Magic In The Air

4

Kuličku jsem nakonec našel v koupelně v koši s prádlem, kde jsem měl naházené své špinavé mikiny. ,,Co tady děláš, ty ňuňíku?'' zeptal jsem se s úsměvem a vzal si to malé klubíčko, abych si jí mohl dát do své kapuce, přesně tam to miluje. Vrátil jsem se zpátky do obýváku a sedl si znovu na zem před stolek. Kulička si vylezla z mé kapuce a šla líným krokem k Adamovi. ,,Ta je roztomilá.'' usmál se, když mu Kulička vylezla na rameno a přelezla si na něj. Popravdě se mi skoro zastavilo srdce, jeho úsměv byl opravdu nádherný.
,,Vypadá to, že se jí líbíš.'' usmál jsem se, když jsem se probral ze svého malého transu. ,,Taky se mi líbí.'' řekl s úsměvem. ,,Je to tvoje první kotě?'' zeptal se. ,,Měl jsem před tím už jednoho kocoura, '' povzdechl jsem si. ,,Vzal jsem si ho z útulku, když mu bylo pět let. Byl slepý na jedno očičko, ale nevadilo mi to, byl to takový mazel, miláček, což pro mě tehdy bylo hlavní. Po asi třech letech se mu mezi očičkem a čumáčkem objevila boulička, vzal jsem ho k veterináři a ukázalo se, že je to nádor, tak jsem ho nechal uspat, aby se netrápil a před nějakou dobou jsem si vzal tohohle drobečka z útulku.'' odvyprávěl jsem mu. ,,Je mi to líto.'' podíval se na mne soucitně. ,,Ne, to je v pořádku, už jsem se přes to dostal. Ty máš zvíře?'' snažil jsem se trochu změnit téma. ,,Měl jsem křečka, ale už je to dlouho,'' vydechl, ,,chtěl jsem taky kočku před pár lety, ale můj bratr je alergický na jejich srst, takže z toho nakonec nic nebylo.'' dodal po chvilce. ,,A sphynx? To jsou kočky bez srsti.'' podíval jsem se na něj. Zakroutil hlavou a sklonil ji k zemi. ,,Adame?'' oslovil jsem ho po chvilce. ,,Kde máš koupelnu?'' zeptal se tiše. ,,Ty první dveře napravo, tam.'' ukázal jsem do chodby. Rychlostí blesku se zvedl a šel tam. 

Co se s ním děje? Dotklo se ho to nějak? 

Počkal jsem pět minut jestli náhodou nevyjde sám a když nevyšel, tak jsem šel za ním. Kulička už netrpělivě seděla u dveří, protože není zvyklá, že je tam zavřeno, já tam nikdy nezavírám. Položil jsem si jí do kapuce a zkusil otevřít dveře, nebyly zamčené. Adam seděl pod umyvadlem na zemi a plakal.

Proto odešel? Abych ho neviděl znovu plakat? 

Opatrně jsem si sedl k němu a objal ho. ,,Omlouvám se.'' vzlykl mi do náruče. ,,V pořádku, vyplakej se, bude ti pak líp.'' řekl jsem klidně a pohladil ho po zádech. Sice nejsem psycholog, ale pokud se dokáže zhroutit do slz tolikrát za den, tak to asi nemá doma jednoduché. 

Když vám řeknu, že mu chci pomoc, budete mi věřit?