Mafia

68.

Nervózně jsem se kousala do rtu a přemýšlela, kam bychom mohli utéct. Dean si mezitím zaškrtil nohu, aby mu už tolik nekrvácela a postavil se. Ihned jsem ho podepřela a zamířila k obrněnému jeepu, který byl zaparkovaný nejdál od toho chaosu. „Laylo? Nechceš mě seznámit s tím, co máš v plánu?" „Ehm, jo, dojdeme k tomu autu a zalezeš dovnitř. Vím, že vlevo jsou lidi, ale z druhé strany je přístupný. Když nebudeme nápadní, nevšimnou si nás." „A co potom? Odjedeme?" „Nevím," odpověděla jsem mu upřímně a vyrazila na cestu. „Jak jako nevíš?" zeptal se zmateně a zastavil se v pohybu. „Deane musíme jít," sykla jsem a dali jsme se opět do pohybu. „Prostě mi nepřijde správné utíkat, Mám na tom svůj podíl, měla bych jim pomoct." „Laylo, to teda nemáš. Ty musíš utíkat od tohohle všeho." Kývl hlavou k těm zločincům. „Na jednu stranu je to malá součást mého života, i když ji nesnáším." On jenom pokroutil hlavou a přikrčil se. Byli jsme pár metrů od jeepu a všechno proběhlo hladce. Opřela jsem Deana o auto a potichu otevřela zadní dveře. „Asi nezvládneš řídit co?" zašeptala jsem a utřela si zpocené čelo. Vím, že to byla asi blbá otázka, ale musel se odtud dostat pryč. Tyhle lidi tady neznají hranice a jsou schopný čehokoliv, a to znamená zabít i bezbranného. „Nenechám tě tady Lay." Chytil mě pevně za ruku, ne které mi pak zůstal krvavý otisk. „Jakmile bych odjel, upoutal bych moc pozornosti a na tebe by všichni stočili zbraně." Povzdychla jsem si. Mysli Laylo, mysli! Okřikla jsem se v mysli.

„Fajn, zalez do toho auta a pokus se neusnout. Tady máš zbraň." Vtiskla jsem mu jí do dlaně. „Já se pokusím sehnat novou. Slibuji, že se pro tebe vrátím. Tady na této straně mě chce zabít mnohem méně lidí než na té druhé. Kdyby něco, tak se ubráním." „Dej na sebe pozor." Jeho odpověď mi vyčarovala úsměv na rtech. Líbilo se mi, že mi to nevymlouval a že mi věřil. Pouze jsem přikývla, pomohla mu na zadní sedačky a zavřela za ním opatrně dveře. Potichu jsem obešla auto a přikrčila se. Přede mnou stáli dva lidi zády se zbraněmi v modrých uniformách. Sakra, zaklela jsem v duchu, byli od Michaela. Vedle nich stál další vůz, takže kdybych je oba zvládla, nemusel by si toho nikdo všimnout.

