Důležitost rodiny

Druhý lahodný pokrm

„A co teď?" zeptala se ho.

„Pojedeme do Volterry. Tam tě proměníme."

Přikývla a pomalu se vydala ke dveřím.

Mlaskl. „Tohle by trvalo celou věčnost. Dovolíš?"

Zase přikývla a on kupodivu čekal na souhlas, než ji chytil do náruče. Celý svět se rozmazal a vzápětí stáli vedle auta. Řidič stál o něj opřený a hrál si s Belliným telefonem. Když si jich všiml, rychle se narovnal.

„Felixi, do Volterry," přikázal mu Aro a otevřel Belle dveře.

„Můžeš mi ho vrátit?" zeptala se ho Bella a natáhla ruku. Než jí ho stačil podat, Aro si ho vzal a rozmačkal ho.

Střelila po něm pohledem. „Vážně? Achjo," povzdychla si a dovolila mu, aby jí pomohl do auta. „Měla jsem tam fotky." V autě si sundala podpatky a položila nohy na přední opěrku spolujezdce.

Aro si sedl vedle ní a nesouhlasně si ji změřil.

„Bolí mě nohy. Ty boty jsou vražedné," vysvětlila mu a vůbec nezněla omluvně.

Felix nastartoval a rozjeli se. Belle téměř okamžitě zaúpěla.

„Budete zvracet, madam? zeptal se Felix a otočil se na ni.

Začala zhluboka dýchat a zavřela oči. Slabě ze sebe vypravila: „Ne. Jen na to šlápni. Kočičí hlavy jsou zlo."

„Ano, madam," uslyšela jeho hlas a zaburácení motoru.

Třas byl okamžitě horší ale po chvíli to přestalo. Když se dala do kupy, otevřela oči. Rychle se proplétali městem. Felix ignoroval semafory i dopravní předpisy.

„Felixi?"

Otočil se na ni dozadu. „Ano, madam?"

„Říkej mi, prosím, Isabello. Strávíme spolu ve Volteře nějaký ten pátek a madam se mi už omrzela."

Stále otočený dozadu se na ni usmál. „Já jsem Felix."

Jeho ignorování vozovky při stopadesátce taky ignorovala. „Těší mě. Podala bych ti ruku, ale někomu se nelíbila, a tak ji zlomil." Hodila rozmrzele hlavou k Arovi.

Felix je překvapeně přejel pohledem a pak se radši otočil zpátky k řízení.

Aro seděl a pozoroval město za oknem. „To nebyl ten důvod," řekl potichu.

Nadechla se a vydechla. „Podívej, nevím, jak ti to mám vysvětlit. Zkusím to ještě jednou. Vím, že nejsi bubák. To jsme si vyjasnili. A lámat mi ruce jen abys mi nahnal strach... To mě prostě nebaví. Není to zábava," vysvětlovala mu. „Jak jsem ti řekla, bubáků pod postelí jsem měla dost. A věř, že ti nejděsivější tam vlezli přímo z mý hlavy. Nemůžu začít vřískat a běhat jako pomatená jen proto, že se chlap, co vlastní palác, umí rychle přemisťovat."

„Je toho víc."

„Já vím," přikývla. „Pijete krev. Zabíjíte lidi. Jste skoro neporazitelní a vidíte ve tmě. Lidi jsou pro vás jen jídlo a kořist. Vynechala jsem něco?"

Pobaveně zavrtěl hlavou. „Nic důležitého."

„Výborně," přikývla si pro sebe a dívala se z okna. Už byli za městem. Po chvíli si vzpomněla. „Ještě něco! Ty, protože jsi vládce poloviny světa, jsi dost silný a mocný na to, aby tě ostatní upíři poslouchali. A pravděpodobně i proto, že se tě bojí. Takže budeš asi upír toho nejhoršího druhu?"

Zasmál se. „Isabello, ty mě nikdy nepřestaneš udivovat. Tvůj smysl pro humor je naprosto osvěžující! Ještě tě opravím, vládnu společně se svými bratry," vysvětloval.