Mist- |Avengers|

›promněnlivá‹

,,Já to nezvládnu!" vyjekla jsem netrpělivě a zoufale a v tu ránu z mé dlaně vystřelil zelený střep a zabodl se do stěny naproti mně, kdy těsně minul otcovu hlavu.

Uznale na mě kývnul a povytáhl obočí, přičemž mu na čele vyběhly vrásky.

,,Emoce. Základ všeho, ale dávej si na ně pozor. Musíš se to naučit ovládat myslí." Poklepal si symbolicky na spánek a pokračoval, ,,Pokud se necháš příliš unést, vymkne se to tvojí kontrole. Pro začátek je dobré vědět, že ti stačí zoufalství, vztek nebo bolest k tomu to spustit, ale nesmíš se tím nechávat příliš unést, je ti to jasné? Je potřeba, aby ses naučila správně a racionálně uvažovat v krizových a stresových situacích."

,,Ale to je nemožné! Jsem strašně nervní a nezodpovědná. Nedokážu se pořádně soustředit, vždyť to víš," zaúpěla jsem.

,,Nejsem správná volba pro strážkyni kamenu. Nemám žádné dobré předpoklady! Jsem nervní, hysterická, panická, ztřeštěná, nezodpovědná, prostoduchá, nervní-" začala jsem vyjmenovávat své vlastnosti.

,,Nervní už jsi říkala," podotkl Steve, který se najednou objevil mezi dveřmi a opíral se o jejich futra. Byly to staré dřevěné dveře s rozvrzanými panty a klikou, překvapilo mě tedy, že jsem neslyšela, jak přicházel.

,,To je přesně to o čem mluvím!" vyjekla jsem a rozhodila rukama, přičemž jsem omylem opět vystřelila několik zelených kristalů, které se teď prozměnu roztříštily o strop se zvukem rozbitého skla.

,,Pardon," omluvila jsem se a pozorovala malinké zelené střípky, které se kolem mě válely na dřevěné podlaze.

Udělala jsem ve 'výcvikové' místnosti pěkný nepořádek. Vlastně to byla malá místnost bez oken s jedním křeslem v rohu a roztrhanými žlutými tapetami s růžovými kvítky. V dalším rohu místnosti bylo koště a lopatka na zametání a to bylo veškeré vybavení pokoje.

,,Zkusíme to znovu," vyzval mě otec a rukou naznačil abych zaútočila.

,,Nebude lepší, když se naučím bránit?" vydechla jsem prosebně, protože jsem nerada ubližovala lidem, když to nebylo vyloženě nutné.

,,Štíty se aktivují samy, když se budeš cítit nekomfortně a v nebezpečí. Je to instinkt," osvětlil otec a zavrhl tak můj návrh.

,,Instiknt můj nebo toho šutru?" uchechtla jsem se, i když vlastně nebylo čemu se smát.

,,Žádný ty a šutr není! Jste vy. Ty jsi součástí jeho a on je součástí tebe," vysvětlil mi vyčerpaně otec a mnul si při tom kořen nosu.

,,Je to balvan. Kus nějaký nevím čeho-" začala jsem opět rozhazovat rukama a tentokrát z konečků mých prstů vyletovaly zelené jiskry, které páchly sírou.
,,Kus černý díry," opravil mě Steve.

,,Je to prostě zelený kámen, tati! Já-já," začala jsem koktat ve snaze vytvořit souvislou větu, kterou bych dala najevo veškeré mé názory na magii a nadpřirozeno a Vesmír.

,,Já už s tím nechci mít nic společného. Myslela jsem, že když na to přistoupím a budu mít tuhle věc kolem krku," symbolicky jsem zvedla Agamotovo oko a pokračovala, ,,že se něco změní. Že budu vědět co a jak dělat, ale jsem ještě zmatenější než před tím," vysvětlovala jsem a snažila se opět nepropuknout v nějaký beznadějný záchvat hysterie.

,,Víš proč to nefunguje?" zeptal se Strange a založil si vážně ruce na prsou. Zaujal stejný postoj, jako když mi v páté třídě vysvětloval, že přinést trojku z angličtiny je nepřijatelné a že jsem úplně neschopná. Ten otcovský arogantní přístup k nevytouženým dcerám.

,,Ne, to teda nevím. Je to rozbitý?" pokrčila jsem rameny s návrhem.

,,Ne. Protože nechceš aby to fungovalo. Když nevěříš, nic nedokážeš. Nechceš s tím mít nic společného, ale dokud nepřijmeš, že je to tvou součástí, bude tě to stále omezovat. Každou minutu, kterou tomu nevěříš se jen zbytečně vyčerpáváš a necháváš Vesmír v nejistotě jestli vybral pro úkol tu správnou. A já vím, že vybral," dotkl se mého ramena a díval se mi do očí.

,,Ale tomuhle nejde věřit," vydechla jsem.

,,Když nechceš věřit, nevěř, ale nikam se tím neposuneš. Můžeš o tom mluvit, ale když se budeš pořád vzpírat, nikam dál se nedostaneme," zavrtěl hlavou a poplácal mě po rameni, až se mi málem podlomila kolena.

,,Věřím v Boha, ne ve Vesmír," šeptla jsem zoufale.

,,Bůh tě vybral, abys mu pomohla zachránit smrtelníky před nestvůrami," pokusil se to převést do mého myšlení.

,,Takhle to nefunguje," zasmála jsem se.
,,Ale můžu to ještě jednou zkusit," vydechla jsem nakonec a pokusila se o úsměv.

,,To je moje Kingsley," drcnul do mě táta a vlepil mi pusu na tvář. Znechuceně jsem si ji setřela do lemu zelené róby, kterou jsem měla smotanou kolem sebe na šedo-zlatém triku a šedých tureckých kalhotech.

Zaujala jsem postoj, nutno podotknout, že jsem neměla boty a kotníky jsem měla ovázané bílou tkaninou z důvodů, které mi byly neznámé.

Natáhla jsem před sebe obě snědé ruce, na pravém ukazováčku a prostředníčku jsem měla prsten a pohled upírala na stěnu před sebou. Zhluboka jsem se nadechla s pozvolna začala dlaněmi vytvářet ve vzduchu pomyslný kruh.

Konečky prstů mi lehce zeleně svítily, já však potřebovala vyvolat oranžové jiskry, které by mi otevřely portál.

Zavřela jsem oči. V hlavě jsem se snažila přesně si vybavit každý detail místa, kam jsem se chtěla dostat.

Všechna velká francouzká okna, sochy, palety s olejovými barvami, bílé hadry poválené na zemi a na stojanech. A zdi a trámy podpírající strop polepené návrhy a náčrty.

Ozval se syčivý zvuk a já zprudka otevřela oči. Oranžové jiskry vytvořily kruh a já na malý moment spatřila své nedokončené plátno, když jsem se přestala soustředit a s trhnutím jsem stáhla ruce zpět k tělu a jiskry i portál zmizely.

,,Panebože," zašeptala jsem a pohled stále upírala na zeď před sebou.

,,Jsi skvělá," poplácal mě po rameni otec a spokojeně se usmíval, zatímco já se snažila rozdýchat, co se stalo.

Dokázala jsem to.