Opřela jsem se o kufr a zhluboka dýchala. Nevím, jestli dokážu dva ozbrojené muže položit k zemi, asi je to dost nereálné. Nemám nic, čím bych se mohla bránit, ale musím si začít věřit. Jsem mrštná a určitě jsem schopná jednoho z nich porazit. Zvládneš to! Povzbudila jsem se v mysli a pomalu našlapovala k nim. Oba stříleli na nepřátele a když jsem byla od nich necelý metr, zahlédla jsem za opaskem jednoho z nich, toho vyššího nůž, který se zableskl ve světle. Přišla jsem k němu o kousek blíž a nůž vytáhla. Naštěstí to nemohl cítit, protože ten jeho pasek byl ze silného materiálu, a navíc se soustředil na dění před sebou. Momentálně jsem neměla vůbec žádný plán. Jak je mám oba dostat, aniž by mi ublížili? Zase jsem se schovala za kufr a přemýšlela. Najednou mě něco napadlo. Vyšla jsem směrem k nim a když jsem chtěla toho vpravo bodnout do zad, tak ho někdo zasáhl do hlavy. Zděšením jsme vyjekla a ten druhý se na mě otočil. Věděl, že jsem to neudělala já, ale zaútočil na mě. Než jsme stihla zareagovat, držel mě pod krkem. Co největší silou jsem ho kolenem kopla do rozkroku a on mě pustil. Trochu se předklonil a já mu přidržela hlavu a kopnula ho do nosu. Hbitě jsem ho obešla a kopla no do lýtka pod kolenem a on spadl na kolena. Než se stihl vzpamatovat, tak jsem sebrala ležící zbraň na zemi a namířila na něj. Zaváhala jsem, nechtěla jsem mít na rukou něčí krev. Nůž, který jsem držela v druhé ruce jsem mu zabodla do stehna a otočila jím. Pak jsme ho vytáhla a chtěla jsem mu ho zabodnout do druhé nohy. Nechtěla jsem riskovat, že by vstal a pronásledoval mě. Mé rozpaky vyřešil on sám, protože se nehýbal ani neskučel. Nakrčila jsem obočí a podívala se mu do obličeje. Měl zavřené oči a já usoudila, že je v bezvědomí. Na to, že to byl takový kus chlapa, vzdal to snadno. Byla jsem ale vděčná, protože jsem ho vážně nechtěla trápit. Sebrala jsem mu opasek se zbraněmi a noži a zapnula si ho kolem boků s tím, že jsem si upravila obvod. Zkontrolovala jsem jeho puls, který byl stálý a mně se ulevilo. Skrčila jsem se a podívala se pod auta, abych zjistila, kolik je kolem mě párů nohou. Napočítala jsem jich sedm. Rozhodla jsem se pro to zůstat v této uličce a zaměřila se na to největší krveprolití. Olivera jsem nezahlédla, ale doufala jsem, že neleží mezi těma mrtvýma.

Natáhla jsem se k druhému muži, kterému stékal pramínek krve podél spánku. Z krku jsem mu vzala šátek a zavázala si ho přes obličej, aby mě hned lidi nepoznali. Lehla jsem si na zem s nabitou zbraní a snažila se roztřídit dobré lidi od těch špatných. Proto jsem se zaměřila hlavně na modré uniformy. Namířila jsem na dvojici bojujících a střelila jednoho do boku. Ten se hned sesunul k zemi a jeho protivník se mnou navázal oční kontakt a děkovně přikývl. Byla jsem v šoku z toho, že mě našel v tomhle zmatku. Dál jsem se tomu moc nevěnovala a namířila na větší skupinu lidí. Když jsem byla připravená střelit dalšího člena, spatřila jsem v hledáčku ještě někoho. Zalapala jsem po dechu a polilo mě zvláštní horko. To není možné, nemůže být tady. Párkrát jsme zamrkala, ale byl to on. Všechny pocity uvnitř mě mísily. Chtěla jsem se k němu dostat, tak moc jsem chtěla, ale byl moc daleko. Vstala jsem a rozhodovala se nad tím jakou cestou se vydám. Jediné, co mě napadlo bylo zůstat v blízkosti aut, které byly rozestavěné okolo. Rozběhla jsem se a nezastavovala se, naštěstí se všichni věnovali spíše tomu, co se děje před nimi než za nimi. U auta, které bylo nejblíže k němu jsme se zastavila a vydýchala se. V duchu jsem doufala, že mě nikdo nezpozoroval a vykoukla jsem ke skupině bojujících. Vyhledala jsem v davu jeho kudrnaté vlasy a uklidnila své nervy. Žije. Vím, že nebude rád, že mě uvidí uprostřed dění, ale já ho musela cítit vedle sebe a je mi jedno, co se stane. Rozhlédla jsem se kolem sebe a vyběhla do boje.