19

7 0 0
                                    

Adam 
Převlékl jsem se, nasnídal a po chvilce nabírání odvahy šel domů, respektive k rodičům do bytu. Opatrně jsem vložil klíče do zámku a odemkl, stejně opatrně jsem za sebou zavřel a pro jistotu prošel celý byt, abych se ujistil, že není nikdo doma, díky bohu byl byt prázdný. Šel jsem do našeho pokoje, dřív našeho pokoje, teď bych spíš řekl jeho pokoje, kde jsou moje věci. Vzal jsem si ze skříně velký batoh a naskládal si tam většinu svého oblečení a dalších pro mě důležitých věcí, abych příště mohl vzít jen to nejmíň důležité a už se sem nikdy nevrátit.
Pobalil jsem si to nejdůležitější, ostatní sbalil do jiné tašky a šoupl do skříně a chystal se k odchodu. Jenže když už jsem se chystal, že vážně odejdu, tak se stalo přesně to, co jsem nechtěl, ozvaly se klíče v zámku. Snažil jsem se zachovat klid, ale uvnitř jsem zmatkoval snad jako nikdy předtím, nevěděl jsem komu budu čelit, strejdovi? Mámě? Yanovi? Všem třem? Zhluboka jsem se nadechl a vyšel na chodbu. ,,Říkal jsem, že přilezeš, ty buzno.'' řekl znechuceně strejda. ,,Při-přišel jsem si jen-jen pro nějaké věci, už mě ta-dy nikdy neuvidíte.'' dostal jsem ze sebe těžce. ,,Jasně, táhni si za tím tvým prince, však až tě vymění za někoho lepšího, tak přilezeš zpátky.'' Jeho slova bolely, neměl jsem daleko od pláče, ale říkal jsem si, že to vydržím. ,,Už půjdu, ne-nechci tady být už- už ani minutu.'' řekl jsem a odešel.

Vyběhl jsem patro k Bryanově bytu a pokusil se odemknout. Ruce se mi klepaly jako kdybych měl jít prezentovat zemi někam na nějaký státnický sraz, takže mi chvilku trvalo než jsem se vůbec trefil do klíčové dírky, ale povedlo se. Bryan stál na chodbě, koukal mým směrem. Teď už jsem v bezpečí, teď už ze sebe ten stres a strach můžu vypustit. Nechal jsem batoh spadnout na zem a skočil Bryanovi kolem krku, rozbrečel jsem se jako malé dítě, ale prostě jsem to potřeboval, bylo toho na mě zase nějak moc a to mi na to stačilo jen pár minut rozhovoru se strejdou. ,,Jen klid, ššš, vyplakej se.'' řekl klidně Bryan. Pořádně mě chytl, abych nespadl a odešel se mnou do obýváku, kde si se mnou sedl na gauč. Položil jsem si hlavu na Bryanovo rameno a nechal slzám volný průběh.
,,Potkal jsem strejdu,'' řekl jsem tiše po chvilce, ,,měl nějaký narážky, proč se tohle děje zrovna mě?'' zeptal jsem se trochu zoufale. Zase jsem měl na krajíčku, teď jsem přestal brečet a už se mi chce zase. ,,Nejhorší je to, že mě s nimi bylo dobře než jsem si začal uvědomovat, kdo jsem, myslel jsem si, že to je můj opravdový domov, že tam jsem v bezpečí, že mi tam nikdo neublíží, že mě tam budou mít rádi,'' utřel jsem si slzy a podíval se mu mu do očí, ,,ale teď mi došlo, že domov nemusí být rodina, ty jsi můj domov, Bryane.'' pousmál jsem se a lehce ho políbil na rty. Jako by mě tohle uklidňovalo, být s ním, cítit to teplo, tu lásku. Náš polibek přerušilo, když skočila Kulička Bryanovi na rameno. ,,A ty samozřejmě taky, Kuličko.'' usmál jsem se a sundal jí z něj. ,,Se mnou jsi v bezpečí, já ti nic neudělám.'' usmál se Bryan. 

---
Zdravíčko, prosím omluvte, že vychází teď kapitoly pozdě večer až v noci, ale jindy prostě na to psaní nemám čas, tak doufám, že to pochopíte a že s tím nemá nikdo problém. Přeji Vám hezký zbytek dne. Váš Kook

Magic In The Air Where stories live. Discover now