(PSEUDO)Drákula

Část 12.

V supermarketu byla spousta lidí, byť už venku byla tma a jediné osvětlení, co tu bylo, byly neony a zářivky nad regály. Viděl jsem už tak tucet žen, co se tu potácely jak těla bez duše, protože se vracely z práce a sháněly něco k snědku pro svá mláďata. Viděl jsem bandy puberťáků, co si prohlížely regály s alkoholem. 

Dokonce jsem viděl i holuba, co se zatoulal do obchodu. Když jsem se chystal ho pohladit, prodavač jej vyhnal smetákem.

Můj vozík byl přeplněn jídlem a oblečením, které jsem měl v plánu Danielovi koupit. Zatím u mě přebýval jen ve svém starém šatstvu, které bylo cítit těmi zmrdy, co jej přepadli. A takový smrad já u sebe doma nechci. 

Což mi připomíná, že toho kluka budu muset doma vydrhnout a jeho staré věci spálit. 

Stál jsem u šteláře s teniskami. Neměl jsem tušení, jak velkou nohu Daniel měl. Po pečlivém uvážení, kdy jsem si tenisky zkoušel na sebe, jsem mu vzal dva páry bot ve třech velikostech, takže jsem odcházel se šesti krabicemi jak naprostý úchyl. 

Spokojeně jsem si procházel k pokladně a naposledy jsem kontroloval, jestli pro toho kluka mám vše, co by mohl potřebovat. Jakmile můj mozek usoudil, že zaprvé toho víc neunesu, zadruhé nekrmím celý sirotčinec, rozhodl jsem se ukončit své dobrodružství. Inteligentně jsem ke svému nákupu přidal i batoh a sportovní tašku, abych to všechno netahal v igelitkách. 

Představte si mě, jak běžím (svou skvostnou rychlostí) skrz les a kolem boků se mi houpe tucet igelitových tašek, ze kterých se sype jídlo. 

Výborné.

U pokladny jsem trpělivě čekal, až mi slečna za kasou spočítá útratu. Zboží pípalo jedno za druhým a já je pak jedno za druhým skládal do batohu a tašky. 

Slečinka ze mě nespouštěla pohled. Doslova mě očumovala, dovolil bych si tvrdit. 

Rychle jsem se na ni usmál, abych ji neurazil (přestože mi bylo nevolno z jejího parfému, kterým se snažila zamaskovat smrad cigaret), než jsem se začal opět věnovat jídlu, které jsem koupil pro svého oblíbeného smrtelníka. Doufám, že jsem našel aspoň něco, co ten kluk má rád. A pokud je na něco alergický, tak to bude zlé. 

Ovšem...předpokládám, že by se má krev hravě vypořádala s anafylaktickým šokem. Možná že nemusím zoufat.

Slečna mě stále ještě pozorovala. Měl jsem pocit, že se pás se zbožím vůbec nehýbe. 

"Promiňte, že se ptám, ale..." zachichotala se, "kdo vám dělal ty vlasy? Jsou dokonale platinový," řekla uznale. 

Ach, jen oceňovala můj vzhled. 

Což...vlastně dělají úplně všichni, kdo na vás blbě čumí a očumují vás. 

Ona oceňovala jistý aspekt mého vzhledu, což tuto situaci trochu mírnilo. 

Ušklíbl jsem se. "Tak to mám od přírody," přiznal jsem. Dokonce jsem ani nelhal. Vlastně nevím, jak vypadají moje vlasy. Nebo jak vlastně vypadám já celkově. 

A je mi to jedno. 

Slečna uznale pokývla a vydala ze sebe podivný zvuk, který asi měl naznačovat překvapení. Ruku na slunce bych za to ale nestrčil. "To je dost hustý. Sedí k vám," sjela mě očima. 

"Tisíceré díky," uklonil jsem se trošku. 

Dívčina se naposledy zasmála, než mi oznámila finální částku, kterou jsem měl zaplatit. 

Strčil jsem ruku do kapsy a vytáhl pár pomuchlaných bankovek. Zcela upřímně - tak nějak jsem nebyl schopen pochopit koncept peněz, ale lidé mu rozumí velice dobře.

