Důležitost rodiny

První lahodný pokrm

Bella si povzdechla a zatočila červeným vínem ve sklenici. Ve světle svíček na stole mělo karmínovou jiskru. Pousmála se a trochu si usrkla. Její společníci si všimli, že nedává pozor a s omluvou přešli zpátky do angličtiny.

„Omlouváme se," řekl Luca. „Jak vám chutná?"

Zářivě se na už šedivějícího pána usmála a podívala se na svůj steak. „Je to výborné. Propečené tak akorát."

„To rádi slyšíme. Toto je naše oblíbená restaurace," řekla jeho žena. Byla to čiperná a elegantní dáma. Kolem úst měla hluboké vrásky a vlasy měla už úplně bílé. Bella ji odhadovala tak na osmdesát let.

Bella přikývla. „Rozumím proč. A co se týče případu, rozhodli jste se tedy, jak chcete pokračovat?"

„Ještě úplně ne," Luca chytil svou ženu za ruku. „Nevíme, jestli by byl lepší grant nebo nadace, ale chtěli bychom podpořit aspoň dvě dívky a dva chlapce, aby mohli vystudovat jakoukoliv školu budou chtít."

„Vzali jste v potaz, že školné ve Státech je mnohem vyšší než v Evropě?"

„Si," přikývla Sofia Rossi. „Proto zatím čtyři."

„Co životní náklady? Cestovné, nájem, poplatky, jídlo?"

„Přemýšleli jsme o půlročním stipendiu. To by bylo přesně podle místa, kde by studují. Čím dál, tím víc za letenky nebo benzín. Ve městech kde jsou drahé, větší stipendium. Aby mohli bez starostí studovat," vysvětlovala Sofia.

Bella souhlasila. Ona zvládla vystudovat jen s penězi od Carlisla. „To je dobrý nápad. Ale někteří mladí nejdou do školy, protože musí podporovat rodinu. Mají sice mizerně placenou práci, ale mnohdy to je největší příjem. Nedovolí si rodinu opustit."

„To chápeme. Rodina je důležitá. Pomůžeme," ujistila ji Sofie.

„Jak to chcete udělat?"

Rychle mezi sebou prohodili několik vět italsky. „Podpoříme i tu rodinu. Při výběru se budeme ptát i na sociální situaci a v případě nutnosti dostane i rodina finanční příspěvek," rozhodl Luca.

„Nebojíte se, že toho někdo zneužije?"

Sofie se na ni podívala a upravila si drahý šperk kolem krku. Měla smutné zelené oči. „Tři dobří a jeden špatný. Jeden dobrý a tři špatní. Kdo rozhoduje? Zaslouží pomoc."

„A proto jsme se spojili s vámi," doplnil svou ženu Luca. „Jste nejznámější veřejnou osobou v oblasti práva, jaká se zabývá právy Původních obyvatel Ameriky. Vy znáte rezervace a jejich lidi. Pomůžete nám pomoct."

„Proč zrovna nám? V Evropě by se taky určitě někdo našel." To byla ta otázka, která ji skutečně zajímala.

„Četla jsem v novinách, jejich domov a je jich míň a míň. My z Evropy přijeli a vzali jim zem. Tady to je doma. Miluju to. Ale pomoc teď ne potřeba. Celý národ zmizí. To není dobře. My pomůže těm dětem. Mně také pomohli, když jsem byla dítě. Já děti nemám. Pomůžu ostatním. Aby šťastní byli."

Bella přikývla a dala si sousto. Takovému důvodu rozuměla.

„Vy máte děti?" zeptal se jí Luca.

S plnou pusou přikývla a ukázala dva prsty.

„Jak se jmenují?" zeptala se jí Sofie měkce.

Polkla. „Sarah a Charlotte. Sarah je osm a Charlotte je šest." Sarah se narodila Leah rok předtím, než Bella dokončila práva a Charlotta Belle rok potom.