Magic In The Air

2

Dnešek začal stejně jako jeden z těch méně obvyklých dnů měsíce, kdy jsem chtě-nechtě musel vyjít z domu, protože už bych neměl co jíst. Neochotně jsem se oblékl do nějakého oblečení přijatelného pro společnost, vzal si všechny důležité věci a šel do auta, které stejně moc nepoužívám. Dojel jsem do obchoďáku kde bylo na můj vkus až moc lidí a udělal dost velký nákup na to abych nemusel následující měsíc opustit byt. Nákup jsem odnesl domů a šel si pro jídlo, protože jsem línej něco uvařit.
Vracel jsme se domů i s krabičkou sushi, kterou jsem si koupil, když jsem si všiml syna sousedů z patra pode mnou. ,,Adame, co tady děláš?'' zeptal jsem se ho. Seděl na schodech a potichu plakal, což mi i trochu lámalo srdce. ,,Jsi v pořádku?'' zeptal jsem se znovu a sedl si vedle něj. ,,Ty nemáš klíče?'' podíval jsem se na něj. ,,Nemůžu v tomhle stavu domů.'' promluvil konečně, nebo spíš vzlykl. ,,Tak chceš jít ke mně a popovídat si o tom, co tě trápí?'' zeptal jsem se a pomohl mu se zvednout. ,,Já nechci otravovat.'' vzlykl. ,,Neotravuješ.'' usmál jsem se.

,,Sedni si, chceš něco k pití?'' zeptal jsme se, když jsme došli ke mně do bytu. ,,Máš nějaký čaj?'' zeptal se potichu a následoval mě do kuchyně. ,,Mám tady snad každej čaj na kterej si jen vzpomeneš.'' usmál jsem se a vyndal svou sbírku čajů. ,,Kterej?'' ,,Ten nejlepší.'' odpověděl mi potichu. ,,Dobře.'' usmál jsem se a vyndal dva sáčky s jahodovým čajem.
Zalil jsem naše čaje, odnesl je do obýváku, vrátil jsem se ještě pro to sushi a vzal k tomu dvoje hůlky, aby si Adam mohl dát taky, díky bohu je toho dost a já se rád podělím, nestává se moc často, že by tady byl někdo jiný než Sergej.
,,Jíš hůlkami nebo chceš vidličku?'' zeptal jsem se. ,,Já ti to nechci jíst.'' ,,Jen si dej, vzal jsem toho víc a navíc jsi hrozně hubenej.'' pobídl jsem ho a položil před něj hůlky. ,,No dobře.'' povolil po chvilce. ,,Tak co se stalo, že jsi seděl na těch schodech?'' zeptal jsem se. ,,Já o tom nechci mluvit.'' povzdechl si. ,,Pomohlo by ti se z toho vypovídat.'' poznamenal jsem. ,,Já vím, ale nemůžeš mě do toho nutit.'' ,,Nebudu, ale kdykoliv můžeš přijít a vypovídat se.'' usmál jsem se. ,,Děkuju, Bryane.'' usmál se. Ten úsměvem byl jeden z nejhezčích které jsem kdy viděl. ,,My se teď s rodiči hodně hádáme, skoro každý den.'' řekl tiše. ,,To tě jako vykopnou po hádce takhle na chodbu nebo?'' ,,Ne, to ne. Jak jsme se teď pohádali, tak jsem měl chtěl jít za svojí kamarádkou, tak jsem jí volal, ale ona není doma, takže jsem skončil tady.'' odpověděl mi.