Mist- |Avengers|

›neuvědomělá‹

,,Kde je otec?" zeptala jsem se a rychle následovala Steve a proplétala se za ním úzkými uličkami kolem hliněných domů.

,,Čeká na nás ve svatyni," řekl příkře a ohlédl se na mě, aby měl jistotu, že ho pořád následuji.

Náhle prudce zastavil a zrak upřel do mých očí. Svraštila jsem čelo a nechápavě naklonila hlavu na stranu.

,,Co je?" zeptala jsem se pobaveně.

,,Proč máš každé oko jiné?" zeptal se a v jeho obličeji následně přeletěla grimasa ohleduplnosti.

,,Promiň, blbá otázka," zamumlal a chtěl odvrátit pohled.

,,Ne, to je dobrý. Říká se tomu heterochromie očí, různobarevnost očí a je výsledkem přebytku nebo nedostatku melaninu. Znám lidi, kteří mají heterochormii vlasů nebo kůže a to je dle mého, znatelnější a hůř se to zakrývá. Navíc, člověk si zvykne na nechápavé a někdy až vlezlé pohledy ostatních...je mnohem lepší se zeptat než jen civět," uklidnila jsem ho s mírným úsměvem a povzbudivým poplácáním po rameni.

Každý máme nějakou tu zvláštnost, ta moje byla jen mnohem víc viditelná, než u jiných lidí s jinými zvláštnostmi. Někdo to považuje za handicap, to je však jen pouhý mýtus a přesvědčení společnosti.

Barevné čočky nenosím proto, že bych svou zláštnost neměla ráda, ale proto, že mi je příjemnější ji zakrýt a ukázat ji jen vybraným lidem, kteří jsou v mém životě. Některým to přijde zvláštní, jiní to chápou a ostatní mají pořád ten samý neoblomný a neuvěřitelně zastaralý názor na mou maličkost, protože pořád přeci jsem jen černoška s každým okem jiné barvy.

,,Za chvíli tam budeme," řekl Steve a vydal se dál na cestu. Následovala jsem ho. Úzké uličky, kterými jsme se proplétali městem se začaly rozšiřovat a tmavnout. Blížili jsme se k hlavní ulici a Asijské slunce pomalu zapadalo.

Zvuky a barvy města a zdejší kultury byly plné pozitivního myšlení, ale mnou stále otřásal šok z celé skutečnosti, která se točila kolem mé maličkosti.

Pomalu začínala docházet vážnost situace a fakt, že jediný komu můžu prozatím věřit jsem já sama a Steve, ale ani to nebude trvat věčně...zanedlouho ztratím důvěru i v sebe sama a to bude katastrofální konec.

Vynořili jsme se na hlavní ulici a pokračovali pár desítek metrů do mírně nakloněné roviny. Pak se Steve podezíravě ohlédl po ulici, kde už zástupy turistů i zdejších obyvatel pomalu ubývaly a pokynul mi ať se držím víc u něj. Stanuli jsme před hliněným domem a můj doprovod zaklepal na dřevěné vyřezávané dveře.

Pomalu jsem se rozhlédla kolem. Chtěla jsem si zapamatovat každý detail uklidňující a vylidňující se ulice. Během chvíle se dveře otevřely a objeví se v nich malý obtloustlý asiat.

,,Kapitáne, slečno," řekl, přeměřil si nás pohledem a pokýval hlavou na pozdrav, anižby jeho tváří proletěla známka emoce.

,,Pane Wongu," oplatil Steve profesionálně a já jen s rozšířenými zornicemi pozorovala ty neoblomné pohledy obou mužů.

,,Pojďte dál. Strange už na vás čeká," prohodil mužík, pravděpodobně mnich, a odstoupil od dveří, abychom mohli my vstoupit. Vyšla jsem pár schůdků k vstupním dveříma protáhla se za Stevem, který už mizel v útribách domu. Wong se rozhlédl po ulici a zavřel za námi pečlivě dveře. Jakoby se všichni kolem báli, že nás někdo sleduje, což mě nijak neuklidňovalo.

,,Začnete s výcvikem hned. Nemáme moc času," řekl Wong a Steve se na mě s omluvným poh'edem zadíval.

,,Cože? Výcvik? Já-já myslela, že jen někde přečkám než mi zase bude moct SHIELD zaručit bezpečnou přepravu domů a záruku, že se mě nikdo nepokusí zabít," vyjekla jsem přehnaně panicky.

,,Tohle se nemůže zaručit nikdy," odpověděl vyrovnaně mnich.

Pohlédla jsem na Steva, doufajíc že se mi od něj dostane pomoci a zastání, ale marně.

,,Vrátím se s posilami. Až budeš připravená, všechno se dozvíš," řekl a pokývl nám na rozloučenou.

,,Kdyby se cokoli dělo-"

,,Zvládneme to," odbil ho Wong zastřeným arogantním tónem než blonďák stihl dokončit větu a už mě vedl domem k mému otci.

,,Kde to jsme?" zeptala jsem se po chvíli ticha, kdy jsme Steva nechali stát uprostřed předsíně a sami jsme šli domem, pravděpodobně na dvůr.

,,V Nepálské svatyni, nejsvětějším místě na zemi. Rád bych tě tu přivítal za jiných okolností, ale bohužel času a osudu neporučíme. I tak tě konečně rád poznávám, Strážkyně," řekl a jeho hlas zněl najednou mile a uctivě.

,,Strážkyně?" zamumlala jsem si nechápavě pro sebe.

,,Ano," uslyšela jsem opět hlas otce a vzhlédla jsem od dlážděné podlahy k muži, který mi byl tak známý a přesto natolik cizí.

,,Možná si na to raději sedni," pronesl, když jsem stále nechápavě stála uprostřed dvoru a sledovala ho. Máchl rukou, kolem které se objevily oranžové kruhy a runy a s tímto nepatrným pohybem ke mně přilétlo kožené křesílko, které se postavilo za mě a donutilo mě tak posadit se.

Třeštila jsem oči a nechápala, jak je to možné. Uklidňovala jsem se tím, že to je jen levný trik nebo halucinace z nedostatku spánku a posttraumatického šoku, ale nebyla.

,,Jsi strážkyně kamenu nekonečna," řekl a já byla ráda, že nechápu, co všechno to znamená, protože, jak jsem později zjistila, nemá to příliš dobrý význam.