Sparkle [POZASTAVENO]

27

Sam

,,Ale jo."

,,To bych netvrdil." Zadívá se na mně.

,,Cože?!" Zvednu k němu hlavu.

,,Tohle přesně se říká."

Zvednu obočí už trochu veselejší.

,,Sparkleová, to je ta divoká holka... " Podívám se zpátky na zem.

,,Přesně to se říká," Setkám se s jeho pohledem.

,,Vždycky všechno zvořu." Řeknu tak rychle, že by mi i jeho kabriolet mohl závidět.

,,To jsou jen kecy!" Řekne s přivřenýma očima.

,,Měl jsi pravdu a navíc malé děti a opilí lidi říkají vždycky pravdu." Pokrčím rameny a nepřítomně pohlédnu na nebe.

,,Já prostě vždycky všechno zvořu. Když né s vínem, tak s klukama." Zakývu se z jedné strany na druhou.

,,Proč myslíš, že to tak je?" Znovu do mě dloubne loktem, když se zastavím v kolíbání.

Zvednu k němu pohled a trochu se usměju. Zavrtím hlavou, když se podívám na své ruce a zvednu k němu pohled.

,,Mám slabost pro špatný chlapy." Zavrtím hlavou.

,,Nebo jsem měla. Teď se budu držet hesla napřed kamarádství, pak uvidíme."

,,Naopak to prostě nefunguje." Protáhnu si krouživým pohybem rameno.

,,Tohle ti nevyjde." Řekne až moc smutně, a tak se na něj podívám.

Zírá nepřítomně na krajinu před sebou a lesknou se mu oči.

,,Jak jednou začneš špatně, už se nezměníš." Řekne s já nakloním hlavu a pomalu se usměju od ucha k uchu, než do něj dloubnu.

,,Tomu bys přece sám nevěřil." Podívám se opět na to panorama hor.

,,A proč bych tomu vlastně nevěřil?" Řekne po chvíli a v hlase mu zazní víc života, než za posledních pět minut.

Pak mi to dojde a otočím k němu hlavu.

Alex se nepřítomně podívá před sebe a život, co zněl před pár vteřinami v jeho hlase se najednou vytratí a nahradí ho bolest.

,,Nejdřív to byla Tamara,"

A pak to vypustí. Začne ze sebe sypat jednu informaci za druhou a já mám pocit, že s každým slovem z něj spadne těžké závaží a přitom neopomenu detail, jak si zase dře zápěstí.

Tamara.

Bejvalka?

Ale když uvidím, jak se mu s každým slovem víc a víc ulevilo, dojde mi, že to teď vlastně není vůbec důležité.

,,Někdy si říkám, že už nemám šanci." Řekne tak zničeně s nepřítomným pohledem pořád upřeným před sebe, až mi to rve srdce.

Chvíli na něj koukám, jak zírá do prázdna a mám pocit, že je mi hůř, než jemu.

,,No nic," Odvrátí se jako první a nahmatá vedle sebe nějakou věc, která vypadá jako vysílačka i mobil zároveň. Prostě tomu budu říkat vysílačka.

,,Měl bych tam zavolat." Povzdechne si.

,,Třeba na nás zapomněli," Vstane a odklapne z vysílačky anténu.
Zhluboka se nadechnu.
Teď nebo nikdy.
,,Taky bych ti měla něco říct. Já jsem-"
Alex zvedne vysílačku.

,,Haló?"

Hlasy z vysílačky.

,,- máme proraženou nádrž."

Sakra!

Proč se vždycky musí něco stát?