Mist- |Avengers|

›rozhozená‹

,,O-on bude v pořádku, že ano?" vzlykla jsem a rozmazaným pohledem od slz propichovala špičky svých naleštěných bot.

Byla jsem schoulená na židli, zabalená v dece a třásnoucí se brekem v jedné z doposud nepoznaných místností s jedním oknem a dvěma dveřmi. Předpokládala jsem, že to byl Stevův provizorní pokoj, což bylo zvláštní, protože měl odjet do Washingtonu ihned a obratem. Pokoj však vypadal zařízeně a uspořádaně. Dřevěná podlaha byla ošoupaná, postel ustlaná, a na zemi kolem bylo rozestavěno několik strojů se kterými ani samotný Steve neuměl zacházet, kufříků se zbraněmi, plány a mapkami města a nakonec i můj telefon, který byl napíchnutý SHIELDem a ten se snažil stáhnout záznam Elmundova hovoru.

,,Děláme vše pro to, aby byl," pronesl Steve a pochodoval po místnosti s vysílačkou u ucha.

,,Toho jsem se obával. Musíme tě dostat na bezpečné místo. Někam, kde tě nenajdou a ty se tam naučíš ovládat kámen nekonečna," mumlal otec a kolem prstů mu běhaly malé oranžové kruhy, jakoby si pomocí nich třídil myšlenky.

,,Tati?" tázala jsem se ho. Vzhlédl ke mně od svých prstů a nadzvedl obočí.
,,Opravdu teď myslíš na to, co bude se mnou, když člověk, se kterým jsem strávila velkou část svého života a vděčím mu za svoje úspěchy, pravděpodobně právě někde bojuje o život?" ptala jsem se nevěřícně. Bylo mi špatně z jeho sobeckosti.

,,Elmund mi před pěti lety dovolil u nich bydlet, dokud se nevzpamatuju ze smrti babičky a sociálka mi nenajde nějaký domov. A teď kvůli mně má umřít?!" vykřikla jsem a zprudka se postavila. Z očí mi tekly slzy, brýle byly mokré a tváře natelké.

Otec na mě hleděl s kamennou tváří, já s hlubokými nádechy zírala na jeho arogantní výraz. Ruce jsem tiskla v pěsti a pokoušela se vzpamatovat z toho zla, které se mi za posledních čtyřiadvacet hodin připletlo do cesty.

,,Nikdo umírat nebude," utnul to Steve a odložil vysílačku, jakoby do teď byl v místnosti jenom z části a rozhovoru se zúčastnil jen okrajově.

Pohled jsem přemístila na blonďáka a po jeho výzvě jsem se i zpět posadila, snažíc se uklidnit.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

,,Měla jsem tak krásný život," zamumlala jsem si pro sebe. Najednou se moje hodnoty a priority změnily. Chtěla jsem přežít. Chtěla jsem, aby přežili lidé, které miluju.

Zabalila jsem se do deky a opřela si hlavu o zeď.
Byla jsem unavená, i přes to mi myšlenka na Elmunda nedala pokoj.
Steve i otec naléhali ať si odpočinu, zatímco oni vymyslí další postup, plán B a vykomunikují se SHIELDem, co mají dělat.

Byli jsme v prekérní situaci. A já byla zmatená a rozhozená. Pocity se ve mně hromadily a míchaly. Cítila jsem strach a vztek zároveň. Ta energie ze mě musela přímo jiskřit. I já ji cítila.

,,Kenny?" ozval se otec. Pohlédla jsem se na něj s pokusem o nezájem, ale jeho oslovení Kenny mě překvapilo natolik, že jsem emoce nedokázala zakrýt.

,,Tvoje aura," vydechl zaujatě a já si až teď všimnula zelené záře, obklopující mé tělo. Překvapilo mě to a trochu vyděsilo. Nikdy před tím se mi to nestalo. Nejsem ničím vyjímečná! Nejsem mág, čaroděj ani strážkyně kamene nekonečna, tak proč se mi dějí takovéhle věci?!

Malinko jsem panikařila.

Celý můj svět se během dvou dnů dokázal obrátit vzhůru nohama. Ještě deska ráno jsem byla ve Washingtonu D. C. a dohadovala se s Nickem Furym. Už to bylo absurdní. Před osmačtyřiceti hodinami jsem neměla ani tušení, že něco jako SHIELD existuje a chlapík s buřinkou byl moje poslední starost, ale teď? Jsem zoufalá, zmatená a rozhozená vším, co se kolem mě děje. A zeleně svítím.

Změnilo mě to. Oni mě změnili. Moc kamene mě změnila.