(PSEUDO)Drákula

Část 9.

Můj výlet netrval dlouho. V podstatě jsem se vrátil asi za hodinu; pln síly a zvláštně uspokojen.

Vyhledat ty tři floutky bylo až příliš snadné. Upřímně jsem po těch letech čekal aspoň trochu zábavy, čekal jsem vzrušení z lovu, ovšem oni se celí vystrašení jen třásli a dívali se, jak každému z nich postupně pářu hrdlo. Ani se nesnažili bojovat. To mne zamrzelo. Velmi.

Daniel seděl u krbu, v němž plápolal hřejivý ohýnek. Jeho veliké oči po mně střelily, sotva jsem se přihnal do pevnosti. "Kdes byl?!" zeptal se ostrým tónem.

Zhluboka jsem se nadechl, byť to nebylo potřeba, a usmál se na něj. Bylo mu jasné, kde jsem byl. A vzhledem k mému nynějšímu vzezření...ani by mu netrvalo dlouho pochopit, co se dělo.

Byl jsem celý od krve. Ta samozřejmě nebyla má. Košili jsem měl zničenou a moje kožená bunda také schytala pár fleků. Po krku mi ještě teď stékala směsice jejich krve a mého jedu.

Tělem mi pulzoval nápor energie. Právě jsem dostal dávku třech mladých životů, takže není překvapením, že mé tělo reagovalo neadekvátně. Třásl jsem se a chvěl, cítil jsem vzdálené teplo.

Nebylo to teplo jako takové, ale já cítil samotný život. Jako by mi krev těch třech parchantů dala okusit to, co to znamená...žít.

Ovšem to vše byl jen záchvěv.

Blaženě jsem zavřel oči a nechal své tělo, ať se s tímto prapodivným spokojením vypořádá samo.

Daniel se zvedl na nohy a přešel ke mně. Jeho malé, slabé a zjizvené tělíčko se postavilo před to mé, silou překypující. Vůbec se mě nebál. "Chrisi, c-cos udělal?" zeptal se rozechvěle, i když byl jeho postoj pevný.

Ušklíbl jsem se na něj a ukazováčkem jsem mu nadzvedl bradu, abych si jej mohl lépe prohlédnout.

Byl muž i žena, slabý a jaksi silný zároveň, krásný, jako by ani nebyl smrtelník. Jako by byl nějaké nadpřirozené stvoření. Jako já.

Ale to on nebyl. Daniel byl jen smrtelné dítě s velkýma očima hlodavce. Ty tmavé kuličky se leskly jak dvě černé perly na dně moře.

"Už ti nikdo neublíží, můj králíčku," řekl jsem jak nejjemněji jsem to dovedl, a pohladil ho po čelisti, až dokud se má ruka neocitla na jeho bělostném krku.

"Tys...tys je zabil, že jo," řekl chlapec slabě.

Cítil jsem, jak mi jeho krev tepe pod prsty.

Danielovi se po tvářích spustily dva pramínky slz. Plakal, ale usmíval se. Nebyl to veselý úsměv. Byl plný bolesti a smutku.

"Co se děje?" naklonil jsem se k němu blíž, až dokud jsme se nedotkli čely.

"Věděl jsem, že to uděláš," zamumlal a několikrát přikývl. "Zabils je. Nevinné lidi," huhlal skoro až neslyšně.

"Nebyli nevinní," zamumlal jsem a políbil jej na čelo. "Nebyli. Oni ne," pokračoval jsem a přitáhl si chlapce do pevného objetí.

Nápor energie neustupoval; začínal se měnit v něco úplně jiného. Vzrušení na sebe bralo jinou podobu.

"Nikdy nic neudělali. Tohle si nezasloužili, Chrisi," zavrtěl chlapec hlavou, ale jeho malé ručky se stejně zatínaly v pěst, když mě držel za bundu na zádech.

"Jediný, kdo si nezaslouží trpět, králíčku," odtáhl jsem se od něj, abych mu viděl do očí, "jsi ty," dopověděl jsem a pozoroval smrtelníka, jak mu rudnou tváře.

Jen chvíli vydržel se na mě dívat. Jen moment si prohlížel mou tvář, jako by se koukal na nějaké nádherné umělecké dílo.

