(PSEUDO)Drákula

Část 13.

"Abych ti ukázal, že i já mám srdce," začal jsem, když se mé malé zvířátko vymanilo z mého sevření, "koupil jsem ti snad všechny esenciální věci, co bys kdy mohl potřebovat." Byl jsem skálopevně přesvědčen, že jsem opravdu sehnal všechno, co se smrtelníkovi v jeho věku může hodit.

"To jsi hodný, Chrisi, ale..." zasmál se Daniel tiše, "já bych byl radši, kdybys mi koupil brýle." Daniel se poškrábal v mokrých vlasech, až z nich několik kapek padlo na kamennou zem.

"Brýle?" nechápal jsem.

Daniel přikývl. "Ztratil jsem je, když jsem byl..venku," zahuhlal a nepatrně se otřásl, jako by se musel přemáhat to vůbec vyslovit.

"Vidíš bez nich špatně?" zeptal jsem se a přikročil ke svému smrtelníkovi, abych jej mohl pohladit po tváři.

Nevím, co jsem čekal, že mi inspekce jeho očí přinese. Akorát mi došlo, že mě ty tmavé kuličky pořád stejně fascinují.

"To ne," zatřásl Daniel hlavou. Jeho tvář zrůžověla. "Jen vidím trochu rozmazaně, nic víc," ušklíbl se poněkud poťouchle.

Přikývl jsem a odhrnul mu mokrou ofinu z čela. Nic jsem neříkal, jen jsem hleděl na jeho hezký obličej.

"J-Jestli ti to nevadí, tak já můžu do města jít sám. Stejně-"

"Vyloučeno," zamítl jsem okamžitě, přestože jsem ne úplně postřehl, co mi vlastně říkal. Ale nikam odcházet nebude. "Nikam sám nepůjdeš," zavrtěl jsem hlavou a přísně se na chlapce zamračil.

A on, jak jsem již předpokládal, se stáhl jak ježek, kterého vyděsíte.

"A mimo to, chci, abys mi dal všechny své šaty. A pak se jdi znova umýt," řekl jsem se špetkou autority v hlase.

Daniel se zamračil a nevědomky nakrčil nos. "Vždyť jsem se teď," ukázal na své mokré tělo, "myl."

Olízl jsem si spodní ret a za předloktí si jej přitáhl k sobě, až dokud jsme nestáli tělo na tělo. Až potom jsem se k nebožákovi naklonil a zašeptal mu do ucha: "Víš, Dane, mám strašně citlivý nos. A nechci, aby něco, co patří mně, páchlo cizí člověčinou," oznámil jsem. "Pokud nepůjdeš sám, postarám se o to já," dokončil jsem myšlenku a špičákem se otřel o jeho ucho. Začalo krvácet.

Daniel mě od sebe odstrčil. "Ty jsi hnusák!!!" vykřikl, načež se otočil na patě a uraženě odešel z kuchyně.

"A taky povinně začneš jíst suplementy!"

"Jaké zas suplementy?!"

Neodpověděl jsem mu, jen jsem z nové sportovní tašky vytáhl léky, co jsem vyžebral na svou takzvanou anémii. Nějaké železo, kobalamin, céčko...Danielovi se to bude hodit, má-li mi vydržet dlouho.

Ach, je tak slastné mít chodící pytlík krve, co se automaticky doplní.

Když jsem kolem sebe skládal věci, co jsem naškludlil v obchodě, zaslechl jsem ránu.

A nebyla to nijak slabá rána, protože nepotřebovala ani mé upíří schopnosti, abych ji zaznamenal.

Slyšel jsem i šplouchání vody a Danielův slabý hlásek, ale to už jsem stál v koupelně, kam mě mé reflexy vyslaly.

"Jak se opovažuješ, ty bídný červe, jen tak perzistovat na půdě mého bratra?! Mluv, špíno!"

Zlostně jsem se zamračil do prostoru, kde se tento výjev odehrával. Daniel se nezmohl na nic; chudák byl paralyzován nepřátelským výrazem cizího upíra, co se mi jen tak octl v příbytku. Upír jej držel pod krkem vysoko nad zemí, jako by se jen chvástal svou silou. "Okamžitě toho kluka pusť!" zavrčel jsem.

Můj bratr švihem otočil hlavu mým směrem. Musím uznat, nedivím se, že se Daniel třásl strachy.

