Mafia

71.

Když jsme konečně seděli v autě, které měli kluci zaparkované u jednoho menšího obchodu, tak jsme hledali na mapách nějaké nejbližší město, kde bychom se mohli zdržet a zajít do nemocnice. „Souhlasíte s Cincinnati? Je to něco přes hodinu tady odsud. Přes internet náš přihlásím na hotel na jednu noc a pak vymyslíme co dál. Nejdřív se ale vážně potřebuju prospat." Zeptal se Dean a všichni jsme souhlasili. Je pravda, že jsme si potřebovali odpočinout, bylo něco okolo osmé hodiny ranní a ani jeden z nás přes noc nespal. Navíc jsme s Deanem hodně trpěli na bolest. Teď jsme ale seděli v dodávce, která nám poskytovala dostatek prostoru a nemuseli jsme se na tebe tak lepit.

„Nechceš vystřídat v řízení?" zeptal se Shawn a pohladil mi hřbet ruky.

„Dobrý to zvládnu." Ujistil ho Cody a vyjel na cestu.

„Lay? Jak je na tom tvá nová? Krvácí?" zeptal se Dean a otočil se na mě. Seděla jsem hned za ním a nohu jsem měla natáhnutou, jak nejvíce to šlo.„Jenom trochu, ale musíme jí vyndat tu kulku a ošetřit to," odpověděl mu Shawn místo mě. „No tak fajn, pustíme se do toho," řekl Dean a vystoupil z auta, otevřel dveře na mé straně a já s na něj dívala se strachem v očích. „Cože? A nepočká to?" Nebudou ji vyndávat, jen ať si tam zůstane ještě chvilku. „Navíc, ty ji tam máš taky ne?" založila jsem si ruce na hrudi a sledovala ho. „Já jsem si jí vyndal, když jsem ležel v tom autě a jak sis mohla všimnout, tak to mám i ošetřené." Podívala jsem se na jeho lýtko, které bylo pokryté bílým obvazem. „Ta kulka tam je dlouho. Musí se vyndat co nejdřív, Mohla bys dostat infekci nebo něco a pak by ti tu nohu mohli i amputovat."

„A-Amputovat?" Těžce jsme polkla a mé tělo pokryla husí kůže a nepříjemný pocit. „Jako není to úplně pravděpodobné, ale je tady tak pětiprocentní šance, ale může se zvyšovat, když tam bude déle."

„Sklapni už! Copak nevidíš, že je z toho vyděšená?" sykl k němu Shawn a vzal mě zase za ruku, kterou jsem mu silně stiskla.

„Promiň. Tak co Lay? Rozhodnutí je jenom na tobě." „Vyndej to, vyndej to sakra ze mě," zašeptala jsem.

„Cody, prosím tě až budeš moct, tak někde zastav." Mohla jsem vidět, že přikývl a dál se soustředil na cestu. Viděla jsem, že měl vedle sebe už dvě plechovky red bullu, které ležely zmačkané mezi sedačkami. Zavřela jsem oči a chtěla jsem, aby bylo tohle za mnou. Doufala jsem, že už všechno bude v pořádku a že se nebudeme muset pořád ohlížet za rameno, zda po nás někdo nejde. Pokud bude vše, tak jak má být, tak tahle bolest za to stojí. Zvuk blinkru mě donutil otevřít oči. Přijížděli jsme na nějaké opuštěné odpočívadlo. Shawn mi pomohl vystoupit. Cody otevřel kufr a odhrnul zbraně a zbytek věcí stranou, abych se tam mohla položit. Shawn mi pomohl a natáhl mou nohu a sedl si za mě, abych se o něj mohla opřít. Za to jsem mu byla vděčná. Dean vytáhl z tašky velký kufr s červeným křížkem a připravil si potřebné náčiní. Raději jsem odvrátila pohled a snažila se zachovat klid, který ale nepřicházel. Shawn mě hladil po břiše a po ruce a do ucha mi šeptal slova, která mě ujišťovala, že budu v pořádku. Bohužel moje úzkost z toho, co se bude dít neodcházela.

„Cody, potřebuji, abys mi asistoval a ty Zito budeš držet její nohu, aby mi s ní nemohla hýbat." Všichni se postavili na svá místa a Dean mi rozstřihl kalhoty od kotníku až k ráně. Pak mi konce krvavé látky odtáhl a mně se naskytl pohled na mé zarudlé a nateklé stehno. Na pravé straně byla malá dírka, v které byla hustá rudá tekutina, která po chvilce stekla podél mého stehna. Dean si nasadil rukavice a vzal si do ruky nůžky a tupým koncem

„Zatni zuby holka, tohle bude bolet," oznámil a já tak udělala. Studená ocel se zaryla do mé nohy a já vykřikla bolestí. Chtěl jsem s sebou škubnout, ale drželi mě moc pevně. Shawnovi silné ruce mě drželi přes prsa a pře břicho, Zita a Cody držely mé nohy. „To bolí!" zaúpěla jsem a slzy mi začaly padat po tvářích. Netušila jsem, že tohle bude bolet ještě víc než ta samotná střela. Ruce jsem měla zatnuté v pěst a mé nehty se mi zarývaly do dlaní. „Ještě chvilku vydrž, už to bude," promluvil Dean klidně a zajel nůžkami dál. „Zvládneš to Lay," zašeptal mi Shawn do ucha, ale to mi vůbec nepomáhalo. Větší bolest jsem snad nikdy nezažila. Má noha byla jako v ohni a bolest se mi dostávala do celého těla a já měla pocit, že už to nevydržím. „Laylo! Zůstaň tady s námi, ano?" uslyšela jsem z dálky Zity hlas. Po čele mi stékaly kapky potu a mé oči se i přes její slova zavíraly. „Ztrácíme ji!" a to bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem upadla do temnoty. Tohle jsem nezvládla.

