(PSEUDO)Drákula

Část 18.

Což bude náročné vzhledem k tomu, že neumřu.

Daniel vyjeveně civěl po okolí. Zmateně točil hlavou a já viděl, jak postupně ztrácí barvu.

"Neboj se," řekl jsem a chytil jej za ruku. "Budeš u mě." 

Daniel svou drobnou ručkou stiskl mé prsty. Moc jsem ho neuklidnil. 

Dovedl jsem ho k volnému místu, které bylo vedle Doriana. Kupodivu jsem byl rád, že aspoň jeden obličej nevypadá úplně zákeřně. Zároveň mě dost znepokojovalo, že ten obličej byl zrovna jeho. 

Dorian se zrovna vrtal ve svých nehtech a zkoumal, co najde. Vlasy si stáhnul do krátkého culíku, ze kterého mu na krk uniklo několik moc krátkých vlasů. Kupodivu i on byl donucen se převléci do čisté bílé košile a jakýchsi rádoby jezdeckých kalhot. Když jsem na něm viděl tak upnuté gatě, cítil jsem se nesvůj. 

Dorian takové věci nenáviděl. 

Nutno říct, že jsme oba vypadali jak ekvivalentní idioti. 

"Mohls mě varovat," řekl jsem, když jsem se posadil na židli vedle něj. 

"Přece bys nebyl takový sobec, abys mě okradl o mou jedinou zábavu, bratře," řekl Dorian a ušklíbl se na mě. Zhoupl se a botou se opřel o stůl, aby byl stabilní. "Co to dítě?" ptal se a podezřívavě se na Daniela zahleděl. 

"O něj se nestarej," usmál jsem se sladce. "Proč jsme tady? Co po nás ten stařec chce?" 

"Slyšel jsem tě až moc dobře, Christophere!" ozvalo se z čela stolu, kde seděl náš milovaný vůdce rodu.

Nelhal jsem. Byl to stařec. Hnusný slizký seladon, co si myslí, že když si bude gelovat svou skoro holou hlavu a nosit rudé roláky, tak najednou omládne o půl milénia. 

Upřímně nevím, kolik má to stvoření let. A asi to ani vědět nechci. Ještě bych se dozvěděl, že osobně znal Krista, a praskl bych smíchy. To by byla ta největší možná urážka Boha, kterou by šlo vymyslet. 

Píchlo mě u srdce. 

Dostalo se ze mě heknutí a má ruka se samovolně zvedla k mé hrudi. 

Dorian ke mně stočil své nepřítomné oči a zvedl jeden koutek úst. "Nečisté myšlenky, bratře." 

"Kvůli čemu to svolání?" zeptal jsem se hlasitěji, aby staříkovi došlo, že mluvím na něj. 

Patriarcha se rozvalil ve svém křesle a usmál se na své děti. 

Všichni zdejší upíři jsou jeho. Rozséval své sémě a svůj jed tak dlouho, dokud nebyl se svým potomstvem spokojen. Zaprodal nás silám temna, aby měl komu vládnout. 

"Dělám snad něco špatného tím, že chci vidět svou rodinu?" zeptal se muž. 

"Jediná tvoje rodina tady jsem já a Christopher," zabručel Dorian naštvaně. "A ani jeden z nás tebe vidět nepotřeboval," doplnil upřímně.

Nedalo by se říct, že by můj bratr byl zcela proti praotci. Byl to celkem patolízal, ale nesnášel, když musel poslouchat. Když musel jak pes sedět na místě a poslouchat. 

Kdežto já opravdu nesnáším toho staříka přímo. Tyhle maškarády jen sypou sůl do rány. 

"Kdyby vaše matka nebyla tak arogantní a tvrdohlavá, dostavili by se sem i oni!" rozkřikl se stařík, ale pak se začal smát. Chrchlavě, bez dechu. 

"Znova se ptám, proč jsme tady?" přerušil jsem jeho veselí. 

Stařec naklonil hlavu a usmál se na mě. Přestože jeho oči měly stejnou barvu, jako ty mého bratra, jeho pohled byl až moc živý. Měl v sobě jiskru zákeřnosti a zla. "Neopovažuj se tvrdit, že máš něco lepšího na práci, mladíku," řekl. "Mám tě rád, ale ne tak moc, abych ti dovolil si vyskakovat. Ještě pořád jsi mládě. Nic o světě nevíš." 

