Mafia

52.

Přišla jsem ke skupince lidí a čekala na instruktora.

Po jeho příchodu jsme museli nahlásit svá jména a seřadit se. Abych řekla pravdu, cítila jsem se jako voják a nebylo mi to moc příjemné.

„Všichni poslouchejte!" vykřikl a všichni zmlkli.

„Jste tady, protože při dopoledních trénincích moc nevydržíte, i když si většina z vás teď řekla, že to není pravda, přesvědčíte se sami. Budete běhat hodinu, tak se na začátku šetřete, nechci vidět nikoho, kdo bude po pár minutách chodit. Pamatujte, že jde o vytrvalost a teď jdeme!" zavelel a my jsme ho následovali až do místnosti, kde jsem předtím trénovala a běhala se Shawnem. Tam jsem si protáhla nohy a stoupla si k čáře mezi dva kluky, kteří o mně nezavadili ani pohledem. Následně si k nám stoupl i instruktor a pak jsme všichni na jeho povel vyběhli. Běžela jsem v přední části, převážně s kluky. Někteří si se sebou povídali, a někteří prostě přemýšleli, tak jako já. Při běhu se stejně nedá nic jiného dělat. Mé myšlenky se jako obvykle ubíhaly k rodině a Tesse.

Po šestém kolečku jsme se podívala na velké hodiny, které visely na zdi. Teprve uběhlo dvacet minut a já začínala cítit svaly na lýtkách.

„Ahoj," uslyšela jsem klučičí hlas vedle sebe.

„Ahoj," pozdravila jsem, ale nepodívala jsem se na něj.

„Taky tě to tak nebaví?" zeptal se zadýchaně a já přikývla. Pak mi, ale došlo, že to neviděl, a tak jsem to odsouhlasila nahlas.

„Ty jsi ta holka, který umřela ta kamarádka ne?" po této otázce jsem přidala do tempa a vzdálila se od něj. Co si jako myslí?! On nemá žádné právo se mě na takové věci ptát!

Když jsme doběhali a přešli zpátky do té větší místnosti, všichni bojovali. Teda jen ti s modrým páskem.

„Počkáme až skončí a pak vám ukážu nějaké chvaty," řekl instruktor a odešel pryč. No, moc jsem to neřešila a stoupla si trochu stranou.

„Hej, nemyslel jsme to špatně," přišel zase ten kluk a pohladil mě po paži.

„Nesahej na mě!" štěkla jsem po něm a odstrčila jeho ruku pryč.

„Uklidni se, nevím, proč vyvádíš, jenom jsem se zeptal."

„Tak se na nic neptej a vypadni," odpověděla jsem nevrle.

„Hele mě nebudeš říkat, co mám dělat princezno," řekl podrážděně a já se na něj otočila. Nechápala jsem, proč prostě neodešel. Proč se vždycky z hodných kluků, vyklube debil?!

„Prosím?! Pokud sis nevšiml, tak já o tvou společnost nestojím, nepotřebuji poslouchat tvoje blbý kecy."

„Ježiš, jen se ptám. Tak ti umřela kamarádka, ty z toho naděláš. Ale víš co? Třeba by neumřela, kdyby byla dobře vycvičená a chytrá. Třeba by mohla být i naživu, ale slyšel jsem, že to kvůli tobě je mrt-"

„Drž hubu!" vykřikla jsem a vrazila mu pěstí do nosu. On vyděšeně vydechl a zrudl.

„To jsi neměla dělat," řekl chladně a prudkým pohybem mě srazil na zem. Snažila jsem se popadnout dech, ale začal mě silně škrtit. Lapala jsem po dechu a rukama ho mlátila všude možně. Poté jsem využila nohy a kolenem, nebo spíš stehnem jsem ho kopla do zad. On naštěstí povolil stisk a já ho praštila vší silou do žeber. Tímto nečekaným manévrem přepadl na stranu a já se překulila a postavila. On mě napodobil a opět zaútočil. Naštěstí jsem se vyhnula, ale byl moc rychlý a druhou rukou mi dal pěstí do břicha. Chytila jsem se za bolavé místo, i přes to, že jsem věděla, že je to chyba. Couvla jsem a snažila se zorientovat. Když mi chtěl dát další ránu, obratně jsem se sehnula a levou nohou mu podkopla nohy. Podívala jsem se na něj a pak na lidi, kteří už nebojovali, ale sledovali nás. Myslela jsem, že je už po všem, ale on se zvedl a dal mi pěstí do tváře. Neváhala jsem a snažila se mu to nějak oplatit, ale byl silnější a vyšší. Mě mé síly pomalu opouštěly a žádná má obranná reakce nepomáhala. On byl jenom stále více a více naštvanější. Najednou mě kopl do boku a tím mě srazil na zem. Poté si na mě opět sedl a dával mi ránu a ránou. Předloktí jsem si držela před obličejem a modlila se, aby přestal. Přece jsem nic špatného neudělala. Jenom jsem s ním nechtěla mluvit. Nevěděla jsem, že bude tak výbušný. Vždycky všechno odnesu v nejhorším, po chvilce mi došlo, že brečím.

