74.Díl - Nenávidím ji...

7.9K 518 26
                                    

 

Odešli jsme ze sálu, ale zdálo se mi to až moc snadné. Čekala jsem, že na nás zaútočí všichni stráží v zámku.

Sešli jsme schody, které vedli k lesu. Tím směrem se dostaneme do našeho zámku. Všichni musí být zmatení, že beru Ashtonovo tělo, ale mám k tomu důvod. Už teď jsem si všimla, že rýha po noži se začíná hojit. A myslím, že mu tam nezůstane ani jizva. Tím, že je mrtvý jeho proměna je snadnější. A vůbec ho nebolí. Kdybych tohle věděla před svou přeměnou, raději bych se podřízla, než bych měla trpět několik hodin v ledové vodě.

„Já tě zabiju!“ slyšela jsem za sebou dívčí hlas. Otočila jsem se a viděla Gemmu, jak ke mně běží jako vlk. Byla černá se zelenýma očima. Přesně jako Harry. Běžela dost rychle. Kdybych ji neznala, řekla bych, že patří k nám. Za ní jsem viděla Harryho, Anne, Christophera a mé rodiče. Ti byli, ale v lidské podobě. Gemma by mě jisto jistě roztrhala, tak jsem musela konat. Vycenila jsem své tesáky a rozsvítila oči. Mé zavrčení se ozvala na celé okolí. Ozvěna k nám dolehla ještě několikrát. Gemma se sice zastavila, ale řekla bych, že tím jsem ji ještě víc rozzuřila. Znovu se rozběhla a já neovládla své pohyby. Má paže vystřelila dopředu a před námi se objevil obrovský plamen. Gemma spadla a začala couvat dozadu.

„Myslíte si, že můžete tuhle válku vyhrát?!“ zakřičela jsem a plameny dosahovali ještě větší výšky. Najednou se stalo něco nečekaného. Z ničeho nic se tu objevil černý kůň. Proběhl plameny jako by to byl jeho živel. Na jeho srsti se objevili ornamenty, které měli stejnou barvu jako plameny. Ale něco mi připomněli. Počkat. Vždyť jsou to úplně stejné ornamenty, jako mám já na ruce. Otevřela jsem pusu od údivu, když jeho hříva a ocas začal hořet. Nevypadalo to jako by měl shořet. Byl něco jako já. Oheň byl jeho součástí. Zastavil přímo přede mnou. Jeho oči žhnuly, jako dva uhlíky.

„Zdravím, má paní.“

Uklonil se mi a já vykulila oči. On mluví?!

„Můj pán mě poslal, abych na Vás dával pozor a pomohl v boji, který za nedlouho nastane. Ale teď odsud musíme zmizet. Nasedněte na můj hřbet.“

Pokynul hlavou na sedlo, které se mu tam z ničeho nic objevilo. Zatřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Jackob a holky už byli dávno pryč, takže jsem na jeho hřbet naskočila. Mé plameny pořád hořely a kůň se rozběhl. Překvapila mě jeho rychlost. Nedohonil by ho ani normální vlk. S Arririem by to bylo nastejno. Jeho hříva pořád plála.

Po kilometrovém běhu zpomalil a normálně šel.

„Jak je možné, že mluvíš? A proč ti oheň neublížil? Proč máš na sobě stejné ornamenty, jako je mé tetování? A kdo je tvůj pán?“ Vychrlila jsem na něj otázky.

Odpovědí mi byl pouze jeho smích.

„Můj pán je ten, kterého jste sama potkala. Který vám dal moc ovládat oheň.“

„Ďábel.“

„Přesně tak.“

„Máš na mě dávat pozor, aby se mi nic nestalo, jen aby si mě potom mohl odvést?“  Naštvaně jsem zakřičela a seskočila z jeho hřbetu.

