(PSEUDO)Drákula

Část 6.

Upřímně, já toho v noci primárně moc nenaspím, ale tuhle noc jsem byl obzvlášť neklidný.

Nemyslete si, že upíři nemůžou spát; to je blbost jak svět. Spánek je jedna z mých oblíbených aktivit - neboť je to jediná část mého života, ve které si aspoň zdánlivě připadám smrtelný. Spánek je to, co by pro ostatní mohla být smrt. Ovšem...zatím jsem nenašel člověka, co by mi mou domněnku potvrdil.

Měl jsem neustálý pocit, že je něco špatně. Pochodoval jsem po sklepě kolem své rakve; rušil jsem  netopýry, co se uhnízdili v podkroví a dokonce jsem rozčílil i Lucifera, co spal v kuchyni, což je samo o sobě celkem výkon. 

Šel jsem za Danielem. Ani nevím, co mě přinutilo k němu jít. Chlapec se rozhodl spát na gauči před krbem, který jej zahříval. 

Opřel jsem se o záda pohovky a koukal na něj, jak oddychuje. Měl dlouhé tmavé řasy, které se skoro až dotýkaly jeho tváří, když měl zavřené oči.

Zase měl pootevřená ústa. Jeho hrudník se pravidelně zvedal a zase klesal. Dan byl naprosto klidný. Nerušeně si spal. 

Naklonil jsem sek němu blíž a přičichl si k jeho krku, který mi před pár hodinami posloužil jako životodárná studánka. Opravdu nijak nevoněl. Necítil jsem z něj ani kůži, ani ten typický pach, který má každý člověk. Cítil jsem jen to, jak mu v žilách koluje krev. 

Znovu jsem se odtáhl a zhluboka se nadechl. Až pak jsem se rozhodl ulehnout na zem vedle něj. 

Uvidíme, třeba mi jeho přítomnost pomůže.

. . .

Hned ráno se Dan rozhodl, že si zajde pro věci. To, že na mě při probuzení šlápl, nikdo z nás nekomentoval. 

Daniel pak ale zarazil, když už bylo skoro na cestě, a prosil mě, abych šel pro jeho majetek s ním, ale já, nebohý nemrtvý, jsem mu nemohl vyhovět. Sotva jsem vytáhl jen první článek ukazováčku na slunce, zuhelnatěl a po chvíli upadl. 

"Vidíš?" řekl jsem, když jsem Danovi ukazoval svůj zmrzačený prst. 

Chlapec třeštil oči. Nic neříkal, jen stál ve dveřích, kůže jak křída. 

"Žil jsi tam jak dlouho a teď se bojíš vrátit?" pousmál jsem se. "No tak, bude to v pořádku." 

Daniel otevřel dokořán, čímž mě donutil poodstoupit hlouběji do stínu. A pak bez rozloučení či úsměvu prostě odešel. 

Tím pádem jsem tu opět zůstal sám. Dovedete si představit, že mi netrvalo dlouho, abych opět pustil svou jedovatou hudbu, která začala vyhrávat na celý les, div se mi jeleni vzteky nenaběhli do panství.

Možná se ptáte, jak jsem do takové barabizny natáhl elektřinu. Odpověď zní - já nevím. Dělal to jeden cápek, co za menší protislužbičku natáhl dráty a já tu mám stereo. 

Jenže to je tak jediná elektronika, co mám. Chvíli jsem tu měl televizi, ale tu jsem vzteky doslova prokopl. Nejsem v nových lidských technologiích zběhlý a zároveň jsem moc líný se učit novým věcem. I ty jedny stupidní bedničky na mě skoro byly moc. 

Ale jedou a já si můžu poslouchat house tak nahlas, až to třese okenními tabulkami.

. . .

Byl jsem zrovna ponořen do nějaké deep písně, když jsem už zdálky slyšel praskání větviček.

Koukl jsem se z okna. Slunce se stále ještě pohupovalo kdesi nad vrcholy kopců, a přestože svítilo jen slabě a poněkud tmavě, pálilo by. 

Daniel nebyl daleko. Slyšel jsem jeho kroky, jak se brodí skrz popadané listí. 

Ovšem něco na rytmu jeho chůze bylo zvláštní. Šoural se, jako by snad pajdal. 

Zvedl jsem se z gauče a rychle vypl hudbu, abych slyšel lépe. 

"Chrisi!" volal mě chlapec. 

Byl dost daleko. Dál, než jsem si původně myslel, a tak se mi jeho hlas v hlavě ozýval spíš jako šum.

"Chrisi!" chroptěl Dan. Doslova sípal, jako by se nemohl nadechnout.

Přesunul jsem se ke dveřím a škubnutím je otevřel. Jen tak tak jsem se vyhnul slunečním paprskům, co se mi okamžitě přilepily na podlahu v předsíni. Začal jsem pozorněji poslouchat, abych ještě jednou slyšel jeho hlas.

Zavřel jsem oči a naslouchal lesu. Slyšel jsem ptáky, slyšel jsem srny a snad i mravence, ale toho kluka ne. Až po značné chvíli začal kašlat a dusit se. 

Věděl jsem, že se spálím a věděl jsem, že se budu dlouho hojit. Ovšem nevěděl jsem, proč jsem se rozutíkal za tím zvukem. Běžel jsem tak, jak snad jen párkrát v životě, když mě honil gang zdivočelých upírů. Běžel jsem jak štvaná zvěř. 

Kůže mě pálila a postupně se mi odlupovaly části končetin; na šatech se mi tvořily propálené díry. 

Doběhl jsem k němu. Ani nevím, co přesně mu bylo, když jsem jej bral do náruče. Byl schoulený do klubíčka a já jej jednoduše podebral a utekl s ním zpět do domu. 

Syčel jsem bolestí. Každičká buňka v mém těle už pociťovala žár. Stmívalo se mi před očima, ale to už jsem byl jen kousek od hlavních dveří. 

Doslova jsem vpadl do domu, mrskl s Danem na gauč a sám se svalil na zem. Svalil je ale slabé slovo. Jako když spadnete z motorky, co jede osmdesátkou, jsem se kutálel po zemi až dokud jsem nevrazil do protější zdi. 

Vydýchával jsem se a užíval si chladivého zdiva za sebou.

Daniel se nahnul přes okraj gauče, aby na mě viděl. 

Viděl jsem, že má kotník v nepřirozeném úhlu, obličej měl od krve a jeho pravé oko otékalo a fialovělo. Oblečení měl potrhané a z nějakého důvodu měl rozepnutý pásek i s poklopcem. 

"Tohle bude vyžadovat hodně mých slin," zkonstatoval jsem, zatímco jsem ze sebe smetával zbytky uhlíků, co mi ulpěly na těle. 

"A taky hodně mé krve," zahuhlal Dan, co se následně rozkašlal.