Sparkle [POZASTAVENO]

11

Sam

,,Tak jsme tady." Oznámí Alex, když zaparkuje před hotelem a vypne motor.

Podívám se na tu stavbu před sebou, a pak na Alexe, který si právě sundavá pilotky.
,,Moc se omlouvám." Řeknu a nadzvednu sáček, ve kterým je bezpečně ukrytý obsah mého žaludku.
,,V pořádku. Hlavně, že je vám líp." Povzbudivě se na mně usměje a já ucítím, jak rudnu. Jsem ráda, že to dál neřeší.
,,Ne, myslím to vážně. Chtěla bych vám to nějak vynahradit. Co zajít na skleničku?" Popadnu skate a vystoupím z auta.
,,Dobře, ale zvu vás já." Řekne a promne si zápěstí s tím náramkem.

Proč si pořád mne to zápěstí? A on nepojede domů? Opřu se o stažené okénko na straně spolujezdce, abych na něj viděla a zároveň byla od něj v bezpečné vzdálenosti.

,,Dnes večer v devět. Tady v restauraci nebo můžeme pak jít do baru. Je to fuk. Zvu vás na skleničku. A jestli nepřijdete, můžete se těšit na to, že vám budou celý interiér tady toho vašeho miláčka," zakroužím rukou a ukážu na auto. Alex jen pobaveně nadzvedne obočí.
,,Čistit od medu. Takže máte na vybranou. A navíc, já nesnáším mít u někoho dluhy. Platil jste mi už kafe, takže já vás zvu na víno."
Dokončím svůj monolog celá udýchaná a najednou se cítím trapně.
,,Takže v devět tady v baru. Spoléhám na vás. A nic v tom nehledejte, hey?"
Vyhrknu a zadívám se mu do očí, ve kterých jde vidět jasné pobavení.
,,Promiňte, ale ještě jste mi neřekla své jméno." Řekne se smíchem.

,,Samantha." Podám mu ruku a usměju se.

,,Dobře, Sam." Řekne, když mi stiskne ruku.

Otočím se na patě a rozběhnu se do hotelu a cestou mě pronásleduje Alexův slábnoucí smích. Po cestě odhodím do popelnice to, co zbylo z jídla určenýho pro můj žaludek a z nějakýho neznámýho důvodu se mu tam nelíbilo.
Alexův smích...
Nebylo sobecký, že jsem se ho ani nezeptala, jestli něco nemá? Ne, co by mohl mít, hey?
Vlastně i mohl něco mít, hey?
Nemá přítelkyni, hey?
Co když má, hey?
Jenže to by něco řekl, hey?

,,Co se děje, že jsi tak veselá?" Zeptá se mě Ines, která se vynoří přede mnou. Ucuknu leknutím.
Shit!
Rychle zaplaším pocit déjà vu a podívám se na Ines, která si oprašuje ruce od mouky do královsky modré zástěry, kterou má zavázanou u pasu a za krkem. Všimnu si loga kotvy. Stejné, jako měl Alex na košili.

What?!

,,Ááá, promiň, nechtěla jsem tě vyděsit." Usměje se a natáhne ke mně ruku a pohladí mě po paži.

,,V pořádku." Úsměv jí oplatím.

,,Copak se ti stalo?" Zadívá se na mně a zvedne mi ruku, aby si prohlédla můj odřený loket.

Instinktivně ucuknu. Nejsem zvyklá, aby se o mně někdo staral.

,,Ale nic, to nestojí za řeč." Řeknu, když mi Ines pustí ruku.

,,Hm... Dobře, ale vydesinfikuj si to."

,,Dobře. Děkuju."

,,V kuchyni jsem ti v té menší lednici nechala něco k snědku. Je to v modré plastové krabičce, jo? Vždycky tam pro tebe něco nechám." Usměje se a celá se rozzáří.

,,Jste laskavá, paní Ines. Mockrát děkuji."

,,Ale no tak, jaká paní Ines. Říkej mi prostě jenom Ines. Zas tak stará si připadat nechci." Zasměje se, až se jí rozpohybují kaštanové kadeře. Na to, že jí je tak kolem čtyřiceti a postavu má jak třicítka, je na tom hodně dobře.

,,Aha. Dobře Ines." Usměju se na ni.
,,To je lepší. Víš, líbíš se mi mnohem víc, než Martha. Dávej si na ni pozor." Poradí mi a mě se vybaví to, co jsem slyšela na schodech.

Proč bych se jí měla líbit, eh?
A navíc bych neřekla, že si mám dávat pozor zrovna na ni.

,,Vidím, že ses už seznámila s Alexanderem." Usměje se.

,,Ano, moc milý, nebo ne?"

,,Ano to je. Vnesl tomuhle hotelu život a bez něj bychom tu nikdo teď nebyli."

,,Eh?" Nechápu.

,,V tomhle hotelu, Samantho. Alexander tohle celé vybudoval." Mávne rukou za sebe na ten architektonický skvost.

,,On je architekt, eh?" Zeptám se s pohledem na střechu budovy.

,,Ne, majitel." Řekne a já v tu chvíli asi prodělám zástavu srdce.

,,Asi jsem špatně slyšela, eh?" Zamrkám.

,,Ale kdepak, je to pravda." Usměje se.

A do prdele...

,,Promiňte, ale potřebuji se jít lehnout. Je toho na mě dneska moc." Povzdechnu si.

,,Dobře, pořádně se vyspi." Usměje se.

Dnes asi neusnu...

,,Děkuji." Věnuji jí úsměv a s těmi slovy ji tam nechám a rozběhnu se připravit na večer do svého pokoje.

Jakmile za sebou zavřu dveře od pokoje, vytočím Be. Chvíli to zvoní a já, mezitím co čekám, až to zvedne, přejdu na otevřený balkón a orypuju zavěšené muškáty. Shodím boty a nechám je ležet na zemi.

,,Copak, už se ti po mně stýská, eh?"

Ozve se najednou z telefonu a já si dokážu představit její obličej à la Já ti říkala, že beze mně nepřežiješ.

Zasměju se a posadím se do měkké sedačky. Nohy položím na stolek a opřu se.

Pics: Balkón

,,Dejme tomu." Usměju se a užívám si výhled na krajinu. Všechno se zdá být tak maličký. Všude hory a ticho.

Ticho.

,,Jak ti to tam jde?" Zeptá se.

,,Well..."

,,Tak co?"

,,Pozvala jsem na rande svýho šéfa."

Vychrlím ze sebe a na druhým konci se rozhostí ticho a stisknu si zoufale kořen nosu.