Důležitost rodiny

Druhý půst

„Jane?"

„Ano Bello?"

„Mám zase hlad."

Jane se zasmála. „Vydrž, než přijde Carlisle. To zvládneš, ne?"

„No to nevím. Hlad nesnáším zrovna dobře," zavtipkovala.

„Tomu nevěřím," pronesla Jane zpěvavě. Po chvíli se ozvala: „Bello? Jaký je Marcusův trůn?"

Pokrčila rameny. „Pohodlný."

„Víš, že by kdokoliv jiný přišel o hlavu?"

Mlaskla. „Zas tak velká věc to není."

„Ale je," nedala se Jane. „Máš zvláštní zacházení. Arovi tykáš, mluvíš s ním jako s rovným a nic tě nevytrhne. To si nikdo nedovolí."

„To není pravda."

„Ale je. Už první den, kdy jsi přišla, jsi byla úplně jiná. Sedla sis uprostřed sálu na zem a bylo ti to jedno! Jak to děláš?"

„Nevím. Vždycky jsem měla víc odvahy než rozumu. A poslední dva roky jsem byla dost mimo, to se nepočítá."

„Právě proto se to počítá," nedala se Jane. „Báli jsme se o tebe. A doopravdy jsme tě začali ztrácet až před rokem. Do té doby jsi byla ještě pořád tou svou drzou verzí, i když čím dál mrzutější. Copak si nepamatuješ, jak ti Aro nabízel první poslední, jen abys pořádně jedla?"

„Šlo mu o to, abych mohla pokračovat v tréninku," hájila ho.

Jane si odfrkla. „Tvůj trénink v té době už nikoho nezajímal. To mi věř."

Bella se na ni podívala a stiskla ji ruku. Pamatovala si ji uzavřenou, schovanou za maskou ledové královny. Změnila se. Byla živější. Otevřenější. „Čím jsem si to zasloužila?" zeptala se tiše. „Neudělala jsem nic."

„To není pravda." Zakroutila Jane hlavou. „Bylas jiná. A pořád jsi vtipkovala, smála se. Chovala ses, jako bychom byli úplně normální. Bylo ti jedno, co jsme zač."

„Samozřejmě. Vždyť jsem se k vám přidala."

„Ne. To bylo jiné. Většinou, když k nám někdo přijde, tak se bojí. Zapojí se a splyne. Ať ho čerstvě promění nebo přijde zvenku. Vycítí, že jsme jiní. A přizpůsobí se. Tys to neudělala. Bylas pořád ta stejná hubatá Isabella, kterou Aro přived," vysvětlovala ji Jane. „Copak to nechápeš? Nikdo mě neměl rád. Báli se mě."

„Ach Jane," povzdechla si Bella a objala ji. „Vždyť přece není, čeho se bát."

Jane ji silně objala zpět. „To není pravda. Umím způsobit bolest. Vím, co si o mě myslí. Že jsem monstrum. Zrůda. Bestie. I když jsem jim nic neudělala."

„Jsou hloupí," hladila ji po zádech. Její drobné tělo se třáslo. „Nevědí, o co přicházejí. Jsi úžasná. Laskavá, vnímavá, chytrá. A tvůj dar tě ochraňuje. Jestli se bojí něčeho, co tě chrání, asi mají důvod. Není jich škoda."

Zavrtěla hlavou na její hrudi. „Víš, že to není pravda. Je to na mučení."

Bella ji objala ještě pevněji a pak ji odtáhla, aby se jí podívat do tváře. „Teď mě poslouchej pozorně. To, že máš tenhle dar, neznamená, že budeš mučit všechny okolo. Kdyby byli chytří, došlo by jim to. Podívej se na mě, vadí mi to snad? Nevadí. Je to tvoje součást."

Uhla pohledem. „Ale tobě ublížit nemůžu."

„Myslíš, že jen proto se s tebou bavím?"