Pak však sklopil zrak a chtěl se ode mě otočit, "Možná ano, Chrisi. Co ty-"

Nedořekl. Popadl jsem jej totiž za pas a stáhl jej k sobě znovu. Naše hrudníky do sebe narazily a já Dana druhou rukou chytil za šíji, abych si jeho hlavu mohl přitáhnout pro polibek.

Daniel zmateně vypískl, když se naše rty setkaly.

Tohle nebyla krizová situace, kde by jeden z nás umíral a ten druhý jej musel vyléčit, nebo tak něco. Nechtěl jsem do něj vpouštět ani kapičku svého jedu, abych si jej podmanil.

Chtěl jsem ho jen držet. Chtěl jsem ho líbat. Chtěl jsem...jeho.

Mé tělo dosti značně vyžadovalo, abych s tím vzrušením něco dělal. A Daniel byl po ruce. Byl to můj krásný Dan s králičíma očima, co se teď marně svíjel v mém objetí, poslušně se nechal líbat a tahal mě za límec bundy, jak se mě držel. Líbilo se mi, jak se svíjí. Jak se mu to nelíbí, ale zároveň chce víc.

Otočil jsem nás a udělal pár kroků vpřed, až dokud Daniel za hlasité rány nenarazil do zdi.

Chlapec tiše zaúpěl bolestí.

Jednou rukou jsem sjel po jeho paži, až dokud jsem nenahmatal jeho zápěstí, které jsem si strhl z krku a přirazil jej ke zdi.

"A-Au, Chrisi!" vypískl Dan.

Polkl jsem sliny, co se mi nahromadily v ústech, a odtáhl se od svého mazlíčka.

Daniel na mě koukal vystrašeně. Ovšem nebál se mě, bál se jen a pouze toho, co bude následovat.

Usmál jsem se na něj. "Mám přestat?" zeptal jsem se mírně.

Sice jsem neměl v plánu se opravdu vzdát svých radovánek, ovšem ten kluk si mohl aspoň myslet, že přestanu.

K mému překvapení však Daniel jen několikrát zamrkal. "J-Já nevím," zamumlal.

Marně jsem se snažil potlačit smích. "Líbí se ti to?" zeptal jsem se tiše. Svůdně, nechte mě dodat. To byl ten správný výraz.

Daniel zrudl a začal horlivě přikyvovat.

Tentokrát jsem se opravdu zasmál a natiskl se na něj ještě víc. Chlapec mi byl sotva po bradu. "A..." začal jsem znovu, než jsem svůj stisk na jeho zápěstí povolil, abych jej mohl chytit za ruku a proplést své prsty s jeho, "líbí se ti to se mnou?" dořekl jsem.

Danielovi se snad i z uší kouřilo, jak se styděl. "P-Právě proto...nevím, jestli n-není lepší...přestat," huhlal, zatímco se mi marně snažil koukat do očí. Víc se ale díval na mé rty jak na mé oči. "Jsi úplně jiná liga, Chrisi," zahuhlal nakonec.

"To, že jsem upír, neznamená, že nemám některé lidské potřeby," zasmál jsem se tiše.

"Tak jsem to nemyslel..." začal Dan frustrovaně a pak se na chvíli odmlčel. "Ty...ty bys mě chtěl?" zeptal se opatrně, jako by se bál odpovědi.

Ušklíbl jsem se na něj a jedno koleno mu verval mezi stehna, takže jsem se o něj dosti efektivně otíral rozkrokem. "Připadá ti snad, že ne?"

Daniel vytřeštil oči a hlavu pak stočil kamsi do boku, než si volnou rukou zakryl obličej. "To..asi ne...Ale...já to ještě nikdy..." svraštil obočí a koukl na mě, jako by očekával ránu. "Kromě nich...to ještě..."

Pustil jsem jej a předloktí mu od tváře odtáhl. Pak jsem ho znovu chytil za krk a palci mu přejel po tvářích, které se stále červenaly. "Neboj se, králíčku," řekl jsem políbil jej na rty. Jen zlehka. Jemně. "Všechno tě naučím. A nebude tě to bolet, to ti přísahám."