„Chyťte ho!" uslyšela jsem hlas plný hněvu. Najednou jeho těžké tělo ze mě slezlo a já mohla konečně dýchat. Rukama jsem se stále chránila a vyčkávala. Jediné, co jsem kolem sebe slyšela bylo mumlání a prudké nádechy a výdechy toho kluka.

„Hey, vstávej," řekl mi povědomý hlas a odkryl mi ruce z obličeje.

„Jsi v pohodě?" zeptal se znuděně a vytáhl mě na nohy.

„Jo," oprášila jsem si zadek a opřela se o nejbližší sloup.

„Fajn, tak běž na střelnici, řekni, že jsem tě přeřadil."

„Ale Joshi, to není fér," řekla jedna holka, která se mnou byla běhat.

„Sklapni, já si můžu dělat co chci," sykl naštvaně.

„A ty," ukázal na toho kluka a přešel k němu, „opovaž se s někým prát bez našeho svolení!" zvýšil hlas a on přikývl. Se zkaženou náladou jsem zamířila na střelnici, kde jsem se nahlásila jedné ženské, kterou to stejně nezajímalo a stoupla si do volného okna. Utřela jsem si zpocené ruce do kalhot a bříšky prstů jsem si přejela po nateklé tváři. S povzdechem jsem uchopila střelecká sluchátka a nasadila si je. Zbraň jsem si na začátku obtěžkala a poté začala mířit na plakát.

Po pár minutách jsem ucítila teplý dotek na boku. Leknutím jsem se ihned otočila a chtěla dotyčného bouchnout pistolí do ramene. On my ale rychlejší a zbraň mi sejmul z ruky a hodil ji na zem.

„Shawne!" vyjekla jsem nadšeně a objala ho. Pak jsem i uvědomila, co jsem udělala a rychle se odtáhla.

„Ahoj, slyšel jsem, co se stalo, jsi v pořádku?" zeptal se a pohladil mě po pomlácenené tváři.

„Jo," uklidnila jsem ho a stále se mu vpíjela do očí.

„Měla by ses uklidnit," řekl a mě poklesla brada.

„Co prosím?! To on si začal!"

„Podle toho, co jsem slyšel jsi ho uhodila první," založil si ruce na hrudi a já udělal to samé.

„Ale-"

„Ale co?"

„Za prvé, neskákej mi do řeči a za druhé on měl kecy ohledně Tessiiny smrti," sklopila jsem pohled.

„Jaký kecy?" zamračil se.

„Kecy o tom, že je moje vina, že je mrtvá a měl pravdu."

„Co? Ne! Lay, nad tímhle vůbec nepřemýšlej!"

„Ale kdybych jí s sebou nechtěla, pak by možná byla ještě naživu."

„Lay," povzdechl si a prsty mi nadzvedl bradu.

„Přestaň si to dávat za vinu. Chápu, že tě to naštvalo, ale nemůžeš hned něco řešit pěstmi. Stačilo mu něco říct nebo ho ignorovat."

„Shawne, ty to nechápeš. Já nedokážu být klidná nebo to nechat být. Prostě to nejde."

„Já vím, ale nebudeme to už řešit, dobře? Alespoň ne dneska," řekl naléhavě a já přikývla. Viděla jsem na něm, že je unavený a vyčerpaný, ani jsem se mu nedivila. Ráno mi říkal, že mají jet na misi, bylo to něco s drogami nebo co.

„Nechceš jít ke mně?" vyhrkl ze sebe po chvíli a já pouze přikývla, až moc rychle na můj vkus.