Můj mladší bratr je odporný, když chce. A to myslím zcela upřímně. Umí si vědomě popraskat cévky v očích, takže jsou pak extrémně zarudlé; umí si nahnat krev do rtů a jejich okolí, takže jeho pusa vypadá jak modrofialová mapa nějakých démonických řek...a tak dále. Tuhle formu zastrašování se naučil překvapivě brzy, a ukázalo se to býti velmi efektivní. Ano, uznávám, je to velmi znepokojující, ale funguje to.

Je to jeden z nejvýstřednějších upírů, co jsem kdy poznal. Taktéž je poněkud děsivý, i co se v rámci našeho druhu týče, a hlavně - je dočista a dokonale šílený.

"Ach, Christophere," ušklíbl se. Jeho ruka najednou kompletně povolila stisk a Daniel se zřítil na podlahu, kde popadal dech. "Bál jsem se, že je to nějaký vetřelec; odpusť mi to nedorozumění, drahý bratře," uklonil se.

"Co tady děláš, Doriane?" zeptal jsem se svého bratra.

Byl jak bouře. Znenadání se objevil, rozpoutal chaos a pak zas putoval dál, nechávajíce za sebou jen trosky.

"Popovídat si," pokrčil rameny a zadíval se na mě svýma, teď už zahojenýma očima. "Zase jsi protivně agresivní, Christophere," zamlaskal.

Přikročil jsem k Danovi, co klouzal po podlaze ve snaze se odsud dostat. Čapl jsem ho za loket a stáhl k sobě. "Přestaň si hrát a pojď k věci," sykl jsem na svého bratra, co se zájmem sledoval, jak se smrtelný kluk ještě pořád dusí.

Znovu vám svého bratra popíšu a popíšu vám, proč mne tak znepokojuje, že je tady.

Můj bratr je vysoký asi tak, jak já; má dlouhé černé vlasy, křídově bílou pokožku a nepřítomný pohled. Jeho bledě modré, permanentně vytřeštěné oči jsou oči šílence.

jsem přesvědčen o tom, že my jakožto upíři, máme v pohledu nějakou jiskru. Možná právě proto tak dobře lákáme smrtelníky a jsme tak...chtění.

Jenže dívat se na něj je jako pozorovat mrtvou rybu.

Jeho rty jsou skoro pořád zkřiveny do zlého úsměvu, který nasazuje při svých sadistických představách. Je jako malé dítě, které zapomnělo cenu života a vše je pro něj jen hra.

Naši rodiče se právě od tohoto svého potomka drží co nejdál.

To, že já omylem někoho zabil v Paříži, je zcela nic oproti tomu, čeho je schopen on.

Dorian naklonil hlavu na stranu. "Ale já mám hry rád," usmál se rádoby líbezně. "Co takhle si...si zahrát na schovávanou?" zeptal se pak s nadějí v hlase. "Ty si někam schováš tohle své zvíře a já ho budu hledat. Já ho pak budu hledat a ...až ho najdu..."

Odstrčil jsem Daniela za sebe a v záchvatu vzteku se vrhl na svého bratra, kterého jsem chytil za límec jeho bizarního pláště. "S ním žádné hry hrát nebudeš. To je můj smrtelník," upozornil jsem jej.

Dorian na mě hleděl s předstíraným strachem ve tváři. "Och ano, Christophere," zasmál se pak, jako bych jej velice pobavil. "Právě proto, že to je tvůj smrtelník, budeš hrát na schovávanou. Vlastně...už se začalo pikat."

Odhodil jsem ho a v periferním vidění pozoroval Dana, jak se stále třese u futer. "Co to meleš?"

"Našel jsem tě já, najdou tě další," pokrčil rameny. "Víš, jak moc upíři nesnáší, když si někdo přivlastňuje dobytek."

Naposledy jsem sykl, než jsem se pozpátku od svého bratra vzdálil. "Dělej si tu, co chceš, ale na něj sahat nebudeš, jasné?!" vztekal jsem se.

Dorian se komicky uklonil. "Jak si přeješ. Já se jej ani nedotknu. A teď k věci," odkašlal si teatrálně. "Rodičům se zastesklo. Chtějí nás vidět."

Svěsil jsem ramena. Cítil jsem, Jak mě Danielova ruka tahá za mikinu na zádech. "To snad ne."