„Není to tak, jak to vypadá. Pojďte, všechno Vám vysvětlím.“

„Dobře, ale jak se jmenuješ?“

„Igneus.“

Pohled Harryho

„Najděte ji! Musíte je najít!“ zakřičel můj otec. Já jen stál a díval se na plameny, které pomalu hasly. Co se to tu právě stalo? Annabell řekla, že je vůdce Arrirů. Našich hlavních nepřátel. Proč mi to neřekla, že k nim patří. Byl to její záměr mi to neříct? Udělala to schválně, aby se k nám dostala? Aby se dostala ke mně a potom mi podřízla hrdlo jako Ashtonovi? Nebo aby se dostala k trůnu?

Tolik otázek, na které se musím dozvědět odpovědi. Gemma propukla v panický pláč, proto ji máma odvedla.

„Annabell nepatřila vždy k Arrirům. Muselo se to stát po té nehodě.“ Popotáhla vedle mě její matka. Podíval jsem se na ní, jestli to myslí vážně.

„Musí mít na zádech tetování spirály.“ Mluvila dál. „Které by dokazovalo, že je opravdu jedna z nich.“

„Má ho. Ale ty spirály má dvě. A…“

Nedokončil jsem a zamyslel se. Všiml jsem si na Annabell, že má ještě na rameni nějaké divné ornamenty.“

„A co?“

„Na rameni má takové divné ornamenty.“

„Pane bože, ne! To nemůže být pravda.“ Překryla si ústa rukou a začala ještě hlasitěji vzlykat.

„Co se děje?“ Neodpovídala a měla ve tváři takový mrtvý výraz. Chytil jsem ji za paže jemně s ní zatřásl.

„Co se děje?“ mírně jsem zakřičel.

„On…on si pro ní přijde! On si ji odvede.“ Jakmile to dořekla, zhroutila se v mém náručí.

„Potřebuji pomoc!“ zakřičel jsem. Hned sem přiběhl Phillipe a vzal její tvář do dlaní.

„Je to pravda. To proroctví se naplní.“ Zašeptala, než omdlela. Phillipovi se z obličeje vytratila všechna barva. Rychle se vzpamatoval a vzal svou ženu do náruče. Následně na to oba zmizeli. Phillipe musel použít svou rychlost.

Otočil jsem se na svého otce, který zuřil. Zuřivost z jeho očí jen sršela. Raději jsem se otočil a šel do zámku. Cítil jsem se zlomě a oklamaně. A taky hloupě. Jak jsem si nemohl všimnout toho, že má budoucí žena usiluju o tom, aby mě sesadila z trůnu? Aby rozpoutala válku? Aby mi vrazila dýku do zad, kdy bych to nejmíň čekal?

Nechápu to. Hlavně nechápu, jak mohla zabít Ashtona? On nic neudělal. Vlastně on byl jediný, kdo bojoval za to, aby byl mezi námi mír. On měl žít. Měl si užít to, že se předevčírem oženil s Gemmou. Byl to jen obyčejný obřad. Gemma nechtěla, aby její dítě bylo bez otce a nemanželské. Ano, Gemma je těhotná.

Ale díky Annabell její dítě nikdy nepozná svého otce.

Plánovala to Annabell, nebo to byl jen rychlé rozhodnutí.

Prošel jsem celý zámek a vešel do svého pokoje. Hned mě do nosu zasáhla její vůně, kterou jsem v téhle chvíli nenáviděl. Svalil jsem se na postel a v mé hlavě byl pořádný zmatek. Právě jsem si uvědomil, že mi lhala. Lhala mi přímo do očí, když tvrdila, že neví, kde byla, když zmizela.

A za to Annabell nenávidím.

Nenávidím ji z celého srdce.

Ahojte. Tak určitě jste nečekali, že bude díl tak brzy co? A co se asi bude dít teď? :O

Moc vám děkuji, za krásné komentáře a tolik VOTE :3

*Anne*

Dark WolfWhere stories live. Discover now