Asi jsem opravdu byl spíš zvíře než člověk. 

A znova - je mi to jedno. 

Vycházel jsem skrz automatické dveře. Tohle je pro mě zcela prekérní situace, jelikož mě senzory nevidí a já musím jak idiot čekat a předstírat, že jsem zaneprázdněn, než někdo projde. Jak si jistě dovedete představit, v noci to není úplně ideální. 

Naštěstí dovnitř nakráčel nějaký přiopilý muž, co mi umožnilo utéct ven. 

A já se tedy znovu vydal nocí zpět do svého útulného chladného hrádečku.

Skrz město jsem samozřejmě šel pomalu, aby to lidem nebylo divné. Jakmile jsem z hlavní silnice uhnul do lesa, kudy jsem běžně chodil domů, rozběhl jsem se. 

Tedy, měl jsem to v plánu, než jsem na kraji cesty ucítil pach. 

Byl podivně štiplavý a jaksi shnilý, jako když necháte něco mrtvého ležet na slunci moc dlouho.  Jenže zároveň jsem cítil železo a příjemně sladkou, již dost dobře známou vůni krve.

Kdyby mé srdce bilo, tak by teď poskočilo.

Smrděl tu další upír. A naneštěstí to byl upír, kterého jsem moc dobře znal. 

Rozutíkal jsem se lesem jak smyslů zbavený; probíhal jsem skrz křáky a lámal malé stromky. Pach upíra byl všude v okolí, jako by mi ten bastard chodil po teritoriu a lovil tu. 

Moc dobře vím, co má za lubem. 

Rázoval jsem si to přímo k hradu, až dokud jsem ty trosky neviděl přímo před sebou. 

Bohužel jsem v té rychlosti neměl dostatek prostoru pro ovládání svého pohybu a tak jsem netrefil dveře. Už jsem zmiňoval, že jsem lempl, ne? 

Naštěstí jsem proletěl skrz okno, co vedlo do kuchyně. Mé tělo se samovolně skrčilo a já dopadl na jedno koleno a ruce, jako kdybych tak chtěl přistát. Ale to byla jen náhoda. 

Superhrdinské přistání opravdu neovládám. 

Otřepal jsem se a vytáhl si střep, co se mi zaryl do stehna. Rána chvíli krvácela, než se začala děsivě rychle zacelovat. Svědilo to.

Ale pozor! Něčeho jsem si všiml. 

Vzduch byl čistější. Nic jej tu neotravovalo. 

Slyšel jsem dusavé kroky, jak někdo přibíhal do kuchyně. 

Kdo jiný, než Daniel, samozřejmě. 

"Proboha, Chrisi, co to sakra děláš?!" 

Otočil jsem se na svého smrtelného spolubydlícího. Voda mu kapala z vlasů a on měl na sobě jen jednu z mých starých bílých košil, které musel najít v nějakém prádelníku, a spodní prádlo. 

Mé dramatické entrée jej muselo vyrušit, když se koupal. 

"Měl jsem pocit, že tu někdo je," přiznal jsem a sundal si z ramene sportovní tašku. 

"Kdo by tady co dělal?!" rozčiloval se Daniel. "Vždyť většina lidí ani netuší, že tu je hrad," vrtěl hlavou, jako by nechápal mé myšlenkové pochody. 

"On to nebyl člověk," dodal jsem, načež jsem na stůl mrskl i batoh. 

Daniel se zarazil a stáhl se dozadu. "Ty myslíš..." začal roztřeseně.

Otočil jsem se k chlapci a věnoval mu mírný úsměv. "Neboj se, králíčku," řekl jsem. Napřáhl jsem k němu paže, čímž jsem si chtěl vynutit objetí. 

Daniel ke mně udělal několik zdráhavých kroků, jako by se bál či styděl. 

Po tom všem jsem to shledával zcela zbytečným. Popadl jsem ho za paže a přitáhl si ho k sobě. "Tebe nikomu nedám," zašeptal jsem, než jsem se zakousl do jeho bělostného krku.