Mist- |Avengers|

›udivená‹

Přistáli jsme v Nepálu. Ani jsem se neodvažovala hádat, co tady chceme dělat, ale otec vypadal zcela klidně a rozhodně věděl, co dělat. Nebyl zmatený nebo rozrušený, jako já.

Zvídavé a propalující pohledy lidí kolem ignoroval. Za to já jim věnovala neobvyklou pozornost. Lidé zde byli tak strašně jiní, než u nás, že se mi z pohledu na jejich tváře v srdci míchalo mnoho pocitů.

Procházeli jsme městem a otec se každých pár minut podezíravě otočil kolem své osy a pozoroval okolí. Bylo to ponižující, ale já neměla sílu se po vyčerpávajícím letu znovu hádat.

Zašli jsme do opuštěné uličky a vzdálili se tak od ruchu trhů z hlavní ulice. I přes vysokou polohu v horách Tibetu bylo zdejší město plné turistů a nadšených místních obyvatel.

,,Kingsley, teď mě poslouchej-"

,,Neříkej mi Kingsley," přerušila jsem ho ještě než začal s pořádným proslovem.

Povzdechl si a za ruku mě s trhnutím odtáhl více k cihlové zdi domu na kterou mě přirazil a naléhavě mi stiskl ramena. Tázavě jsem pozvedla obočí.

,,Musím něco vyřídit, ale vrátím se. Kdyby se objevil někdo známý, zeptej se ho, jaké je počasí. Klíčové slovo je deštník. Hlavně se neboj, hned jsem zpátky, ano?" optal se a probodl mě starostlivým pohledem.

Protočila jsem očima a uchechtla se se slovy: ,,Už mi není deset, otče."

,,Ehm...dobře, hned jsem zpět," zamumlal v odpověď rozpačitě a odběhl i v tom svém strašném otrhovačském oblečení zpátky na hlavní ulici.

Svezla jsem se po cihlové zdi a posadila se na písčitou zem. Neměla jsem s sebou žádné zavazadla, ani pouhý blok s tužkou, ba ani oční čočky, které by zakrývaly, jak moc odlišná jsem.

S povzdechem jsem si zastrčila kudrnaté pramínky vlasů za uši, narovnala si brýle a rozhlédla jsem se po uličce. Prosvětlená slunečním svitem a vcelku barevná díky květníkům s květinami v každém okně bytového domu, o který jsem se opírala.

Nevěděla jsem kam jít, co dělat ani jsem neuměla zdejší řeč. Nezbývalo mi tedy nic jiného než čekat.
———

,,Dobré odpoledne," ozvalo se vedle mě milým hlasem.

Polekaně jsem se otočila a spatřila známou tvář Stephana...teda Steva! Blonďáka, který mě dotáhl do SHIELDu a vydával se za někoho jiného než byl.

,,Ahoj Steve," zamumlala jsem a přijala jeho nabízenou ruku. S mírným trhnutím mi pomohl na nohy. Podívala jsem se do jeho modrých očí a usmála se na náznak díků.

,,Kenny?!" ozvalo se z druhé strany uličky.

Otočili jsme se na dotyčného a já měla co dělat abych se vydešeně a zmateně nerozeběhla pryč z ulice.

Viděla jsem opět Steva. Jeden stál po mé pravé straně a ten druhý si to k nám kráčel s naštvaným výrazem, kterým propaloval mého společníka, jeho dvojníka.

,,Co se to děje?" zašeptala jsem zmateně a pokusila se najít nějakou odpověď ve tváři kteréhokoli blonďáka.

,,Ustup," rozkázal ten, který mi pomohl vstát a stál za mými zády.

Poslechla jsem a odstoupila několik kroků od dvojice.
,,Nezmínil ses, že máš dvojče, Stephane," zamumlala jsem a pokusila se tím hloupým vtipem nadlehčit situaci.

,,Sám jsem o tom doposud nevěděl," pronesl ten, který přišel o pár chvil později.

Oba měli stejný výraz ve tváři, stejné oblečení, stejný hlas...ale jeden byl pravděpodobně ten dobrý a druhý ten zlý. Jak to tak bývá v akčních komediích a dobrodružných románech.

,,Kenny, zůstaň tam, kde jsi a nehýbej se. Ten druhý je pravděpodobně agent Hydry," pronesl Steve číslo 1.

,,Cože?" zajíkla jsem se a přitiskla se na zeď uličky.

,,Kingsley, uklidni se a vzpomeň si, co ti říkal táta," pronesl ten druhý a zaujal bojový postoj vůči svému dvojníkovi.

Co říkal táta?! Vždyť už je pryč nejméně dvě hodiny! Jak si to mám pamatovat?! Svítí tady na mě sluníčko, ještě budu mít úpal a oni chtějí abych si pamatovala- no jasně!

,,Jaké je dnes počasí?!" vykřikla jsem ke dvojici, která se už mezitím stihla pustit do rvačky.

Jeden zareagoval přehnaně rozzlobeně a vykřikl: ,,Slunečno, jseš snad slepá?!"
A to se mu nevyplatilo a schytal jednu silnou ránu ze spodu do brady. Slyšela jsem silné křupnutí a on padl k zemi bez dalších protestů. Z úst se mu valila krev a na obličeji se mu rýsovalo mnoho podlitin. Ten druhý Steve se na mě otočil a pokusil se o úsměv i přes roztržené obočí a ránu u oka.

,,Stejně si vždycky beru deštník." odpověděl. Těkala jsem pohledem z něj na jeho bezvládného dvojníka a v hlavě se pokoušela rozdýchat šok a odvolat hysterii.

,,Kdo to je?" vydechla jsem plna úlevy, že jsem se dostala z tohoto dilema.

,,Agent Hydry," pronesl Steve a sklonil se k němu. Dotkl se jeho obličeje a na té tváři se rozprostřela čtvrcová síť a obličejové rysy se proměnily ze Stevových na ostré a nesympatické. Byl to úplně cizí muž, pod nosem knírek a na tváři černé tetování.

,,Kde je otec?" zeptala jsem se a odvrátila pohled od muže.

,,Brzy se s ním zase uvidíš."

,,Je mrtvý?" zeptala jsem se a ukázala na bezvládné tělo muže.

Blonďák ho probodl pohledem a pokrčil rameny.

,,Ano."

,,Kdybys byl mrtvý ty, já taky, že ano?" zlomil se mi hlas a oči jsem třeštila na mrtvé tělo.

,,Ano," odpověděl Steve a já pohlédla do jeho modrých očí. Z nevysvětlitelných důvodů mě to uklidnilo.

,,Musíme tě dostat do svatyně."