Sparkle [POZASTAVENO]

33

Sam

S Alexem se procházíme hvězdami ozářenou krajinou a mně příjde, že je to snad poprvý, co si s někým užívám pouhý ticho.

Ten okamžik mi přijde tak vzácný a křehký a já si ho už navždy uchovám ve svým pošramoceným srdci.
Je to skoro až nemožné, že ten malinký orgán uvnitř mně ještě funguje.
Jsem hrdá na svý srdce. Bylo využitý, popálený i zlomený a ještě pořád bije.

,,Na co myslíš?" Prolomí ticho jeho hlas, z kterýho mi poskočí srdce.

,,Na to, že jsem si ještě nikdy s nikým neužívala ticho, aniž by to bylo trapný."

Zvednu hlavu, abych mu viděla do očí.

,,Tak to jsem rád." Usměje se a mně polije teplo.

,,Pojď za mnou." Vyzve mě zničehonic a rozeběhne se vstříc tmě.

,,Počkej!" Zavolám a o něco opacknu.

,,Sakra!" Zakleju, ale ustrojím to.

,,Co děláš?"

,,Kde jsi?" Zavolám a zastavím na místě a neúspěšně se rozhlídnu okolo, jestli něco neuvidím.

Nic.

,,Alexi!" Zavolám a ucuknu u leknutím, když mě něco chytne za zápěstí.

,,Pojď," pobídne mě a někam mě odvede.

**

,,Alexi!" Zavolám na něj a sotva popadám dech.

,,Já neběhám každý den několik kilometrů, jako ty!" Zastavím se a sleduji v dálce jeho tmavou postavu, když si sednu.

,,To bych do tebe neřekl."

Pronese, když se posadí se smíchem na dřevěnou lavičku u pláže vedle mně a tím mě donutí odtrhnout pohled od měsíce.

,,Co?" Nechápu a opřu se.

,,Andílek s ďáblem v duši." Zasměje se.

,,Jo," Nadzvednu obočí.

,,Rohy mám jen proto, abych si na ně položila svatozář."

Usměju se a Alex se opře lokty o kolena.

,,Člověk myslí, že někoho zná a pak kouká."

Nadzvedne koutek rtů a já se raději podívám na krajinu před sebou, a když k němu otočím hlavu, pousměju se.
Vůbec se teď nějak moc usmívám.

,,Někdy dokonce umí překvapit sám sebe."

Opřu se o kolena stejně jako on a blonďák zavrtí hlavou.

,,Já byl překvapenej, že jsem tě políbil." Řekne zničehonic tiše.

,,Já taky." Pokrčím ramenem a usměju se.

,,Ale to je-" Skloním hlavu zpátky ke svým rukám.

Semknu rty a snažím se nerozbrečet, a tak se raději zadívám před sebe a zhluboka se nadechnu.

,,Co říkáš?" Rýpne do mně loktem.

,,Že asi nechci nikomu dělat náhradnici." Semknu znovu rty.

,,To chápu. Taky nechci nikomu dělat náhradníka." Dobírá si mě a u posledního slova nadzvedne koutek rtu.

,,Tak na to zapomeneme?" Pokrčím nakonec znovu ramenem a čekám, jak na to zareaguje.

,,Jen, jestli chceš ty. " Zavrtí hlavou a to mně donutí se pousmát.

,,Ale my dva přece nemáme šanci." Vyslovím větu, která ve mně hlodá od schůzky v baru.

,,Nechci si začít s někým, s kým nebudu napřed kamarádka-" Pokrčím rameny.

,,A ty zas tvrdíš, že kamarádi být nemůžeme." Smutně se na něj usměju.

,,Tak dokaž, že se pletu..." Řekne hlasem jako štěrk a to mě zarazí.

,,Jó?" Nakloním s úsměvem nevěřícně hlavu.

,,Prostě když to nevyjde-" Pousměje se a já se už zase podívám na zem.

,,No tak to nevyjde." Dodá a já od země zvednu hlavu k jeho očím a pousměju se.

,,Pusu ti nedám, ale ruku na to." Řeknu a s úsměvem semknu rty, a pak k němu natáhnu ruku.

,,Kámoši?" Zeptám se.

,,Jo." Usměje se a stiskne mi ruku.

,,Kámoši." Potvrdím, když mi s tím svým zářivým úsměvem, ze kterýho se mi podlamují kolena, potřese rukou.

,,S kým si to před chvílí mluvila?" Zeptá se a jeho tón dává jasně najevo, že jestli o tom nechci mluvit, nemusím a to se mi líbí. Teď totiž chvíli chci jen sedět v tichosti a nic neřešit.

,,S minulostí." Odpovím a zadívám se na to překrásný noční nebe, jehož kousek určitě darovali do jeho očí.