Část 21.

211 31 17
                                    

Když tak přemýšlím, tak Dana mohli aspoň znásilnit, aby Chrisovi došlo, co proved...( - _ -  ) 

Bylo to snad poprvé, co jsem cítil teplo. 

Narodil jsem se mrtvý, takže nevím, jaké to je. Nedovedu vám popsat, co to je "teplo", protože to nevím. Nemám ani jak to vědět. Moje kůže je ledová, mé tělo nehřeje. Mé tělo je mrtvolně chladné, protože jsem mrtvý. 

Ale teď mnou v pomalých jemných návalech cosi putovalo. Jako bych na sklonku své existence dostal možnost okusit, jaké to je žít. Začalo to v hrudi a postupnou difuzí se mi to dostalo až do špiček prstů na nohou. Cítil jsem horkost. Nebylo to teplo pozřené krve, ale zároveň to nebyl spalující žár slunce. 

Nevím, co to bylo. Jako kdyby mi v útrobách hořel cizí plamínek. 

Věděl jsem, že si takhle poležím ještě dlouho, protože jsem se neměl jak zahojit. 

Teď jsem se nacházel v předsmrtném stavu. Nebyl to ten klasický předsmrtný stav, co zažívají umírající lidé; ten, na který jsem byl zvyklý. 

Bylo to jiné. Delší. 

I v tom temnu jsem zavřel oči a hleděl do tmy. Nechal se jí obalit. Obklopit. 

A to teplo pomalu vyprchávalo. Mé tělo se vracelo zpět do své mrtvé podoby. 

"Jestli se neprobereš..." zaslechl jsem jako by odevšad. Jako kdyby ten hlas mluvil skrz tucet reproduktorů, co visely kolem mě. "Tak ti nikdy neodpustím." 

Cítil jsem, jak mi něco káplo na tvář. A pak znova. Tekutina ze mě stékala jak kapičky deště. 

Pomalu jsem otevřel oči. Viděl jsem rozmazaně. Vlastně jsem viděl jen jakousi siluetu malého těla, co mi klečelo u hlavy. 

Nevědomky jsem k němu natáhl ruku. Chytil jsem jej za obličej a pohladil ho. Jemná kůže se mi pod prsty zachvěla, jak začal vzlykat. "Dane," vyřkl jsem jeho jméno skřehotavě. 

Chlapec se třásl, zatímco já se pomalu zvedal na loktech. Několikrát jsem musel zatřást hlavou, aby se můj zrak vrátil do normálu. "Proč brečíš?" ptal jsem se. 

"Ty jsi takový idiot," vydechl chlapec, než se mi vrhnul kolem krku. Cítil jsem, jak se mi nějaké další tekutina vsákla do límečku košile. "Tohle nesmíš dělat," plakalo mládě. 

Něžně jsem jej chytil za poraněnou ruku a přitáhl si ji ke tváři. V předloktí měl hlubokou ránu, kterou si sám způsobil nějakým předmětem. Beze slova jsem si jeho paži přitáhl k ústům a nechal svůj jed, aby konal svou práci. 

Daniel pořád plakal. Teď už seděl na patách a brada se mu třásla, když jsem zaceloval jeho ránu. Tmavé oči měl už teď opuchlé, jak z nich neustále padaly slzy. 

"Neměl jsi pro mě chodit," zahuhlal pak, načež sklopil hlavu. Slzy mu kapaly do klína. 

Pustil jsem jeho paži. "Neměl jsem tě nechat odejít," zahuhlal jsem zase já. Mé tělo s radostí přijalo všechnu krev, kterou mi ten kluk nabídl, a tak se dalo do hojení sebe samotného. 

Daniel tiše plakal. Ramena se mu otřásala a jeho slzy neustávaly "Dane," vyslovil jsem jeho jméno a natáhl se k jeho bradě, abych mu mohl zaklonit hlavu. 

Daniel se mi vysmýkl a postavil se na nohy. "Ne," řekl, otáčejíc se ode mě. "Už jsme si to všechno vyříkali, takže...je jasný, že..." zarazil se. "Vrátím se domů," zahuhlal. 

"Domů kam?" ptal jsem se, když jsem se sám stavěl na nohy. 

"Do sirotčince," sklopil hlavu. 

You've reached the end of published parts.

⏰ Last updated: Mar 27, 2021 ⏰

Add this story to your Library to get notified about new parts!

(PSEUDO)DrákulaWhere stories live. Discover now