Dark Wolf

♣1. Díl♣

„Annabell! Vstávej, nemůžeš přijít první den pozdě." Jmenovaná dívka tohle slyší velmi nerada. Nejraději by zůstala v posteli a nevylezla nejméně do odpoledne. Hlas její matky se ozve znovu, ale tentokrát hlasitěji. Annabell zafňuká a hlavu si instinktivně překryje polštářem, který si vytáhla z pod hlavy, aby nemohla být rušena. Žádná odezva její matku irituje, tak se svou vlčí rychlostí dostane do dceřiného, stále nevybaleného, pokoje. Když ji uvidí v posteli, bez jakéhokoliv zájmu, strhne z ní peřinu a myslí si, že to její dceru donutí vstát, ale spletla se. Dívka se jen zatřásla a nevnímala ji, jako by v pokoji ani nebyla. Chce se jen vrátit do svého snu. Za svým princem, kterého si tak krásně vysnila.

„Zlatíčko, snad nechceš přijít do nové školy hned první den pozdě." Claudia ji pohladila po zádech a sedla si k ní na postel. Má na sobě černou pouzdrovou sukni, rudou blůzu a je perfektně nalíčená. Ostatně jako každý den. Málo kdy byste tuhle ženu potkali v teplácích a nenalíčenou. Je žena známého architekta a i ona sama je dost známá, tak musí bát o svůj vzhled.

„Řekni mi, prosím, kolikátá škola je to za poslední dva roky?" Annabell mluvila do polštáře a na svou matku se nepodívala. Hlavně proto, že nechtěla.

„Já vím, broučku. Já vím, ale bohužel při naší práci to nejde jinak. Ani nevíš, jak bych byla ráda, kdybychom tady už skončili a vrátili se do Francie. Ale slibuji, že tady školu dokončíš. Máme tu s tátou spoustu práce. To jediné ti můžu slíbit."

Pohladila ji po vlasech a tím ji donutila se na ní podívat. Usmála se na ní, aby v ní vzbudila trochu důvěry. Annabell svou matku obdivuje, vždy dokáže mít dobrou náladu a usmívat se na své milované, ať už jsou její problémy jakékoliv. Dívá se své dceři do očí, ta po chvíli poraženě vzdychne a zvedne se z postele.

„Výborně! Přijdu na snídani, až budeš hotová. Udělala jsem tvé oblíbené lívance." Její matka skoro zazpívá, šťastná z toho, že svou dceru přesvědčila a odešla z pokoje zpátky do kuchyně. Ona zatím jde do koupelny a vykonává svou každodenní rutinu.

Annabell tohle všechno z celého srdce nesnáší. Nesnáší pokaždé ty stejné zvláštní pohledy, které je doprovází, pokaždé někam přijde. V dnešní době je normální, když má dívka dokonce i chlapec vlasy zelené, modré, červené nebo šedé, ale nikdo nemá takové zářivé bílé jako ona. Nikdy si vlasy nebarvila, už se s bílými narodila. To by nebylo, ale to nejhorší. Nejhorší jsou její zářivě modré oči, které zdědila po svém otci. Kdyby byla člověk, tak by její oči nebyly výrazné jako dva diamanty ve tmě. Patří do vzácného rodu vlků. Ale pozor, vlků ne vlkodlaků. To je zase jiný druh. Takového vlka byste nepřehlédli. Je obrovský a mohutný, hlavně díky své husté srsti a zářivých očí. Ona je zvláštní vlk, vlastně si jednu chvíli měla pocit, jako by do téhle rodiny vůbec nepatřila. Má stejnou barvu srsti, jako jsou její vlasy. V zimě je jí těžké najít. Rodiče ani bratr nejsou stejní, všichni tři mají šedivou barvu a jsou jako všichni vlci.

Rodiče se snažili, abych měla normální dětství a i dospívání, ale všichni ví, že je to nemožné. Snaží se, abych byla jako každý osmnáctiletý teneeger, ale to ona nikdy nebude. Snažila se, snažila se randit s obyčejnými chlapci, chodit na párty, ale to nebyl její šálek kávy. Raději si přečte dobrou knihu, nebo si jde zaběhat. Nouzi o kamarády neměla, i když ze začátku byli vyděšení, tak velmi rychle zjistili, jaká opravdu je. Nikdy nebyla ten typ, kterého šikanovali, nebo nikam nezapadla. Pokaždé si našla skupinku lidí, se kterými si rozuměla.

Od dětských let se učí, jak s tímto darem (podle jejich rodičů a příbuzných) zacházet, aby byla později vzorem pro své děti či vnoučata. Bratr se odstěhoval se svou ženou a čekají první dítě. Určitě je šťastný, protože rodinu navštěvuje jen velmi zřídka.

Annabell se přistěhovali do malého městečka Hoquiam ve státě Washington. Tady začíná další kapitola jejího nudného a nezajímavého života a snad potom bude moct odejít, tam kam ona sama bude chtít.

„Annabello!" Zakřičí Claudia a tím svou dceru vyleká. Vytrhne jí z myšlenek a hrůzných scénářů, co by se dnes mohly stát.

„Za chvílí jsem dole!" Hlasitě odpoví a dokončí čištění zubů. Make-up neřeší, protože na to nemá náladu. Vybere si nějaké oblečení, neměla moc z čeho vybírat, když většina jejích věcí je pořád v nevybalených krabicích. Oblékne se a zadívá se na sebe do zrcadla. Na krku si upraví rodinný přívěšek, na kterém je vyobrazen erb její rodiny. Každá vlčí rodina má jiný.

Annabell nad sebou mávla rukou a vydala se ze svého pokoje ke schodům. Tento dům ještě pořádně nezná, přijeli sice už před týdnem, ale ona se zdržovala jen ve svém pokoji. A co se nestalo, místo toho, aby šla do kuchyně, tak se objevila v obývacím pokoji. Zapojila svůj čich a vůně lívanců ji dovedla až do kuchyně.

„No konečně. Měl jsem strach, že jsi znovu usnula. Už jsem pro tebe chtěl jít a můj budíček by nebyl tak příjemný." Phillipe se zasmál a vložil si do úst jahodu.

„Taky ti přeji dobré ráno, tatínku!" Sehnula se k němu a políbila ho na čelo.

„Annabell, co to máš na sobě?" Máma si jí prohlédne od hlavy až dolů, dokud se neposadí na židli a nezabrání tak v dalším zkoumání její matky.

„Normální oblečení, něco se ti nezdá?" Annabell se koukne dolů na svou modrou blůzku a černé potrhané kalhoty.

„Neměla bys první den ve škole spíš vypadat slušně? Však víš, aby učitelé věděli, že jsi slušné děvče a pořádný pracant a v učení se nebudeš flákat."

„Vážně, mami?"

Claudia jen souhlasně kývne a dál to neřeší, chce nechat svou dceru najíst. Phillipe odjíždí do práce a Claudia čeká na Annabell, aby ji mohla odvést do školy.

Nejradši by byla v posteli a měla domácí výuku nebo aspoň dálkové studium. Ale úplně nejlepší by pro ní bylo vrátit se do Francie a už nikdy neodjet. Ale na její názor se v téhle rodině nikdy, nikdo neptá. Tak jako vždy.