Důležitost rodiny

První nepříjemnost

Na březen to byl teplý den ale v červené kápi jí horko nebylo. Všude kolem ní byla zábava v plném proudu. Hlasitá hudba hrála, děti se smály a cukrová vata voněla. Jane si prohlížela stánek se soškami svatého Marcuse, zatímco se Bella pomalu ovívala vějířem, kterým si chránila tvář před sluncem.

„Která se ti líbí, děvče?" zeptal se prodavač italsky.

Bella se na něj usmála a chytla Jane za ruku. Obě měly bílé rukavice s červenou krajkou.

Jane vzala do druhé ruky dřevěnou sošku ve stejném červeném plášti, jako měly ony. „Tady vypadá Marcus směšně, nemyslíš?" ukázala Belle.

Bella se naklonila, aby líp viděla. „Ach, ano. Tady je rozkošně ošklivý. Tu mu musíme koupit. Kolik stojí?" sladce se usmála na prodavače.

Zčervenal a otevřel pusu, ale nic neřekl. Holá hlava se mu na slunci leskla potem.

Bella naklonila hlavu a čekala.

„Zadarmo," vypravil ze sebe. „Je to dárek pro vaši dceru."

Dotkla se dojatě hrudi a pak mu sáhla na předloktí. „Skutečně? Jste si jistý?"

Přikývl a díval se na ni s přihlouplým úsměvem. „Ano."

„Jste tak laskavý. Děkujeme," kývla na něj s úsměvem. „Vážíme si toho."

„Ano," souhlasila Jane a zpěvavě pokračovala. „S matkou si toho velmi vážíme."

„Zabalím vám ji," nabídl se a natáhl ruku.

Jane mu sošku podala. V jasném slunečním světle její dlouhé rukávy bíle zářily a detailní červená krajka na rukavičkách vypadala hravě a sofistikovaně zároveň.

Rychle jim sošku zabalil a podal v papírové dárkové tašce se znakem Volterry. S Jane se na něj ještě jednou usmály a pokračovaly v obhlídce stánků dál. Přešli do úzké přeplněné uličky, která byla ve stínu.

„Třikrát mladší sestra a jednou dcera. Nevím, co si o tom mám myslet," poznamenala Jane pobaveně.

„Ale prosím tě," povzdychla si Bella, sklapla vějíř a chytila ji kolem ramen. Plášť se jí rozhrnul a ukázal elegantní bílé šaty, stejné, jako měla Jane, a červené punčochy. „Sestra je lepší než matka, ne? Dřív tě rozčilovalo, když tě považovali za mou dceru."

„Protože jsem asi tak milionkrát starší," protočila Jane oči za slunečními brýlemi. „Musím říct, že tvá italština už je skoro dokonalá. A za chvíli si budeme muset vyměnit čočky, ty tvoje jsou skoro rozpuštěné."

Bella přikývla a upravila si sluneční brýle na nose. „Děkuju. Tamtem podchod?" zeptala se.

Jane se rozhlédla a přikývla. Svižně ale stále lidsky rychle tam přešly. Bella sáhla do malé bílé kabelky, která se jí pohupovala na předloktí a prohrabávala se pouzdry s čočkami. „Modré, zelené nebo hnědé?"

„Modré, ale ty, co dobře kryjí."

Bella přikývla a podala jí je: „Jedna ledově modrá, která láme srdce."

Jane si povzdechla, protočila oči, ale vzala si je. Bella ji podržela tašku, brýle, i rukavici, zatímco si vyndávala staré a brala si nové.

Belle začala v kabelce vibrovat mléčná destička. S povzdechnutím ji vylovila a přijala hovor. Nad destičkou se vznášela Felixova hlava. „Ano?" vyzvala ho bez pozdravu.

„Máme situaci na náměstí."

Okamžitě se vydala na cestu. „Co se děje?"

Felix zmizel ze záběru a místo něj teď rozmazaně viděla bledou postavu ve stínu průjezdu, jak se svléká. „Člověk?"