* * *

Rozlepila jsem svá oční víčka a jediné, co jsem mohla vidět byl strop dodávky. Nespokojeně jsem zamručela, protože když jsem zvedla hlavu, zabolelo mě za krkem. „Laylo?" uslyšela jsem starostlivý hlas. „Hmm?" zamumlala jsem a natočila hlavu, abych věděla, s kým mluvím. Shawn sledoval každý můj pohyb a mě se ulevilo, že je tu se mnou. Seděl vedle mé hlavy, měl skrčené nohy a na nich měl opřené ruce. „Měl jsem strach, že se nevzbudíš." Oddechl si a rukou si prohrábl vlasy. „Promiň, že jsem to vzdala," zašeptala jsem. „Zvládla jsi to, jak nejlépe jsi mohla." Usmál se a políbil mě na čelo. „za chvilku budeme v nemocnici." Jenom jsem přikývala zavřela opět oči. Každičký pohyb, o který jsme se pokusila mi připadal strašně namáhavý a bolestný.

Vzbudila jsem se až když jsem ucítila, jak mě někdo zvedá ze země. Otevřela jsem oči a promnula si je. Přede mnou byla velká oranžová cihlová budova, která měla několik pater. Shawn se mnou vystoupil ven, kde už čekal Dean. Cody následně se Zitou odjeli.

Prošli jsme velkými skleněnými dveřmi dovnitř, kde pobíhaly sestřičky v modrých soupravách a doktoři v bílých pláštích. Zastavili jsme se a já věděla, že se všichni cítíme trochu trapně. Byli jsme všichni od krve, špinavý od bláta a od trávy. Pár zvědavých lidí stočilo pohled k nám a šokovaně pootevřeli ústa. Shawn se rozešel k recepci, kde seděla postarší paní a krátkými blonďatými vlasy. Na nose jí seděli černé brýle a její make-up mi přišel trochu komický.

„Dobrý den. Mohli bychom Vás poprosit o pomoc?" zeptal se Shawn a ona odvrátila pohled od obrazovky počítače na nás. Nejdříve nás sjela pohledem a pak něco naťukala na klávesnici. „Předpokládám, že v této nemocnici nejste registrovaní." Zamračila se a na jejím čele se objevili vrásky. „Ne, to nejsme, ale potřebovali bychom ošetřit dvě bodná zranění," řekl Shawn a ona se stále tvářila nepřístupně. „Prosím," dodala jsme bolestně. „Uvidím, co se dá dělat," řekla a vzala si do ruky telefon. Mohla jsem slyšet, jak se s někým domlouvává a pak zase sluchátko položí.

„Za chvíli tady budou," řekla a my jí poděkovali. Ona jenom přikývla a po chvilce se vedle nás objevili dva doktoři kolem čtyřiceti let. Každý z nich měl po své ruce sestřičku, která držela pojízdné lehátko. Oba se nám představili a Shawn mě položil na jedno lehátko. Zamračila jsem se, nelíbilo se mi, že jsem musel opouštět Shawnovu teplou náruč, ale byla jsem ráda, že se nás dostane pomoci. Byla jsem odvezena do místnosti, kde bylo přítmí a několik operačních lamp, které svítili až moc. Sestřička mě převezla přesně pod lampu a poupravila světlo tak, aby mi mířilo na nohu. Pan Collins ke mně přešel, ale tentokrát měl na sobě modrý plášť, na hlavě měl vlasovou čepici, přes ústa měl roušku a na rukách rukavice.

„Smím se Vás zeptat, jak se vám to stalo?" zeptal se a já se na chvíli zarazila. „Byla jsem přepadena a jeden z mužů měl zbraň," řekla jsem a doufala jsem, že mi top uvěří. On mezitím jemně odvázal obvaz a zkoumal mé stehno. „V tomto městě lidé nikoho nestřílí." „Nestalo se to tady," vyhrkla jsem a on jen přikývl. Pak i oznámil, že se musí podívat dovnitř té rány a já přikývala modlila se, aby to tolik nebolelo. Vzal si do ruky nějakou malou trubičku a strčil jí do rány. Trochu jsem vyjekla, ale dalo se to zvládnout. „Koukám, že kulku vám někdo vyndal," řekl a mezitím se díval na obrazovku. Předpokládala jsem, že to byla nějaká mini kamera. „Dokonce i zavázané jste to měla perfektně. Dělal to nějaký doktor?" „Ehm, jo, je to můj známý, ale chtěl, abych si zašla ještě do nemocnice."

„Tak mu vzkažte, že odvedl skvělou práci. Teď vám to pořádně vyčistím a zašiji. Jste na něco alergická? Nějaké léky?" Jenom jsme zavrtěla záporně hlavou. „Dobře, budete souhlasit s tím, když vám dám něco na bolest?" Okamžitě jsem souhlasila, protože jsem se nemohla dočkat, až se té bolesti na chvíli zbavím. Následně jsem počítala nekonečné minuty.

Když bylo po všem, odvezli mě na chodbu, kde přecházel netrpělivý Shawn s Deanem. Oba jsme se nechali propustit. Vyřešili jsme nějaké papírování, přebrali si léky a po zaplacení všech potřebných věcí jsme vyšli z budovy. Já a Dean s berlemi, které mě štvali už teď. Pořád jsme si přišla trochu omámená lékem, který jsem dostala, proto pro mě nebylo jednoduché chodit. Možná proto jsme s těmi berlemi chodila jako idiot na rozdíl od Deana, pro kterého to byla hračka.