Sparkle [POZASTAVENO]

10

Sam

A tak skončím u něj v autě, na místě spolujezdce, mimochodem sedadla jsou nezvykle nízko a nechávám si větrem profukovat vlasy.

Co jsem to jenom udělala, eh?

Sleduju, jak ubíhá alpská krajina a přitom přemýšlím, jak je to všechno vlastně absurdní.
Sedím v tom nejkrásnějším autě, v jakém jsem kdy seděla a řídí ho snad ten nejvíc sexy chlap široko daleko a v tý rychlosti mi vítr profukuje vlasy. Připadám si jako hollywoodská herečka v romantickým filmu.
A to jsem tady teprve pár hodin.
Jak jsem se vůbec mohla dostat do bodu, kde sedím v autě s naprosto cizím chlapem, když jsem teprve před pár dny nevěděla, co se svým životem, eh?
,,Nad čím tak přemýšlíte?" Zeptá se a vytrhne mě tím z mý ochranný bubliny.

Otočím k němu hlavu a snažím se z jeho výrazu něco vyčíst, jenže on musí být očividně hráč pokeru.
Sleduju, jak si nasazuje pilotky s naprosto kamennou tváří.
,,Nad tím, že sedím v autě s cizím chlapem, o kterým vůbec nic nevím." Řeknu bez obalu a podívám se mu do obličeje.
S takovou tvářičkou by z fleku mohl dělat modela. Hmm...
Třeba je model?

Ne!!! Už ne!

Alex se pousměje a stiskne volant, až mu zbělají klouby a napnou se mu svaly.
,,A co byste chtěla vědět?" Zeptá se po chvíli.
,,Třeba byste mohl začít jménem." Zamumlám vztekle a složím si paže na hrudi, než se zadívám z okna.
,,Ale vždyť jsem se vám už představoval. Na benzínce. Pamatujete?"

Jasně, že pamatuju! Když jsem ti chtěla odpovědět na otázku, co tady dělám a jak se jmenuju, musel jsi jít s tou příšernou ženskou!

Co. To. Se. Mnou. Sakra. Je?

Ale máš třeba taky příjmení, eh? Nebo je to příjmení tak strašný, eh? Sakra! Už zase fantazíruju!
Ale... Bože, tenhle chlap je fakt kus. Jsem vážně smolařka, co se chlapů týče.
Nenápadně si skousnu ret, než k němu otočím hlavu.
,,Jsem Alexander." Řekne jen, podívá se na mě, a pak se zase rychle začne věnovat řízení.
Takže Alexander. Usměju se sama pro sebe. To zní dobře.
Alexander, Alex, Alexík...
Co to zase-
Zhluboka se nadechnu toho čerstvého vzduchu, vjedu si prsty do vlasů a snažím se zklidnit.
Doprdele, co to bylo, eh?
Alexík, eh?
To jako vážně, eh??!!

Předkloním se tak, že mám hlavu mezi koleny a objímám rukama holeně. Asi jsem při tom pádu dostala pořádnou šlupku.

,,Jste v pořádku?" Zeptá se a v jeho hlase zní něco... Co to....Starost, eh? Upřímná starost, eh? Možná náznak strachu, eh?
Nejradši bych se na něj rozeřvala, že nejsem v pohodě, ale to by asi v tuhle chvíli nedopadlo dobře.
Alex zamumlá něco o tom, že teď nemůže zastavit, jenže to moc nepostřehnu.
Snažím se to rozdýchat, příjde mi, že je to všechno až moc zvláštní.

Opřu se zpátky do kožené sedačky a polknu žaludeční šťávy. Jen krátce přikývnu.
,,Ve dveřích je pytlík," Řekne s očima stále upřenýma na cestu a jednou rukou ukáže doprava.

I když já jsem nikdy nebyla moc v pořádku, normální... Prostě v jednom kuse vysmátá, spontánní a děsně ukecaná holka, která si dělá srandu ze všech a hlavně ze sebe, a pak se jí v životě objeví někdo, kdo -

*Žbluňk*

Já, která nikdy nejela více jak stovkou se teď řítím v autě, který jede tak sto padesát. Už ani nemůžu pozorovat krajinu kolem, protože místo ní vidím jen barevný rozmazaný šmouhy.
Zuby nehty se držím sedadla a v duchu doufám, že nevyletím z auta, i když jsem připoutaná.