A/B/O [BakuDeku]

♤13♤

Deku vážně rodil. Doufám ze neumře. Nečekal jsem, že bude rodit tak brzo. Deku v klidu spal. Sledoval jsem ho celou cestu do nemocnice. Odvezli ho na nějaký porodní sál a já jsem musel zůstat na chodbě. Potom odvezli Dekua do speciální místnosti. Pustili mě za nim. Museli ještě našemu synovi udělat nějaká vyšetření. Sedel jsem vedle Dekua a hladil jsem ho po tváři.
„Miluju tě...“
Zaseptal jsem a dal jsem mu pusu na čelo. Otevřeli se dveře od pokoje a dkvnitr prisla sestricka. Podala mi syna a řekla ze až se domluvíme na tom jak se bude jmenovat, tak jim to máme přijít ohlásit.
Byl roztomilý. Spal a měl černozelene vlasy s blondatymi práminky.

Otevřel jsem oči ale hned jsem je musel zavřít. *Nemocniční světlo je hrozný* Když už J se si zvykl tak jsem je znova otevřel a začal jsem se rozhlížet. Hlavu jsem protočil a pravou stranu a tam seděl Baku a v ruce měl naše dítě. Musel jsem e usmát.
,,B-baku..." zachrapťěl jsem. Hrozně mě to vysílilo takže jsem nemohl skoro mluvit. Baku se na mě koukl a na tváři se mu rozlil ještě větší úsměv a začali mu téct slzy. Sedl si vedle mě na lůžko a podal mi naše dítě. Mělo hezky vlasy. Všiml jsem i že má pod očima i jemné pihy. Najednou otevřeli oči  my si mohli prohlédnout jejich barvu. Jedno bylo rudé a druhé bylo tmavé zelené. Musel jsem e usmát. Bohužel jsem cítil že zase za chvili usnu.

Vzal jsem si ho od nej. Byl hrozné slabi. Položil jsem ho do postýlky abych mohl udělat Dekuovi pohodlí. Jenže to se mu asi nelíbilo a začal brecet.
„Doprdele, tak snad chvíli počkáš! Nejsi tu jedný o koho se musím starat!“
On opravdu stichl. Deku měl zavřené oči a vypadal ze spí, ve skutečnosti jen odpočíval.
„Deku? Jak chceš, aby se jmenoval?“
Zeptal jsem se ho a prohlásil jsem ho po vlasech.

Pootevřel jsem oči a koukal jsem se na něj. Zhluboka jsem dýchal. Přemýšlel jsem. Vůbec jsem netušil.
,,C-co s-spojit naše j-jména?" Zašeptal jsem. Natáhl jsem k němu ruku a Baku mě za ní chytil. Usmál jsem se na něj a znovu jsem zavřel oči. Bylo mi zle a byl jsem unavenej.
,,Miluju tě" zachrapťěl jsem a pak jsem usl.

Přikývl jsem a začal jsem přemýšlet nás nějakou možnou kombinací. Napadali mě věci typu Deku, Baku, bade, deba, kude atd.
Choval jsem ho v náruči a on spokojeně spal. Deku taky spal a já začínal klimbat. Otevřeli se dveře a v nich stala má matka a Kes. Okamžitě se ke mě vrhli a chtěli si ho pochovat.
„Nebude té si ho chovat. Ani jedny z vás dvou ho nedám do rukou.“
Řekl jsem. Deku ještě spal a já jsem ho položil do postýlky vedle nej.

Znova jsem e probudil a už jsem nebyl tolik unavenej. Tím že jsem nebyl unavenej tak jsem si až teď všiml té bolesti u břicha. Zadržel jsem dech a pak jsem zhluboka vydechl. Zkusil jsem e posadit. Byl tu Baku, Mitsuki a Les. Když i mě Baku všiml tak mi pomohl a sedl si za mě abych e o něj mohl opřít. Hned jsem toho využil a opřel se. Kes k nám vylezla na postel a přitulila se ke mě. Taky jsem jí objal a Mitsuki jsem pozdravil.
,,Deku, Katsuki nám nechce půjčit blášku." Řekla a já se musel usmát.
,,Počkej aspoň tak měsíc a pak si ho budeš moct prohlédnout celého. A není to tvůj bráška, je to tvůj...netuším, nikdy jsem se v tehlech rodinných pojmenování nevyznal." Řekl jsem  otočil jsem se na Bakuga.

„Je to tvůj synovec a do ruky ji ho nikdy nepůjčím. Ještě s nim praštíš o zem, jako s tou panenkou.“
Řekl jsem a vraždil jsem ji pohledem. Hladil jsem Dekua a líbal jsem ho na krku. On si zval do ruky syna. No spis mu ho podala matka.
„Mám jeden nápad jak by se mohl jmenovat. Je to podle me nejlepší varianta.“
Řekl jsem. Pak jsem se dramaticky odmlcel.
„Kade..“
Vypadlo ze mě nakonec.

Nad tou poznámkou sem se musel uchechtnout.
,,Ale notak Baku, nebuď naní hnusnej, vždyť jí jsou jen 4." vyčetl jsem mu a Kes jsem pohladil po vlasech.
,,To jméno by šlo... a příjmení?" zeptal jsem ho. *Bože začínám mít zase obavy. Co se stane když to zjistí rodiče? Jak na to bude reagovat otec? Mám strach.*

„Bakugou. Nebo chceš, aby se jmenoval po tobě?“
Zeptal jsem se ho.
*Stejne se tak taky budeš jednou jmenovat.*
Řekl jsem si v duchu a doufal jsem, ze mu to nebude vadit. Matka s Kes odešli, aby nám dali chvíli soukromí. Navíc už se smrakalo. Byl jsem hrozné šťastný ze se mu líbilo to jméno co jsem vymyslel.

Byl jsem zamyšlenej ohledně moji rodiny že jsem i nevšiml že na mě mluví. Probral jsem e z tranzu až když do mě šťouchl.
,,huh? Jo jasně, ne to ne. Bakugo je lepší." Řekl jsem  usmál jsem e. Koukl jsem e na něj a úsměv mi trošku spadnul. *Mám strach. Ale ty se bát nemusíš, ochrání tě i kdyby mě to mělo stát život.*

Byl trosku zmatený, ale souhlasil s tím. Neměl by jsem tu být, ale když já nikam nechci. Šel jsem oznámit další den doktorovi jméno dítěte. Byl trochu mimo, když zjistil ze jsem tu spal.

Po asi třech dnech mě pustili. Byl jsem rád. Ten smrad je hroznej té nemocnici. Dojeli jsme domů a v pokoji už byla postýlka pro malého. *Když si představím že ta postýlka je po Bakugovi tak se musím smát.* Přešel jsem k ní a Kadeho jsem tam položil. Přikryl jsem ho a hladil jsem ho po tvaři.
,,Baku? Víš jistě že ta postýlka e nerozpadne? Přece jenom je po tobě a když si vezmu jak hyperaktivní jsi..." Řekl jsem a zasmál jsem se.

„Ta dětská postýlka se nerozpadne. Jako malej jsem byl hodně dítě. Spis bych se bát o svoji postel. Ta by se mohla rozpadnout.“
Řekl jsem s velkou dávkou provokace. Deku se začal cervenat a já jsem ho shodil na postel. Klekl jsem si nad nej a koukal jsem mu chřipce do očí. Vzpomněl jsem si, co říkal ,ještě měsíc me budeš muset nechat.’ Nejradši bych po něm skočil a ohnul ho o první věc, co uvidím. To by mi asi neprošlo. Spadl jsem vedle nej na postel. Zdrceni jsem vydechl.