Část 15.

253 31 1
                                    

"Jak to hodláš řešit?" ozval se Daniel, co už hajinkal v posteli, celý zachumlaný v dece.

"Řešit co?" nechápal jsem. Stál jsem se založenýma rukama u jeho okna a vyhlížel svého opéřence. 

"No...tvou rodinu," doplnil Dan tišeji. "Co hodláš dělat?" pokračoval opatrně. Výraz v jeho tváři prozrazoval vše, co si chlapec myslel. Bál se, že odjedu a nechám jej samotného. 

Což by mě nikdy ani nenapadlo.

Pokrčil jsem rameny a celým tělem se na smrtelníka otočil. "Plán vymyslím za pochodu. Třeba to nebude tak zlé...," odkašlal jsem si. "Může to proběhnout i v klidu." Sotva jsem to vyřkl nahlas, můj mozek sám se sebou přestal souhlasit.

"Moc tomu ale nedáváš, co?" ptal se Daniel. 

Chlapec ležel na boku a hlavu si podpíral předloktím. Nohy měl stažené u břicha, aby uchovával teplo.

V tuhle chvíli jsem proklínal své tělo, že nehřeje. Jak rád bych si k chlapci lehl a nechal jej se u mě choulit.

S touhle mrtvou schránkou bych jej ještě o tu energii okrádal. 

Hlasitě jsem si povzdychl, než jsem přešel pokoj až k jeho posteli a dřepl si u jeho hlavy. "Neboj, králíčku. Slíbil jsem, že tě ochráním," prohrábl jsem mu vlasy, až mu v tmavých kudrlinách popadaly do obličeje. 

Daniel přivřel oči a na chvíli se odmlčel. 

Koukal jsem na jeho tvář. Na jeho bledý porcelánový obličej s drobným nosem a ženskými rysy. Na jeho nádherné tmavé oči s dlouhými řasami, které by neměly patřit muži. 

Kdybych měl někdy spatřit svůj odraz, přál bych si, aby to bylo právě v jeho očích. 

"Jaká je tvoje rodina, Chrisi?" využil mé nepozornosti Dan.

Věnoval jsem mu uvědomělý úsměv. "Tuhle kapitolu nebudeme začínat," zavrtěl jsem hlavou. 

"Proč ne?" zbystřil Daniel. "Víš moc dobře, že nejsem v situaci, kdy bych mohl cokoliv šířit kamkoliv dál," zahleděl se na mě skoro až prosebně. 

"Není to zajímavé," pokrčil jsem rameny. "A je to únavné," zvedl jsem se na nohy a Daniel se instinktivně odsunul blíže k opačnému kraji postele, abych si mohl lehnout vedle něj.

Zvláštní, jaká forma vztahu se mezi námi vytvořila. Něco jako donor-akceptorová nepsaná smlouva. Taková zvláštní symbióza, kdy já mu poskytuji úkryt a ochranu a on mně potravu. 

"A povíš mi aspoň o svém bratrovi?" zkoušel to Daniel dál, když jsem mu nabídl svou paži jako polštář. On toho patřičně využil a zavrtal se mi do hrudi.

"To...si nejsem jistý, jestli chceš slyšet," zasmál jsem se nevesele. 

Danielova hlava najednou vystřelila nahoru, aby mi viděl do obličeje. Tento tón jsem nepoužíval často.

"Ale ty bys mi mohl povyprávět o sobe, králíčku," zahleděl jsem se mu do očí. 

Daniel sebou trhl a celý zkrotl. "To...ne," zavrtěl hlavou. "Já nemám moc hezký příběh, který bych ti mohl vyprávět," řekl přesvědčeně. 

Zvedl jsem obočí a usmál se na něj. "Myslíš, že mě něčím překvapíš? Já jsem žil dva plnohodnotné životy, kdežto ty nejsi ani ve čtvrtině prvního." 

Daniel se pousmál. "Máš náskok, to je pravda," culil se.

"Povídej, potom můžeme zhodnotit, čí život je horší," navrhl jsem.

Daniel vyprskl smíchy, než si položil hlavu na můj hrudník. "To je teda dobrý. Někdo se chlubí tím, jak je jeho život dokonalý a fajn, a my-" 

"My si vzájemně lížeme rány," doplnil jsem jej, byť to nebyl zamýšlený konec jeho věty. 

Danielův hrudník se zvedl značně výš, jak se zhluboka nadechl. "Ach jo," zamumlal. 

Prsty jsem mu přejel po čele a odhrnul mu ofinu z očí. "Povídej." 

Smrtelník chvíli váhal. "Jsem sirotek. Mí rodiče umřeli při autonehodě, když mi bylo asi pět. Prarodiče z matčiny strany mě nechtěli ani vidět a ti z otcovy strany byli moc slabí na to, aby se starali o malé dítě. A proto jsem skončil v té díře..." zahuhlal. 

Tiše jsem naslouchal. Nechtěl jsem ho přerušovat, protože by se už potom nemusel znovu rozpovídat.

"Mrskli mě do prvního sirotčince, který měl volné místo. Spali jsme na půdě na matracích jak krysy namačkaní na sebe. Já svou matraci až do patnácti sdílel s dalšími třemi dětmi. Dostávali jsme najíst jen jednou denně. O jídlo byla taková nouze, že se o něj děcka prala. Starší sem tam dali svou porci mladším, co po nocích brečeli bolestí břicha." 

Přesně proto je tak drobný a hubený. Úplně si dokážu představit, jak ten kluk rozdává své jídlo jiným. 

"Kolik vás tam bylo?" vypadlo ze mě. 

Daniel odpověděl zcela bez emocí. "Když jsem tam byl i já, tak nás bylo padesát šest. Jedno dítě ale má chronickou bronchitidu, protože léta žilo v bordelu, a on další tři...ses postaral ty." 

"O čtyři. Tebe jsem si taky vzal." 

"Ale já jsem přežil," usmál se Daniel. Neviděl jsem to, jen jsem to slyšel v jeho hlase. 

"Jakou roli ve tvém vyprávění hrají ti zmrdi?" zeptal jsem se. 

Daniel v mém náručí doslova ztuhl. Jako když zatuhne vosk.

"Zjistili, že...že jsem gay. Viděli...Jednou..něco viděli..a.." 

"Co viděli?" zeptal jsem se rozčileně. 

"Když...když mi bylo dvanáct..." začal slabě, "objevil se u nás jeden muž. Bylo mu něco kolem dvaceti. Přišel tam...učit." Daniel se znechuceně otřásl. "A on...on se..zajímal o kluky v m-mém věku...i o mě...a..jednou..jednou-on...on," zasekával se, jak zápasil s pláčem. 

Popadl jsem jej za rameno a stočil ho pod sebe, než jsem se nad něj naklonil. 

Velice rychle jsem naše rty propojil, čímž jsem jednak zamezil jeho hyperventilaci, a rovněž jsem jej upozornil na fakt, že je tady, se mnou. 

Už dávno není malý kluk v nebezpečí. 

"Nepokračuj," zavrtěl jsem hlavou, aniž bych se od něj nějak převratně odtáhl. "Už nic neříkej, nebo se ještě teď seberu a půjdu to tam zapálit." 

A Daniel začal vzlykat. 

Skutálel jsem se z něj a okamžitě si jej přitáhl do náruče. 

Ten nebohý tvoreček asi opravdu trpěl víc, než jsem očekával. 

(PSEUDO)DrákulaWhere stories live. Discover now