(PSEUDO)Drákula

Část 3.

Chvíli jsem na kluka civěl s otevřenou pusou. Snažil jsem se přijít na to, zdali mi z jeho krve hráblo a mám halucinace, nebo opravdu řekl to, co jsem slyšel. 

"Počkej, počkej...COŽE?!" nechápavě jsem vrtěl hlavou. 

Dan si opatrně sáhl na krk a celý rudý v obličeji se na mě zadíval upřeným pohledem. 

Vyšvihl jsem se na nohy. "Co jsi zač?" zeptal jsem se podezřívavě. 

Danielův upřený pohled vystřídaly obavy, když vytřeštil oči a polekaně na mě zakřičel: "Chrisi, pozor!" 

Ale to už bylo moc pozdě a moje pravá pata zavadila o schodek, který tady nějaký inteligent před třemi stoletími postavil. Skoro uprostřed obýváku, no napadlo by vás sem dávat schody jen tak? 

Zakopl jsem a mé tělo se kvůli zrádné gravitaci poroučelo k zemi. A jak jsem již zmínil, jsem lempl. Prostě jsem se rozplácl na podlahu a hlavou se praštil o kámen. 

Bolelo to, o tom žádná. Udělaly se mi mžitky před očima a kolem mě poletovaly veverky, ale to se děje i smrtelníkům, když spadnou na kebuli. 

Slyšel jsem, jak se Dan pomalu přesunul ke mně, než se jeho malý obličej objevil před tím mým. "Nestalo se ti nic?" 

"Co jsi zač, kluku?" zeptal jsem se ještě jednou, aniž bych se obtěžoval odpovědět či zvednout. 

Dan sklopil pohled, jako by se snad styděl. "Jsem...Daniel..." řekl tiše.

To mi sice neodpovědělo na dotaz, ale bude to muset postačit. "Tobě se to líbilo?" 

Chlapec ke mně zvedl své veliké hlodavčí oči a začal horlivě přikyvovat. Tváře měl jak vařená chobotnice a z hlavy se mu skoro čoudilo. "Vždycky jsem chtěl vědět, jaké to je!" řekl najednou. 

Zvedl jsem se do sedu a - i když se mi udělalo krátce nevolno - zahleděl se na chlapce. Svraštil jsem obočí a zklamaně zavrtěl hlavou. "Moc se díváš na televizi, Dane," začal jsem. "Kdybych se neovládl, jseš mrtvej." 

Dan sklopil pohled. "Ale nejsem," zamumlal. 

Odfrkl jsem si. "To protože jsem moc velkej cíťa" zalhal jsem. "A ty jsi dobrý potenciální zdroj makotin," pokrčil jsem rameny. 

"Makotin?" nechápal. 

Otočil jsem k němu hlavu a nechal své tesáky, aby se trošku povysunuly. "Dobrůtek," vysvětlil jsem a usmál se na něj v celé své kráse. 

Dan suše polkl. Trochu jsem mu tím sebral vítr z plachet, ale aspoň se vzpamatuje.

"Až se budeš cítit líp, vrať se domů a zapomeň, že se dneska vůbec něco stalo. Bude to tak pro tebe lepší," radil jsem čistě z dobroty svého nehybného srdce a opět se začal sbírat na nohy. 

Daniel znovu udělal něco, čímž mě absolutně odzbrojil, jak to bylo nečekané. 

"Tak uzavřeme dohodu," řekl s nadějí v hlase. 

Rádoby nezaujatě, ale ve skutečnosti velmi zvědav, jsem se k němu nonšalantně otočil. "A to jakou?" 

"Necháš mě tady bydlet a můžeš se na mně každý den krmit," řekl pevně, přestože se mu klepaly ruce. 

Očima jsem si jej přeměřil. "To bys vydržel tak tři dny, než bys upadl do bezvědomí," vysmál jsem se mu. Vždyť je tak velký jak zahradní trpaslík a má v sobě nanejvýš tak čtyři litry krve. Ten stačit nebude. 

"Vydržím to. Hojím se dobře," trval na svém. "A taky mi můžeš dát svou krev, která by mě vyléčila," řekl o něco hlasitěji, jak by čím dál víc vzrušenější.