Důležitost rodiny

Druhý lahodný pokrm

„Marcus a Caius," doplnila ho. „A ještě máš ženu. Sulpicii. Musí být svatá, když s tebou vydrží," usmála se na něj, aby viděl, že žertuje.

„Ano," pokýval pomalu hlavou. „Dá se to tak říct."

Dívala se z okna ven. Za okny se střídala příroda i města. Vypadalo to úplně jinak než její domov. Tohle bylo menší, kratší, starší. A nikde neviděla ten divoký les, na který byla zvyklá. Zívla. Začaly se jí klížit oči. Má usnout? Aspoň to rychleji uteče. S pravou rukou v náručí a nohama na opěrce se ještě pohodlněji opřela a zavřela oči.

Probudila se, až když auto najelo na kostky a začalo to drncat. Sykla a posadila se.

„Už tam skoro jsme," řekl jí Felix.

Přikývla. „Děkuju. Jsi skvělý." Její ruka byla oteklá a prsty i hřbet ruky byly jedna velká vybarvující se modřina. Raději se podívala z okna ven. Městečko, kterým projížděli vypadalo kouzelně. Jako z Charlottiny oblíbené pohádky. Obloha se začínala prosvětlovat.

Zastavili v jedné úzké uličce. Aro byl okamžitě venku a otvíral jí dveře. Jakmile vystoupila, auto se zase rozjelo a zmizelo za rohem. Vedl ji ke starým vysokým dveřím v kamenném oblouku. Nad nimi bylo něco napsané, ale v tom šeru to nemohla přečíst. Zavedl ji dovnitř.

Byla tam tma. Aro ji stále držel za levé nadloktí ale i tak šla dopředu pomalu a opatrně našlapovala.

„Dovolíš?" zeptal se jí ale než stihla souhlasit, popadl ji, a jí se tím zrychlením okamžitě zhoupl žaludek. Hnula si s rukou a málem se pozvracela. Naštěstí dřív, než se nadála, stála před osvětlenou recepcí.

„Omluvíš mě," řekl, kývnul na ni a zase zmizel.

Rozhlédla se. Bylo tam pár křesílek, tak si do jednoho opatrně sedla. Začala podupávat nohou. Dneska ji přemění. Jako teenager by z toho byla nadšená. Ale teď... Byla to její jediná možnost. Cítila se, jako by byla u soudu s případem. Klidná, odosobněná, rozhodnutá vyhrát.

„Dáte si něco?"

Vzhlédla. Před ní stála blondýna v kostýmku na míru, člověk. Přikývla. „Prosila bych vodu a jestli máte, tak led a něco na bolest."

Blondýna přikývla a lidskou rychlostí zmizela.

Její drzost a uštěpačnost Ara rozhodně zaujala. Ne že by měla v plánu stát se poslušnou ovečkou bez názoru. To už tady bylo. I když bude její šéf, bude stále sama sebou. Poslechne rozkazy, ale myslet si bude, co bude chtít. Jen jedna věc jí dělala starost. Jak se bude moct podívat Leah i Jacobovi do tváře, jestli bude jíst lidi? Řešení se naskytlo téměř okamžitě. Prostě nebude. Nesmí. Tohle všechno dělá, aby se mohla vrátit ke své rodině. I když to bude až za čtyřicet let. Prostě musí být silná.

„Tady to máte," vyrušila ji z myšlenek blondýna.

Vzhlídla a usmála se na ni. „Děkuju. Já jsem Bell- Isabella," opravila se. „A ty?"

Zaváhala. „Greta."

„Ráda tě poznávám, Greto." Vzala si nabízenou sklenici a trochu upila. Pak si vzala vystřižené platíčko se dvěma prášky. Podívala se na to a natáhla k ní ruku. „Mohla bys?"

Greta přikývla a vyloupla z platíčka jeden prášek do Belliny dlaně.

„Mohla bys i ten druhý?"

Vyloupla i druhý. Bella se na ni usmála a zapila prášky. Pak si vzala ze stolku odloženou utěrku plnou ledu. Se syknutím ji přiložila na své odhalené předloktí. Roztržený rukáv ji visel z lokte dolů.