pije a už vůbec ne, jako někdo, kdo účinkuje v gangu. Byl jiný než ostatní.

„Tak sorry za to, že mě unesli a že mě máš na starost! Já se o to neprosila! Taky mi to je nepříjemný, ale já sakra nevím, co dělat! Nemůžu si tu s nikým, kromě Tessy, povídat! Nemůžeš mě prostě zastřelit ať mám pokoj?!"

„Na to jsem zapomněl," řekl a já na něj šokovaně civěla. Snad mě vážně nezastřelí.

„C-co?"

„Jdeme na střelnici," oznámil a já se nejistým krokem rozešla za ním.