"Vím dost na to, abych věděl, o co ti jde," usmál jsem se na něj falešně. "Tak? Kdy nám řekneš, že je čas se množit? Zvyšovat počty?" 

Myslím, že moje rodina (rodiče a Dorian) byli dokonale seznámeni s tím, co má stařík v plánu. Tvořil si nové upíry, kteří by se na něj dívali jak na boha. Chtěl, aby jej někdo respektoval a sloužil mu. Chtěl absolutní oddanost, kterou mu jeho pokrevní rodina už dávno nebyla schopna slíbit. 

Dorian, byť poslouchal jen tak napůl, se pobaveně zasmál. "S mužem ti to nepůjde tak hladce, Christophere." 

Daniel po mém boku sebou škubl a stydlivě sklopil hlavu, aby mu tmavá ofina zakryla obličej. 

"Kdyby všichni byli jako ty, tak by náš rod už dávno neexistoval!" rozčílil se stařík najednou. 

"Možná by to tak bylo lepší," odfrkl jsem si a zaklonil se. 

Jedna z žen, co seděla naproti mě, se vzteky vyšvihla ze židle. Přeskočila stůl a svým tělem mě povalila na zem, až jsem málem strhl i svého smrtelníka. Má židle se převrátila a já se ještě pořád ve stejné poloze ocitl pod ní. 

Poznal jsem její divokou tvář. Byla to jedna z holek, které praotec okouzlil svým... "šarmem". 

Dívka na mě cenila zuby a z hrdla se jí ozývalo divoké vrčení, když řekla: "Neopovažuj se urážet náš rod," řekla. 

Zamrkal jsem na ni. "Slez," poručil jsem. "Dokud jsem milý." 

"Možná jsi příbuzný praotce, ale nezasloužíš si to! Jsi rouhač! Kacíř!" 

Při těch slovech jsem se vyšvihl do kotoulu vzad a nohou ji zároveň s tím ze sebe skopl. Holka se trochu proletěla vzduchem a zády vrazila do zdi. 

Narovnal jsem se, v klidu zvedl židli a upravil si pocuchané oblečení. "Správně. Jsem jeho krve," řekl jsem, což bylo dle mého dostačující. 

"Děti!" ozval se praotec znovu, ovšem tentokráte už nezněl ani trochu rozzlobeně. Spíš zoufale. "Prosím neničte mi můj čínský porcelán! Sbírám ho už sedm století!" 

Zmateně jsem se rozhlédl, protože mi nedocházelo, o čem je řeč. Až po bližší inspekci mi došlo, že ta holka skopla většinu nádobí kolem sebe. Jen Dorian zachránil svůj hrníček. 

"Jejda," dostalo se země spolu s uchechtnutím. 

Sehnul jsem se a začal sbírat střepy, které byly roztroušené kolem mého místa. 

Daniel následoval mému příkladu a začal horlivě uklízet tu spoušť, co ta holka natropila. "Ukaž, pomůžu ti," řekl tiše, abych to slyšel jen já. 

Nedošlo mu, že jsme v místnosti plné upírů. 

Usmál jsem se na něj. "Děkuji." 

Daniel zrudl jak rajče. Během krátkodobé nepozornosti se natáhl pro další střep a dle všeho jej chytil za ostrou hranu, protože se z něj dostalo krátké zasyčení a místnost okamžitě zaplnila sladká vůně. 

Vytřeštil jsem oči a okamžitě jej popadl za poraněnou ruku. Rána nebyla velká, ale byla dost hluboká na to, aby krvácela. Bez zaváhání jsem ji olízl, ale už bylo moc pozdě. 

Všiml jsem si, jak Dorian ztuhl. A nebyl sám. Všichni upíři ustali v činnosti. 

"Ten smrtelník strašně sladce voní. Jeho krev musí být lahodná." 

"Má ABéčko? Ta je nejlepší!" 

"Čí je? Čí je? Je Christopherův?" 

Daniel nevěděl, co je špatně. 

Zaklel jsem ve všech lidstvu známých jazycích, co mě v tu chvíli napadly. 

I praotec zpozorněl. A toho jsem se bál nejvíc. "Christophere, přiveď mi toho chlapce sem."