Mist- |Avengers|

›rozumná‹

,,Tak hele," začal a stisk své ruky kolem mého zápěstí zesílil.

,,Je mi jasný, že mi nevěříš, ale chci ti pomoct."

,,Zabil jsi Elmunda," zasyčela jsem opět a pokusila se opakovaně vytrhnout z jeho sevření.

,,Elmunda jsem nezabil. Chtěl jsem mu taky pomoct, ale umřel dřív než jsem ho vůbec stihl kontaktovat," obhajoval se. Byla jsem potichu. Chvíli jsem nic neříkala.

Osvětlené ulice, domy a chodníky kolem nás míjely a já začala nabírat podezření, že řidič autobusu je jeho komplic. Elmundova slova zněla jasně. Vyhýbej se muži s buřinkou. A ten právě teď seděl vedle mě na sedadle v autobuse a snažil se mě přesvědčit o své nevině.

,,Jsi od překupníků nebo Hydry?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
Mužovi oříškové oči ztmavly a rty stisknul pevně k sobě.

,,Víš toho nějak mnoho," podotkl.
,,Chceš mě zabít?"
,,Ne," odpověděl stroze.

,,Chci ti pomoct. Ty máš asi namířeno na sociálku, nemýlím-li se, že? Ale tím akorát vystavíš nebezpečí celou budovu a personál. Chceš snad zabít sirotky?!" vyjel na mě.

,,Ne," odhodlala jsem se tiše odpovědět a vzpurně se mu podívat do očí.

,,Tak vidíš. Kam se jen hneš, tam někoho zabijí. Jsi jako magnet na posranej život-"

,,Tak proč mi chceš pomoct?!" utrhla jsem se na něj. Nepotřebovala jsem, aby mi tady říkal, jak strašná jsem. Pokusila jsem se opět vytrhnout své zápěstí z jeho sevřené pěsti.

Jeho tvář zkameněla a čelo zalil pot. Malinko zaváhal a jeho hnědé pči opět zesvětlaly a nabraly oříškový odstín.

,,Protože...někomu to dlužím," vydechl se skloněným pohledem a pustil mou ruku. Rychle jsem ji stáhla k sobě a aztomaticky si fialové zápěstí překryla rukou.

Nechápavě jsem na něho hleděla. Nemohla jsem se rozhodnout. Nechtěla jsem mu věřit, ale neměla jsem příliš mnoho možností. Zhluboka jsem se nadechla. Autobus s drcnutím zastavil na červenou na křižovatce a já vydechla.

,,Dobře, dejme tomu, že ti čistě teoreticky budu věřit," řekla jsem a vyhlédla z okna. Vedle nás zastavil žlutý taxík, kterých bylo tady v New Yorku plno.

,,Tak tě, čistě teoreticky, zavedu do bezpečí," odpověděl a nasadil nepatrný úsměv. Jeho tvář trochu roztála.

Autobus se rozjel. Z venku bylo slyšet hlasité troubení aut a skřípání brzd. Mužův úsměv ztuhl a výraz se zkroutil do křečovité grimasy strachu. Mně zachvátila panika.

Černé obrněné auto narazilo do přední části autobusu, vozidlo se prudce zakymácelo a já narazila spánkem silně do proskleného okénka. Byl slyšet bolestný výkřik vycházející z přední části autobusu, pravděpodobně patřící řidiči, a pak už jen další troubení klaksonu a zvláštní chrčení. Do vzduchu se dostal pach benzínu.

,,Bože, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům," zašeptala jsem rychle a vzhlédla k hůře, avšak spatřila jsem jen špinavý plechový vršek autobusu.

Muž s buřinkou mě popadl za ruku, já sebrala ze země svou tašku a přehodila si ji přes rameno, zatímco společník mě táhl přes uličku mezi sedadly ke dveřím. Chtěl vystoupit, ale řídící deska na palubě řidiče byla zdevastovaná od nárazu.

,,Doprdele," zaklel potichu, pustil mou ruku a loktem vrazil do prosklených dveří. Sklo mu roztrhlo dlouhý černý kabát, ale rozsypalo se na tisíce malých střepů.

Nedokázala jsem vnímat, co se dělo kolem mě. Byla jsem bezmocná a na pokraji zhroucení se do beznaděje. Viděla jsem kaluži krve, která se rozlévala ze sedadla řidiče, překapávala přes okraj a tekla jako potůček až k mým nohám.

Opět jsem ucítila trhnutí, jak mě muž vybídl k pohybu. Protáhnůa jsem se rozbitým sklem a pokoušela se rozhlížet po světelné křižovatce, kde to byl naprostý chaos. Byla tma, ale městské centrum bylo osvětleno zářivými lampami a světly, které nepříjemně bily do mých unavených očí.

Muž se mnou opět škubl a zase mě popadl za ruku. Povzbudivě ji stiskl a podíval se na mě. Neměla jsem na výběr. Teď už jsem mu musela věřit.

,,Řekněme, že ti teoreticky věřím," řekla jsem k němu třesoucím se hlasem.

,,Doufejme, že tě teoreticky dostanu do bezpečí, Strangeová," odpověděl a rychlým krokem mě táhnul od místa nehody.